O soudu, který se lekl vlastní odvahy

Nejvyšší správní soud v úterý odmítl přezkoumat návrh několika obcí, vlastníků nemovitostí a občanských sdružení na zrušení územního plánu Břeclavska.

Odpor části jihomoravské veřejnosti proti tomuto územnímu plánu souvisí především se záměrem výstavby dálnice z Brna do Vídně přes Mikulov. Kraj tuto variantu prosazuje, a proto její koridor zakotvil v územním plánu. Její odpůrci jsou přesvědčeni, že nová dálnice, vzdálená pouze několik kilometrů od existující dálnice D2, je zbytečná. Podle jejich názoru přivede k Brnu další nápor tranzitní dopravy a zavleče ji i do Lednicko-valtického areálu UNESCO. Jejímu schválení mělo proto předcházet porovnání s jinými variantami dálničního spojení Brna a Vídně.

Těmto ani dalším argumentům se ovšem soud nevěnoval - a nejsou ani tématem tohoto článku. Svým rozhodnutím řekli soudci v podstatě jediné: Územními plány, schválenými do konce roku 2006, se odmítáme zabývat. Přestože zákon již téměř dva roky upravuje postup, který to umožňuje. A přestože Nejvyšší správní soud sám ve svém loňském rozhodnutí, týkajícím se změny pražského územního plánu v souvislosti s plánovanou výstavbou nové ranveje letiště Ruzyně, zaujal stanovisko zcela opačné.

Po procesní stránce se postupu soudu nedá nic vytknout: soudci rozhodující v předešlé kauze došli k závěru, že územní plány přezkoumávat mohou, a proto pražskou změnu zrušili. Jiní soudci, na jejichž stůl se dostal případ jihomoravského územního plánu, měli odlišný názor. Předložili proto případ tzv. rozšířenému senátu - a ten po několika jednáních (zřejmě tedy rozhodování nebylo jednoduché) došel k výše uvedenému závěru.

Tento závěr je ale velkým zklamáním. Soud totiž svým "ruzyňským" rozsudkem vzbudil značné naděje. Lidé dotčení nezákonným postupem při schvalování územních plánů mohli oprávněně očekávat, že se napříště budou moci dovolat soudní ochrany. Nejvyšší správní soud tuto naději o několik let odsunul, neboť teprve u územních plánů, jež budou schváleny podle nového stavebního zákona po 1. lednu 2007, bude právo obrátit se na soud nezpochybnitelné. Avšak význam onoho loňského rozsudku byl ještě širší.

Šlo totiž o rozsudek v rámci českého soudnictví výjimečný a v dobrém slova smyslu odvážný. Soud se tehdy nebál z několika možných výkladů dát přednost tomu, který zajistí co nejširší ochranu práv jednotlivců proti veřejné moci. Využil k tomu jak odkazu na prvorepublikovou judikaturu svého předchůdce (podle níž o právu domáhat se přezkumu územních plánů nemůže být pochyb), tak na mezinárodní a evropské právo. Svým rozhodnutím dal zároveň politikům a úředníkům najevo, že prosazování politických cílů v rozporu s pravidly se nemusí vyplatit.

Toto vše soud nyní popřel. Dal přednost výkladu příznivému pro úřady. Zároveň tím sám sebe (alespoň na několik let) zbavil nepříjemné povinnosti rozhodovat ve složitých případech územního plánování. Věcná podstata sporu o novou dálnici tím byla odsunuta na později. To nakonec může vést k obvyklé situaci, kdy sice bude prohlášena nezákonnost úředního postupu, ale na nápravu již bude pozdě. V podstatě Nejvyšší správní soud vrátil situaci do stavu, na jaký jsme u českých soudů obecně zvyklí. Pouze s tím rozdílem, že zklamání po vzbuzené naději je vždy horší, než kdyby naděje vůbec nevznikla.

Autor je právníkem Ekologického právního servisu