zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Ekologie je kardinální problém doby

31.03.2007
Obecné
Ekologie je kardinální problém doby

Ještě poměrně v nedávných dobách lidé hledali názorem do přírody odpovědi na zneklidňující otázky své existence. Pozorovatelným jevům v tomto objektivním světě dávali váhu božských znamení, prorockých předpovědí, z nichž usuzovali na úspěch či zkázu plynoucí z jejich chování. Anomálie v běhu přírodních dějů vnímali jako varování a v respektu před nadlidskými silami vesmíru se snažili usmířit bohy tím, že na oltář jejich nadřazenosti obětovali vlastní pýchu, onu domýšlivost, jíž by se chtěli srovnávat s hybateli světového pořádku. Nyní se nacházíme v moderním věku vědecko technické revoluce a myslíme si, že jsme dospěli k výšinám bohů a že dokážeme běh přírody nejen předpovídat, ale dokonce i řídit.

Říkám záměrně „revoluce“, protože naše důvěra ve vědecko technický pokrok je stále oním domýšlivým pocitem, mýtickým klamem, jímž se nadřazujeme matičce přírodě jako revoluční garda mládežníků, kteří si předsevzali, že změní svět podle vlastního rozumu. Omyl. Neporučíme větru dešti, neovládneme přírodu ku svému prospěchu, nezvládneme maximalizaci vlastní existence, protože příroda nám zůstává nadřazena stejně, jako kdykoliv dříve, a o rozmanitosti jejích sil máme stále jen kusé představy. Tyto představy nám jsou více na škodu, než by nám byly užitečné. Jejich význam jsme totiž schopni posoudit pouze z omezeného a krátkodobého hlediska. Jejich smysl a účel je pro nás pouhým zdáním, slepým sofismatem, nepřesahujícím naši schopnost přizpůsobovat se bezprostřední zkušenosti.

Přes všechny prognózy a studie vědců o budoucnosti naší planety je třeba říci, že jejich alarmující poznatky jsou zcela nedostatečné. Nikdo nezná dopady ani přesné příčiny globálního oteplování. Nikdo nedokáže rozhodnout, do jaké míry je rozvoj lidstva udržitelný, z jakých zdrojů a s jakými důsledky bude expandovat lidstvo za sto let. Zdá se proto poněkud komickým pohled všech názorově rozdělených skupin obyvatelstva globálního společenství na ekologii, při němž jedni hlásají nevyhnutelnou nutnost radikálních opatření, druzí potom pravý opak. Konstruktivistické návody ekologů, jak přivést lidstvo na cestu dlouhodobě udržitelného rozvoje, mohou být více zavádějící, než liberalismus hlasatelů spontánního řádu a vše řešící síly volného trhu.

Na druhou stranu, ponechat lidstvo svému dosavadnímu vývoji se na první pohled jeví jako bezpečná cesta k ekologickým katastrofám nedozírného rozměru a k zániku lidského druhu vůbec. Problém je v tom, že osud lidského pokolení se nevyvíjí spontánně a v mezích prosté interakce s přírodními podmínkami jako u zvířat, ale podléhá pořádajícím a spekulativním tendencím jeho rozumu. A lidský rozum nemá spontánní charakter přírodní entity. Naopak, lidský rozum se vymyká přírodě a snaží se povznést nad její zákony přirozeného chaosu, snaží se konstruovat novou přírodu, nový svět a řád, k jehož ovládnutí nemá vůbec žádné kompetence ani schopnosti.

Pokud tedy mluvíme o zásadním významu ekologie v současné civilizaci, máme na mysli otázku přežití a podmínek, za jakých je vůbec naše přežití možné. Jelikož však ani ekologové ve svém cituplném vztahu k přírodě, ani vědci ve svých objektivistických hypotézách nedokáží k této otázce říci jednoznačné slovo, je dosti zřejmé, že obsah ekologické starosti o zachování života lidského druhu nemá pozitivní obsah. Nejde o to rozhodnout, jaká opatření a cesty budoucího směřování jsou správná a povedou ke kýženému výsledku, když nemáme ani základní představu o tom, jak by měl onen výsledek vypadat. Smyslem ekologie a nového myšlení lidstva by proto mělo být negativní vymezení jeho možností a způsobu jeho chování. Jinými slovy, nejde o to, co dělat, aby náš život spěl udržitelným směrem, ale co bychom dělat neměli, aby tvář planety a naše životní podmínky nebyly zpustošeny. Jak navrátit planetu do stavu přírodní rovnováhy nikoliv tím, že nastolíme nový pořádek a nový obsah reálného světa, nýbrž tím, že navrátíme Zemi do jejího původního stavu, kam se vyvinula miliardami let před tím, než člověk začal svévolně a bez rozmyslu zasahovat do její spontánní evoluce a přirozené harmonie.

Nevím, jak daleko musí člověk dojít, aby si uvědomil, že na přírodním běhu věcí nedokáže nic změnit, aby pochopil, že jako každý živočišný druh musí nutně doplatit na vlastní populační explozi, na vzniklý rozpor mezi spotřebou a dostupností zdrojů, jež požaduje ve stále vyšším a širším rozdělení. To vše na úkor věky utvořených přírodních poměrů v našem nezbytném životním prostředí. Předmětem filozofie a ekologických aktivit by proto neměla být ústřední otázka, jak uživit zvyšující se populaci lidí, ale jak tuto populaci co nejméně bolestným způsobem omezit, jak zásadně snížit její spotřebu. Změnit pohled na morálku, na porodnost, na rodinu, na hodnoty lidského života, aby nebyly v rozporu s životem jako celkem, jehož je člověk pouhou součástí. Vše, čím je člověk ze základu živ, je produktem přírody a v ní prosperujícího života v mnohosti a mnohotvárnosti. Ničením života v přírodě si nutně ničíme i zdroje základní obživy, bez kterých není naše existence možná a které jsou bez reprodukce života neobnovitelné.

Ekologie je kardinální problém doby, na co by však měla brát hlavní zřetel? Otázky takového druhu, jako je třídění odpadu, omezování motorismu, spoření energie, obnovitelné zdroje této energie jsou jistě užitečné, ale mají pouze okrajový význam. Co je nanejvýš podstatné, to se týká vlastního myšlení současného člověka, jeho systému hodnot a životních požadavků. Ve svém důsledku jeho konzumního způsobu života. Smysl života soudní duchové vždy hledali ve vztahu jedince k obci, v jeho bytí a lidském založení, které je ze své podstaty negativní. Nic nám není pozitivně dáno, zjeveno či nasvíceno shůry jako smysl a uspokojující obsah našeho života. Vše v nás je věcí nenaplněných přání a potřeb, každý přínos z našeho konání je nutné si vydupat ze země, vykřesat z objektivní reality. Proti ní, nebo v jednotě s ní, jsme schopni obstát pouze při tradici a zakotvení v morálně vyhraněných společenstvích. Ne v individuální spotřebě, ale ve vzájemnosti je třeba hledat náplň našeho života. Ve vzájemnosti, která namísto konzumu a zvyšování hmotného luxusu, pohodlí a dostatku přinese radost z prostého spolunažívání v souladu s rašící přírodou.

Cesta k takovému životu ovšem nevede přes technologický pokrok, ani přes duchovní ideály společenského řádu, ani přes víru v Boha, skrze něhož lze nějaký transcendentální řád nahlédnout, ale přes změnu myšlení od nabubřelé svobody rozmachu nad všechny hranice daného světa k podrobení se jeho nezvládnutelným a nepředvídatelným podmínkám přirozeného chaosu. Tak chápu smysl sociální ekologie. Nejde v této chvíli vůbec o známé či dosud neznámé zdroje energie a možnosti, jaké nám skýtá dobývání oceánů, hlubin země a vesmíru. Zdroje energie a nerostných surovin patrně existují neomezeně ve více či méně dosažitelné formě. Vesmír je přece nekonečný. Jde však o životní prostředí, o stav přírody, která nám byla dána jako nutná podmínka k životu, protože jsme živí tvorové, a bez zdravých a hlubokých lesů, bez nezkažených vod a průzračného vzduchu se prostě a jednoduše neobejdeme.

Ať si nikdo nemyslí, že svět vytvořený člověkem, jak ho vídáme na populárních sci-fi snímcích typu hvězdné války, svět se zubatými stavbami, plošinami, nepřehlednými patry, snad dokonce umístěný ve stratosféře a spojený se zemí gravitačními výtahy, plný umělých a virtuálních atrakcí, nuže zapomeňme na to, že by takový svět mohl být životním prostředím pro poslední žijící živočišný druh, jehož jméno je člověk. Takový svět přece nechceme spojovat s naší reálnou budoucností ani v případě, kdyby byl možný.

Radim Lhoták( více o autorovi > )

Převzato z www.nekultura.cz.

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí