Ústavní soud: Malí majitelé lesů, plačte
Dovolte mi krátce zareagovat na rozhovor s lesním podnikatelem Janem Mičánkem,
který doporučuje koupit si kus lesa jako dobrou investici (HN 12. prosince). Den
po zveřejnění rozhovoru Ústavní soud odmítl zrušit části mysliveckého zákona,
které omezují práva vlastníků pozemků, a přispěl tak k znehodnocení takové
investice.
Jde o trvalý spor mezi myslivci a majiteli drobných lesních pozemků, na kterých
jsou honitby. Většinou jde o potomky selských rodů, kteří měli vedle polností ve
vlastnictví ještě nějaké hektary lesů.
Tyto lesy netvoří rozsah honitby (500 hektarů), a proto se pronajímají
mysliveckým sdružením, které na nich hospodaří podle zmíněného zákona. Přitom
dochází ke střetu zájmů. Myslivci chtějí mít v honitbě co nejvíce zvěře - jak
pro své potěšení, tak pro své zisky. Čím větší množství lovné zvěře, tím více
dochází ke škodám na majetku vlastníků, které zvěř způsobuje. Navíc myslivci
preferují na honitbách lovnou zvěř na úkor přirozené mnohotvárné živočišné
skladby lesů.
Majitelé lesů podle zákona musí strpět ničení svého lesa a navíc musí vynakládat
náklady, které slouží k zisku myslivců. Musí zajistit nově nasázené stromky
ochranou proti zvěři (natírání stromků před okusem zvěří, stavbou oplocení
pozemků, vyžínání). Tyto náklady činí přibližně 30 tisíc korun na hektar a jsou
"darem" pro myslivce, vynuceným ze zákona.
Argumentace Ústavního soudu, že "myslivost je třeba vnímat jako cílevědomou
regulovanou činnost v zájmu ochrany přírody", jak zdůvodnila verdikt soudkyně
Dagmar Lastovecká, neobstojí. V jiných zemích, jako třeba ve Francii, je
myslivost chápána jako sport: kdo ji chce provozovat, musí za ni jejímu
poskytovateli-vlastníku zaplatit. V případě mysliveckého zákona zastupitelská
parlamentní demokracie neplní svou úlohu ochránce vlastnických práv.
Autor je podnikatelem v lesnictví
Dovolte mi krátce zareagovat na rozhovor s lesním podnikatelem Janem Mičánkem, který doporučuje koupit si kus lesa jako dobrou investici (HN 12. prosince). Den po zveřejnění rozhovoru Ústavní soud odmítl zrušit části mysliveckého zákona, které omezují práva vlastníků pozemků, a přispěl tak k znehodnocení takové investice.
Jde o trvalý spor mezi myslivci a majiteli drobných lesních pozemků, na kterých jsou honitby. Většinou jde o potomky selských rodů, kteří měli vedle polností ve vlastnictví ještě nějaké hektary lesů.
Tyto lesy netvoří rozsah honitby (500 hektarů), a proto se pronajímají mysliveckým sdružením, které na nich hospodaří podle zmíněného zákona. Přitom dochází ke střetu zájmů. Myslivci chtějí mít v honitbě co nejvíce zvěře - jak pro své potěšení, tak pro své zisky. Čím větší množství lovné zvěře, tím více dochází ke škodám na majetku vlastníků, které zvěř způsobuje. Navíc myslivci preferují na honitbách lovnou zvěř na úkor přirozené mnohotvárné živočišné skladby lesů.
Majitelé lesů podle zákona musí strpět ničení svého lesa a navíc musí vynakládat náklady, které slouží k zisku myslivců. Musí zajistit nově nasázené stromky ochranou proti zvěři (natírání stromků před okusem zvěří, stavbou oplocení pozemků, vyžínání). Tyto náklady činí přibližně 30 tisíc korun na hektar a jsou "darem" pro myslivce, vynuceným ze zákona.
Argumentace Ústavního soudu, že "myslivost je třeba vnímat jako cílevědomou regulovanou činnost v zájmu ochrany přírody", jak zdůvodnila verdikt soudkyně Dagmar Lastovecká, neobstojí. V jiných zemích, jako třeba ve Francii, je myslivost chápána jako sport: kdo ji chce provozovat, musí za ni jejímu poskytovateli-vlastníku zaplatit. V případě mysliveckého zákona zastupitelská parlamentní demokracie neplní svou úlohu ochránce vlastnických práv.
Autor je podnikatelem v lesnictví
Jde o trvalý spor mezi myslivci a majiteli drobných lesních pozemků, na kterých jsou honitby. Většinou jde o potomky selských rodů, kteří měli vedle polností ve vlastnictví ještě nějaké hektary lesů.
Tyto lesy netvoří rozsah honitby (500 hektarů), a proto se pronajímají mysliveckým sdružením, které na nich hospodaří podle zmíněného zákona. Přitom dochází ke střetu zájmů. Myslivci chtějí mít v honitbě co nejvíce zvěře - jak pro své potěšení, tak pro své zisky. Čím větší množství lovné zvěře, tím více dochází ke škodám na majetku vlastníků, které zvěř způsobuje. Navíc myslivci preferují na honitbách lovnou zvěř na úkor přirozené mnohotvárné živočišné skladby lesů.
Majitelé lesů podle zákona musí strpět ničení svého lesa a navíc musí vynakládat náklady, které slouží k zisku myslivců. Musí zajistit nově nasázené stromky ochranou proti zvěři (natírání stromků před okusem zvěří, stavbou oplocení pozemků, vyžínání). Tyto náklady činí přibližně 30 tisíc korun na hektar a jsou "darem" pro myslivce, vynuceným ze zákona.
Argumentace Ústavního soudu, že "myslivost je třeba vnímat jako cílevědomou regulovanou činnost v zájmu ochrany přírody", jak zdůvodnila verdikt soudkyně Dagmar Lastovecká, neobstojí. V jiných zemích, jako třeba ve Francii, je myslivost chápána jako sport: kdo ji chce provozovat, musí za ni jejímu poskytovateli-vlastníku zaplatit. V případě mysliveckého zákona zastupitelská parlamentní demokracie neplní svou úlohu ochránce vlastnických práv.
Autor je podnikatelem v lesnictví
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích