Snižme emise, prospěje to všem

Ať už kabinet Mirka Topolánka zůstane jakkoli dlouho, jedno zásadní ekologické rozhodnutí skoro určitě stihne: na léta dopředu předurčí, kolik uhlíkových exhalací bude do vzduchu vypouštět český průmysl. Schválí totiž národní plán pro druhé kolo obchodování s emisemi. Ještě než se ministři začnou domlouvat na konkrétních číslech, mohli by si ujasnit účel celého opatření.

Účel a prostředek
Především: ačkoli si někteří vysocí státní úředníci očividně myslí opak, hlavním smyslem plánu opravdu není splnit klauzuli evropské směrnice, podle které každý členský stát unie musí nějaký národní plán mít. Nikoli. Účelem obchodování s emisemi je snižovat znečištění.
Pro Českou republiku to platí dvojnásob. Se 12 tunami na obyvatele a rok patří k evropským rekordmanům v exhalacích oxidu uhličitého. Hlavní příčinou je obstarožní průmysl a uhelná energetika. Elektrárny Prunéřov, největší fosilní zdroj ČEZ, samy o sobě každoročně způsobují větší znečištění než všechna zdejší osobní auta dohromady.
Právě teď má kabinet šanci přimět podniky, aby začaly investovat do čistých technologií a efektivnější výroby. Není přitom dost dobře možné, aby vláda jedné z nejšpinavějších zemí v Evropě nadále doslova vůbec nic nedělala. Navíc takzvaný národní klimatický program počítá s postupným snížením exhalací skoro o třetinu do konce příští dekády.
Cíl je to docela rozumný. Ovšem pokud kabinet nevyužije příležitosti, kterou má teď, jejich následovníkům na splnění úkolu zbude šibeničních osm let.
Pro začátek mohou ministři od průmyslu žádat mírnou redukci znečištění, řádově o pár procent. Nejšpinavější výrobci tak dostanou viditelný signál, že mají začít s modernizací a rozhýbat inovace.
Za druhé vláda musí změnit koncepční přístup k národnímu plánu. V prvním kole ministerstva prostě posbírala požadavky jednotlivých podniků, kolik exhalací by asi tak chtěly vypouštět, sečetla je dohromady a dostala číslo. Z celé operace se tak stala naprostá formalita. Logický přístup by přitom byl opačný: stát by měl nejprve rozhodnout, jaký objem znečištění je pro něj přijatelný, a takové množství podle spravedlivého klíče rozdělit mezi znečišťovatele. Přitom tentokrát už nemusí tipovat. Na stole leží čísla.
Když Grossův kabinet předloni rozhodoval o prvním kole obchodování s emisemi, ministři se přeli, zda zdejší průmysl nutně potřebuje zvýšit znečištění z tehdejších 91 miliónů na zhruba 100, nebo 110 miliónů tun. Některé velké společnosti varovaly před ekonomickými důsledky, pokud nedostanou příležitost razantněji zvětšovat exhalace.
"Spor rozhodnou až čísla," zněl rozsudek redakčního komentáře tohoto listu (HN, 7. 10. 2004), který doporučoval počkat na skutečné výsledky.

Čísla už rozhodla
Teď už se můžeme do statistik podívat. Takže: žádné zvyšování se nekonalo, právě naopak.
Podniky loni nakonec dobrovolně, ačkoli nemusely, omezily exhalace na 82 miliónů tun. (Což je mimochodem ještě větší redukce, než původně navrhovalo Hnutí DUHA.) Devítiprocentní pokles v roce s rekordním šestiprocentním ekonomickým růstem. Tolik k údajné fatální závislosti průmyslového rozvoje na větším a větším znečištění.
Žádné velké překvapení. Množství oxidu uhličitého, které české hospodářství chrlí do vzduchu, je sice vysoké. Nicméně už od druhé poloviny devadesátých let stagnovalo, navzdory dynamicky rostoucí ekonomice. Představa, že podmínkou čistého vzduchu je vzdát se prosperity, patří do muzea. Inovace a investice do energetické efektivnosti a čistých technologií naopak rozhýbou konkurenceschopnost průmyslu.
Vláda má dobrou příležitost k nim podniky účinně motivovat.
Autor je programovým ředitelem Hnutí DUHA