Zelení Američané

Na kalifornských silnicích právě probíhá malý souboj, který možná předznamenává nadcházející bitvu o udržitelnou budoucnost lidského rodu. Důvěřuji čtenáři, že postřehne jistou nadsázku, se kterou si vypůjčuji v tomto článku militaristický slovník. V USA, kde trávím pracovní prázdniny, je stále v plném proudu "válka s terorem", což připomněly i nedávné na poslední chvíli zmařené útoky na civilní lety mezi Velkou Británií a Spojenými státy. Ať už tahle válka dopadne jakkoli anebo nedopadne vůbec (prezident Bush hovoří o kontinuální válce), důležitější konflikt se možná odehrává jinde.
Co se to děje v Kalifornii a v menší míře i v dalších státech Unie? Jako v minulých letech se ploužím ráno v otřískaném nissanu, který mi laskavě půjčují moji hostitelé, po ucpané osmiproudé jihokalifornské dálnici na univerzitu. Vyhlášené losangeleské zácpy nijak nepolevují, i když cena benzinu už před pár měsíci překročila magickou hranici tří dolarů za galon. To je v přepočtu asi 17 korun za litr. Pro nás téměř směšná částka, ale pro Američany, donedávna zvyklé na poloviční cenu, šok. Ne takový, aby nechali své plechové miláčky doma, což při faktické absenci hromadné dopravy v jižní Kalifornii ani není dost dobře možné. Ale dostatečný, aby ve vzduchu začala být cítit změna.

V Churchillových stopách

Vraťme se ale nejprve do roku 2000, na počátek prvního funkčního období Bushovy administrativy. Tehdy došlo i díky vládní podpoře k masivnímu nástupu městských terénních vozů. Tyto benzinové bumbálky si pořizovali singles i mladé rodiny. Ne snad, že by městská střední třída náhle získala potřebu jezdit v terénu, což je například v přeurbanizované jihokalifornské aglomeraci docela směšná představa, spíše šlo o módu a také o pocit bezpečí ve velkém voze. Po 11. září 2001 a následném vypuknutí bojů v Afghánistánu a v Iráku se mnoho Američanů zamilovalo do televizních obrázků ukazujících terénní vozidla pěchoty a námořních sil. Firma AM General, produkující vozy Hummer, šikovně využila vzedmuté vlny partiotismu a militarismu a brzy dodala na trh civilní verzi těchto vozidel s dokonalým lakem a nablýskanými chromovanými nárazníky. Prohánět se podél kalifornských pláží v téhle neforemné krabici, kterou jsem ke své hrůze už zahlédl i v Praze, tu bylo před pár lety velmi módní.
Potřeba Američanů identifikovat se takto s válečným úsilím své vlády však klesá, navíc provozovat tyto palivožrouty začíná být i pro bohaté Kaliforňany stále méně únosné. Móda se pomalu mění a v Kalifornii se k tomu přidává i velmi progresivní legislativa, všemožně podporující prodej a používání úsporných automobilů s minimálními emisemi. Snahy o prosazování alternativních vozů byly ale donedávna považovány za kuriozitu či za hudbu budoucnosti. Změna přišla před pár lety, kdy byly na americký trh uvedeny hybridní modely Honda Insight a Toyota Prius, kombinující benzinový a elektrický pohon. Díky této efektivní kombinaci mají hybridy spotřebu kolem 4 l/100 km. Přes poměrně vysokou pořizovací cenu začínají být hybridní vozy "in" jak mezi střední třídou, tak u hollywoodských hvězd - s hybridem jezdí např. Cameron Diazová či Leonardo Di Caprio. Prostý pohled z auta cestou na univerzitu ukazuje, že hybridů (zejména od Toyoty) je dnes na kalifornských silnicích nezanedbatelný počet; priusy prostě nad hummery vítězí.
Několik procent hybridů na kalifornských silnicích fakticky mnoho nezmění. Důležitější je postupná změna myšlení v USA, tedy v zemi, kde se spotřebovává nejvíc fosilních paliv a produkuje nejvíc skleníkových plynů na světě. Kromě nárůstu počtu hybridů si tu letos člověk všimne i dalších věcí. Například v baště automobilismu Los Angeles budují nové linky povrchové kolejové dopravy (kvůli častým zemětřesením se zde nestaví metro) a modernizuje se síť městských autobusů. Američané, zejména v přímořských státech včetně Kalifornie, po dlouhých letech čistého konzumu lehce zelenají. Mnozí vidí v ústupu od spalování ropy šanci zabít dvě mouchy jednou ranou - zmírnit klimatické změny a zároveň elegantně vyřešit alespoň část problémů spojených s blízkovýchodním terorismem.
John Lovelock, autor teorie Gaia o živé planetě Zemi, ve své nejnovější knize Pomsta Gaii (The Revenge of Gaia) přirovnává současnou globální situaci a alternativy řešení environmentální krize ke dvěma slavným vojenským tažením minulosti. Úsilí současné americké vlády dále rozšiřovat těžbu ropy například na Aljašce a spoléhat primárně na fosilní paliva při extenzivním rozvoji ekonomiky připomíná Napoleonův pochod Ruskem v roce 1812. I když dnes se ještě vítězí pod Moskvou, válka už je prohraná, neboť blížící se zima a partyzánská válka zlikvidují příliš doširoka rozprostřené vojsko s nezajištěným týlem. Naproti tomu myšlení a činy stále většího počtu Američanů, včetně exekutiv řady států podél Pacifiku a Atlantiku, směřující ke snížení spotřeby a k obnovitelným zdrojům, lze přirovnat k postupu Winstona Churchilla v Normandii v roce 1940. Než aby se vrhl nepřipraven do vojenského dobrodružství, raději spořádaně stáhl vojska přes kanál do Anglie, aby po důkladné přípravě mohl o čtyři roky později provést úspěšnou invazi zpět na kontinent. Možná, že dnes máme poslední šanci začít takticky ustupovat od ropy a dalších fosilních paliv, produkujících skleníkové plyny. Znalostí o dopadu spalování ropy či uhlí na globální klima máme dost na to, abychom se rozhodli k okamžité akci. Většina potřebných technologií je už k dispozici nebo se usilovně vyvíjí. Primárně jde tedy o politickou vůli problém řešit. Pokud se podaří přeskupit ekonomiky směrem k obnovitelné produkci a spotřebě, máme snad ještě naději nakonec zvítězit, tedy žít na naší planetě dlouhodobě udržitelným způsobem.


Pavel Jungwirth
Autor je chemik.