Zachraňme aleje. A sami sebe

ÚHEL POHLEDU

Krása české krajiny je dána řádem, který tu je po staletí. Náves s rybníkem a hospodou, kostel na kopci, kolem hřbitov, silnice od věže k věži a kolem ní alej. I v té největší plískanici bylo díky ní vidět, kudy cesta vede, za slunečného počasí dávaly stromy stín, ve vánicích byly přirozenou hrází proti závějím. Ale především, krajina s alejemi kolem silnic byla krásná.

Tyto aleje však mají zmizet.

Nějaký šílený úředník na ministerstvu dopravy dostal před lety do silničního zákona ustanovení, že kolem silnic první třídy žádné aleje být nesmí. A kolem silnic nižších tříd se vykácejí také, pokud se obce nepostaví proti.

A obce se proti nestaví.

Protože letos nebyla žádná zima a silničáři neměli co dělat, kdosi si vzpomněl na pozapomenutý odstavec v zákoně a začalo se kácet. Za nedostatek sněhu a práce pro silničáře už zaplatily stovky stromů kolem silnice mezi Havlíčkovým Brodem a Svitavami.

A protože sníh už nenapadne a své peníze si silničáři nějak vydělat musí, kácí se dál. Argumentem, kromě nedostatku sněhu, náledí a jiných důvodů pro vykazování činnosti, je bezpečnost silničního provozu. Prý se lidé o stromořadí u silnice zabíjejí a kdyby tam nebylo, tak by některé havárie přežili.

Na tom něco bude, ale nelze si neodpustit poznámku, jak směle se dali silničáři do kácení alejí, zatímco načerno postavené reklamní billboardy, o něž se lidé zabíjejí patnáct let, jsou kolem silnic a dálnic pořád a s nimi si nikdo nějak poradit nedokáže. Možná je to tím, že za reklamami je spousta peněz a zájmů, zatímco ze stromů, které krášlí silnice, nic nekápne. Naopak je třeba se o ně starat, občas je dokonce třeba je prořezat, uklidit spadané ovoce, které dnes kvůli autům už není k jídlu. Jediné, na čem se vydělat dá, je pokácený strom, zvláště když je to kvalitní třešňové nebo ořešákové dříví...

Ale zůstaňme u původního argumentu. „Tlačí na nás policie. Buď zmizí stromy, nebo se bude omezovat rychlost,“ vyjádřila se před časem pro Hospodářské noviny lapidárně Marie Tesařová z jihlavské pobočky ředitelství silnic. Pobočky, která kácení alejí ve velkém začala. Takže je to tak. K tomu, aby mohly být aleje u silnic zachovány a nestály další lidské životy, by stačilo toto málo. Přidat pár značek a dát nohu z plynu.

Lidské životy jsou přednější než stromy, tvrdí policie s logikou, která nás provází posledních sto let a kterou předchozí komunistický režim dovedl k dokonalosti. Kromě lidských životů, o které – obávám se – jde při kácení stromů kolem silnic až na jednom z posledních míst, se země kolem nás v posledních patnácti letech nepodřizuje vůli komunistické strany, ale okamžitému zisku.

Bydlím na pokraji Polabí a sleduji, jak v posledních letech mizí jedno pole za druhým pod ohromnými skladišti, překladišti nebo co to vlastně je. Pole s půdou, která se vám hebce sype v ruce a na níž vyroste všechno, na co si vzpomenete, a jež by ještě před sto lety byla pokládána za poklad, který žádný sedlák neprodá.

Obrovitá hala skladu centrálního supermarketu brutálně narušila pohled na malé údolí, další o tři kilometry dál se usadila přímo uprostřed rodinných domů na kraji lesa.

Kdo mohl něco takového dovolit, ptal jsem se kdysi, když jsem přijížděl do nevelkého města, kde se narodil můj otec a kde postavili silo dvakrát vyšší než špice tamního kostela. Tehdy jsem na to měl odpověď, že to byli komunisti a ti nikdy za nic nestáli. Dnes tady ale žádní komunisté nevládnou, a je to stejné, nebo horší. Neúcta a nepokora ke krajině, k zemi, výsledek civilizace, která místo před Bohem nebo přírodou poklekává před dálnicemi a kýmkoli, kdo do této země přijde s balíkem peněz. Tato nepokora a neúcta se nám vymstí, nebo se už vymstívají.

V Tichém oceánu je malý ostrovní stát, Nauru. Byl celý pokryt fosfáty a díky jejich těžbě se stal jeden čas nejbohatším státem světa. Bez úcty a bez rozmyslu těžené fosfáty však zahubily celý ostrov, který se stal neobyvatelným. Dnes je zničený a beznadějně zadlužený a jeho obyvatelům zřejmě časem nezbude než přijmout nabídku a přestěhovat se na ostrov v australských vodách. Budou sice mít kde žít, ale Nauru jako samostatný stát zmizí.

Česká republika nezmizí, ani když se vykácejí všechny aleje u silnic, postaví se dálnice mezi všemi krajskými městy a místo polí budeme mít průmyslové, nebo lépe řečeno skladové zóny.

Jen se vytratí část kouzla, které tato země má. Několik desítek lidí bude žít, i když ve stovce na silnici bez stromořadí nevyberou zatáčku. Ale žili by stejně a aleje stromů u silnic by mohly zůstat. Stačilo by jen dát občas nohu z plynu. Nejen na silnici.

O autorovi| LUBOŠ PALATA, redaktor LN