Josef Koudelka fotí krajiny zasažené člověkem

Josef Koudelka, fotograf světového jména, se konečně stává doma prorokem. Po první české retrospektivní výstavě v Národní galerii v roce 2003 mu letos vyšla první česká reprezentativní monografie a současně mu Francouzský institut v Praze připravil výstavu jeho nového cyklu Camargue. Dluh vůči výjimečnému fotografovi se zdá být splacen. Poprvé od Koudelkovy emigrace jsou v Praze vystaveny jeho zahraniční fotografie bez několikaletého zpoždění.
Výstava má název Camargue podle oblasti na jihu Francie, kterou osmašedesátiletý fotograf dokumentoval na popud ekologické společnosti Conservatoire du Littoral.
"Je to zajímavé místo, ale není se tam čeho chytit. Je to jen rovina," říká svérázný fotograf, proslulý tím, že fotografuje jen to, co nějakým způsobem rezonuje s jeho osobním pojetím krásy. V Camargue ale nakonec svůj klíč k uchopení místa přeci jen našel: "Francouzi tam po skončení války v Indočíně pěstovali rýži, nyní si to ale příroda zase přetváří po svém," vysvětluje autor se slabostí pro krajiny poničené zásahem člověka. Svým objektivem odhaluje sílu přírody, která rány pomalu zaceluje.
Koudelka už dříve s neobyčejnou vynalézavostí a empatií fotografoval na panoramatický formát například v bývalých povrchových dolech v severních Čechách nebo v kamenolomech po celém světě.
Ani na širokoúhlých černobílých fotografiích z Camargue nejsou přítomni žádní lidé, jejich otisk je ale v krajině patrný. Betonový bunkr na pláži omývá moře jako vyvrhlé tělo velryby, větve a kořeny vyvráceného stromu působí jako zlověstné memento, písečné duny či kdysi obdělávaná rozpraskaná půda jsou ikonami opuštěnosti a stáří.
"Na každé místo, které fotografuji, se musím třikrát vrátit a pokaždé tam být čtrnáct dní," popisuje Koudelka svou metodu, jak se sžít s místem. Pracuje intenzívně, ale když usoudí, že práce skončila, už se s fotoaparátem nevrací. "Pro mě je to hotové, líp to neumím," brání se Koudelka námitkám, proč z místa, proslulého koloniemi plameňáků, nevzniklo víc snímků s ušlechtilými ptáky.
Ve skutečnosti jsou plameňáci jen na jediném snímku pražské výstavy. Pro Koudelku bylo zkrátka v Camargue podstatné něco jiného.
Jeho fotografie jsou na první pohled smutné, nostalgické a zároveň něčím znepokojivé. Koudelka není portrétista idylických krajin a panoramatický formát používá v jiném kontextu než je obyčejně zvykem.
"Užití panoramatických záběrů pro Koudelku nejdřív znamenalo tesání v mase viditelného světa a vybírání toho, co jej zajímalo," píše v Koudelkově nové monografii z nakladatelství Torst Gilles A. Tiberghien, který připomíná, že fotograf začal s širokoúhlým snímkem pracovat už na konci padesátých let, kdy dělal výřezy ze čtvercových negativů.
"Když si prohlížíme fotografie Josefa Koudelky, (...) cítíme občas jakési roztažení pohledu, jež světu dopřává jistou volnost a odsouvá boční hranice obrazu, aby se mu "udělalo místo" a dala se mu možnost dýchat," popisuje Tiberghien.
Josef Koudelka si získal mezinárodní reputaci fotografiemi obyvatel romských osad. Mezinárodní osobností se definitivně stal po cyklu dokumentujícím invazi vojsk do Prahy v srpnu 1969. Emocemi nabité pražské snímky mu po jeho emigraci přinesly členství v prestižní mezinárodní agentuře Magnum.
Pražská výstava Camargue potrvá do 16. prosince.