zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Česká duše bez sněhu

07.01.2007
Příroda
Česká duše bez sněhu


Soudě podle debat o stavu sněhu na evropských horách, žije v Česku víc lyžařů než voličů. Zatímco o nevládě se spíš už jen trpně mlčí, počasí a sníh je to, co nejvíc hýbe českou duší.
Nebýt tak prapodivné zimy, člověk by si toho ani nepovšiml: kolik lidí vlastně vůbec neví, co se sebou, když v zimě není sníh!
Jak se tak rozhlížím, pozoruji kolem sebe několik základních sněhových typů:
Ten, co si poradí vždycky, považuje lyžování nebo snowboarding za život sám. Nedostatek přírodního sněhu ho tedy nevzruší. Shání se po sněhu technickém, po ledovcích, po nebetyčných nadmořských výškách. Obdivuje organizátory lyžařských světových pohárů: dokáží sehnat sníh, ať to stojí, co to stojí. Vozí ho do měst, do nízkých nadmořských výšek, spálenou energii vem čert. Že by tento typ strávil zimu četbou nebo jinou činností, není myslitelné, a tak mu pohled na vysoké teploty nepřináší žádná obtížná dilemata. Vyřešení "sněhové otázky" považuje zkrátka za samozřejmost.
Zato ten, co na samozřejmé zajížďky na ledovec nebo za technickým sněhem nemá, trpí! Co bude od prosince do března dělat? Zatím si to představit nedovede. Je podrážděný, každoroční samozřejmost se mění v těžko zvládanou nudu. Čas tiká pomalu, a tak si alespoň vypůjčí sérii lyžařských DVD: Hrátky v prašanu. Od Stenmarka k Tombovi. Carving jako životní styl. Divoké sjezdy. A poprvé od promoce na pražské technice jde také do knihovny. Půjčí si tři práce o globálním oteplování.
To běžkaři se rozdělili. Jeden dlouho nepřemýšlel, běžky se sadou vosků nechal v komoře a pořádně promazal kolo. Druhý ovšem kolo nerad, běžky vybalil - a vyjel. Natruc. V jakési bláhové naději, že "tam nahoře" přece jen trochu sněhu bude. Bylo, ale jen místy. Než by běžky každou stovku metrů zouval a zase nazouval, vzal nakonec lyže do ruky a přešel Krkonoše pěšky. Doma mu pak vynadali: máš rozum? V tvém věku takhle zmoknout? Neodpověděl a myslel si své. Stálo mu to za to.
Rozpačití jsou i mladí snowboarďáci. Otázky přírodního a technického sněhu sice neřeší (neboli: jezdili by na čemkoli), ale přesto cítí jakési prázdno. Co teď? Jedeme nebo nejedeme? Jedou, ale mejdany nějak drhnou. Je to snad tím, že teplo nenaladí člověka na večer tak dobře jako mráz? Dokud nenapadne sníh, už tam nejedu, říká cestou domů jeden mladý muž: "Blít za chalupou do bláta - nic moc."
Čekání na sníh je čekáním na samozřejmý automatismus v nás - napadl, je třeba se začít rvát. O místo ve frontě. Nahoru. Dolů. Nahoru. Dolů. Nahoru. Dolů.
Má snad zima ještě jiný smysl? Protože: co když ty vločky už nikdy nespadnou?
Zdroj: HN

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí