Krása jako prezentace funkce v přírodě je vůdčím kritériem při výběru partnera, a tím i zabezpečením její kontinuity v potomstvu.
Evoluce krásy a estetika přírodních forem
Dříve než začne náš diskurz o kráse lidské a přírodní, ujasněme si, zda si pod tímto pojmem představujeme jedno a totéž. Krása má tolik rozličných forem a podob, že najít pro ni společné kritérium je téměř nemožné. Hovoříme o ní v souladu s kánonem platným v určitém historickém období nebo geografické oblasti, v níž je soud vynášen.
Krása je kvalita poskytující našim smyslům půvab a potěšení, a to zvláště tam, kde okouzluje intelekt, morálku a obrazotvornost a vede k činu nebo k rozjímání. Jako jedna z hodnot tohoto světa zajímá stejnou měrou vědce i umělce. Hledáme-li rozdíl v pojetí a přijímání krásy v obou oborech, shledáme, že umělec vnímá krásu jako estetickou kategorii nazývanou krásno, jež rezonuje více s emoční složkou osobnosti. Vědec vnímá krásu jako harmonii tvarů a funkcí a její proměny v procesu poznávání vidí jako nosiče biologické funkce. Je okouzlen fungováním řádu, a proto přijímá krásu spíše rozumově. Výjimečnou ukázkou a důkazem toho je kniha Ernsta Haeckela Kunstformen der Natur (Prestel-Verlag, München, New York 1998). Na 100 barevných tabulích (na každé s více než deseti přírodními objekty) autor názorně dokumentuje, že v přírodě vládne neznámý zákon, dovolující v průběhu evoluce přežít pouze druhům, u nichž je krása v souladu s funkcí. Tento soulad je natolik univerzální, že přenesením biologických struktur do architektury nebo výtvarného umění obhájí jak svou funkčnost estetickou, tak i technickou.
[800x435] Mřížovec jako vzor pro vstupní bránu pařížské Světové výstavy v r. 1900 (architekt René Binet)
Autor: archiv autora
Autor: archiv autora
Jednobuněčného mořského živočicha mřížovce (Radiolaria) si pařížský architekt René Binet zvolil za předlohu monumentální vstupní brány na Světovou výstavu v roce 1900 v Paříži a dekorativní struktury těla podobných živočichů si vypůjčil pro design prstenů.
Krása a výběr partnera
Krása jako prezentace funkce v přírodě je vůdčím kritériem při výběru partnera, a tím i zabezpečením její kontinuity v potomstvu. Selektujícím sítem jsou většinou samičky a kritéria jejich výběru jsou estetická. Při poměřování krásy v říši zvířat platí jiné estetické normy než u lidí, a proto se těžko identifikují. Vidíme ptačí slečnu, jak zkoumavě naslouchá trylkům ženichů, ale stěží pochopíme její kritéria pro výběr otce, budoucího dárce genů. Krása je zde poměřována biologickou kvalitou - kvalitou potomstva a péče o ně. Měřítko biologické je tak identifikováno s měřítkem estetickým.
Jak dalece dominuje krása při výběru partnera u člověka? Mnoho mladých, pohledných, nezávislých a dobře vydělávajících žen je neprovdaných. Muži se domnívají, že tyto ženy hledají pro své potomky vhodného otce - dárce genů a finančního zajištění. A tak se ptám, do jaké míry nás při tomto rozhodování ovládá atavistický mem z dob, kdy zachování potomstva bylo naším hlavním posláním; u zvířat jím zůstává dodnes. (Mem je termín pro kulturní obdobu genu - replikující se jednotku kulturní informace. Memy se šíří z generace na generaci nikoli pohlavním stykem, ale výchovou, vzděláváním a mezilidskou komunikací.) A jestli jsme se už z atavismu vymanili, jaký mem a přes jaké emoční a kognitivní dráhy dál ovládá naše chování v té nejpřirozenější aktivitě, jakou je rozmnožování? V pochopení toho je možná skryta alespoň částečná odpověď na otázku, proč vymíráme!
Profesor zoologie v Basileji Rudolf Portmann tvrdí, že estetika jako přírodní forma podléhá Darwinově evoluční teorii dalším typem výběru, a to výběrem pohlavním. To, že Darwin přisoudil zvířatům estetické cítění podobné našemu, vyvolalo svého času velký odpor. Jako důsledek pohlavního výběru chápal i pestré barvy, kresby a lesk hmyzu; jen u pestrých a chlupatých housenek se mu to zdálo už příliš - a tak vznikla, díky A. R. Wallaceovi, koncepce výstražného zbarvení. (Je třeba poznamenat, že s pohlavním výběrem, byť z opačné strany, sám Darwin učinil ty nejlepší zkušenosti - jeho žena byla nejen krásná a příjemná, ale i velmi bohatá, což mu umožňovalo věnovat se evoluční biologii "na plný úvazek", navzdory početné rodině.) Také samotný Einstein byl veden estetikou vědecké múzy. "Nejhezčí věci, jež nás můžou potkat, jsou tajemné. Jsou to opravdové zdroje umění a vědy." Těžko byste našli atomového fyzika, který by při své práci nebyl motivován krásou. Jen se podívejte, kolik bývalých studentů jaderné fyziky pracuje dnes v umělecké branži.
DNA a "buněčná archeologie"
Když se 25. dubna 1953 objevil v britském časopise Nature článek Jamese Watsona a Francise Cricka popisující dvoušroubovicovou strukturu deoxyribonukleové kyseliny, dnes každému známou jako DNA, doprovázel ho jednoduchý obrázek; nakreslila ho Odile Cricková, manželka jednoho z autorů. Všichni byli zamilováni do své molekuly, o níž prohlásili, že "je tak hezká, že musí existovat". Dnes se z dvoušroubovicové DNA stala moderní umělecká ikona, která je nejčastěji zobrazovaným vědeckým objektem. Americká umělkyně Suzanne Ankerová si zvolila genetiku jako zdroj umělecké inspirace a mluví o ní jako o buněčné archeologii, jež po tisíciletí zajišťuje kontinuitu života a současně se podílí i na jeho změně, známé jako Darwinova evoluční teorie. Zviditelnění genu porovnává Ankerová s kubismem, kde biologický znak - gen se stává kulturním kódem skrývajícím ideu (činnost mozku) ve vizuální formě; gen je pak vnímán jako znak života proměněný ve vědecký symbol.
Neuroestetika
Zájem o materiální, hmotnou podstatu estetického cítění vedl ke zrodu nové disciplíny neuroestetiky, která studuje biologickou podstatu vazeb mezi mozkem (neuro) a uměním (estetika). Cílem je dopátrat se existence prokazatelných rozdílů (jsou-li vůbec jaké) ve funkci mozku umělců a mozku vědců či lidí jiných profesí. Vědce fascinuje, jakými mechanismy a procesy skládá mozek detaily, které oko přijímá jednotlivými buňkami na sítnici a posílá je jako elektrochemický signál do mozku, kde záhadnými cestami dochází v centru emocí (amygdala) k jejich integraci do výsledního celku. Ten tvoří a formuje náš esteticko-emotivní postoj ke zkoumanému objektu, vyjádřený slovy pěkný, škaredý, inspirující apod. Vnímání krásy je snad jedním z produktů "buněčné archeologie", o které mluví S. Ankerová. Vědci zjistili, že již šestiměsíční dítě je schopné odlišit krásu a ošklivost - na hezkou tvář se dívá podstatně déle než na nehezkou. "Krása je otevřený doporučující dopis, předem odemykající srdce," napsal Schopenhauer o vlivu krásy na dospělé.
Michal Giboda
Zdroj:Český rozhlas
Sdílet článek na sociálních sítích
