Hranice vojenského prostoru Brdy donedávna přitahovaly jen houbaře, trampy a tuláky.
Domov neboli dopadová plocha
Až při tancích kolem amerického radaru jsme si uvědomili, že jsou to končiny, kde lidé už dvakrát ztratili domov.
Požádali jsme o propustku do některých míst středních Brd, mimo jiné do prostoru, kde v roce 1952 musela vojákům ustoupit obec Kolvín. Vymyslíme-li si rozumnou trasu, může nám být povolení uděleno, odpovědělo velitelství v Jincích. Vstup na Kolvín nám ale povolen nebude, protože je to dopadová plocha.
Když se zeptáte lidí z vísek v jihozápadním cípu středních Brd, jež sousedí s vojenským újezdem, proč odmítají radar, vyjmenují vám známé důvody: obavy o zdraví, nesouhlas s cizí vojenskou přítomností, předpoklad, že jejich nemovitosti klesnou v ceně. Až potom se přiznají k úzkosti, jež sídlí nejhlouběji: mají strach, že se jejich vesnice budou muset vystěhovat.
Pokouším se představit si, jaké to asi je, mít z domova dopadovou plochu, což se tu týkalo pěti obcí, a najednou začínám chápat, proč tím krajem dnes obchází strach ze stěhování. Proti tomu se těžko bojuje rozumem. Je to tu v genech, je to v paměti rodů, na rodinných fotografiích za sklem sekretářů. A nikdo z nás, kdo neprošel podobnou cestu jako lidé z Kolvína a dalších obcí, zrušených kvůli vojenskému prostoru, nemá právo soudit. Protože to, co tyhle lidi tlačí k zemi, je tíha kolektivní zkušenosti.
Možná by tomu rozuměli ti, kdo vyrostli v Sudetech. Ti mají totiž šestý smysl pro lidi vykořeněné, pro lidi nedostatečně zakořeněné a pro ty, kdo se zoufale brání ztrátě kořenů. Možná, že by to pochopili lidé ze severočeských Libkovic, jež padly za oběť těžbě uhlí. Nebo ti, kdo nechali domov na dně přehrad.
Obec na odpis
Starosta Skořic Miloslav Suchý nám půjčil faksimile kroniky zrušené obce Kolvín. Místní učitelé ji psali úhledným rukopisem od roku 1915. "Obec sepsala protest proti zřízení vojenské dělostřelecké střelnice", píše se tam v roce 1924. Tehdy se poprvé báli, co s nimi bude. O rok později protest zopakovali. Ale dobře to dopadlo, život šel dál. Založili loutkové divadlo, složili se na hasičskou stříkačku, postavili chudobinec, sehráli Psohlavce, podpořili sbírku k získání tisíce nových pilotů republiky.
Až tu v roce 1936 bylo "provedeno v létě několik cvičných náletů, aby občané zvykli si pro případ války". Přituhovalo. V roce 1940 zakázali Němci přístup do lesů. Obec vyvlastnili, ale nevystěhovali, protože se tam "zcentrovalo" lesní dělnictvo. Evakuace přišla o rok později. "To, co zdálo se neproveditelným a neuvěřitelným, stalo se skutkem," zapsal kronikář. "Celé potoky slzí protekly obcí..."
Tenkrát vystěhovali i Skořice a Trokavec. "Bylo to těžké," řekl nám čtyřiaosmdesátiletý Čestmír Taubr ze Skořic. "Všechnu píci, co se sklidila, jsme vezli osm kilometrů kravičkama. A po válce se zase všechno táhlo zpátky." Domy zůstaly stát, ale některé už se ani nedaly zachránit, jak byly zdevastované. Pustili se do oprav, slavnostně vysvětili kostel. Vrátila se jich sotva polovina, ale život šel zase dál.
Viděno z nadhledu
Ze hřbitova u kostela svatého Václava ve Skořicích je skvělý rozhled. "Krása, co?" ptá se starosta Miloslav Suchý hrdě, jako by ten svět kolem Skořičtí sami stvořili v nějaké gigantické akci Z. Krása to je. Z jedné strany je vidět až na Šumavu a za pěkného počasí prý až do Alp. Proč tomu nevěřit? Na druhé straně hned za vsí začínají bílé výstražné tabulky, střežící hranici vojenského výcvikového prostoru. Lesy od obzoru k obzoru.
Skořice jsou nejmalebnější ze tří vesnic v jihozápadním cípu výcvikového prostoru Brdy, které jsme navštívili. Vesnice je to stará, první zmínka o kostelu je už z roku 1295, takže se dá předpokládat, že vesnice byla založena ještě o něco dřív. Lidé se tu usadili vysoko, bez kousíčku šest set metrů nad mořem. Ostroh s barokním kostelem, bývalou farou a - také už bývalou - školou se tyčí nad krajinou jako lodní kýl.
"No, a támhle mezi ty dva vršky nám to chtějí posadit!" ukazuje starosta. Řeč je, jak jinak, o radaru. Ze Skořic by to k němu měli nějaké čtyři kilometry. Z Dobřívi sedm a z Trokavce dva.
Armáda nevadí
Vojenský výcvikový prostor v Brdech má 260 kilometrů čtverečních. Je jedním ze dvou na našem území, jež vznikly už za první republiky. Zbylé tři jsou až poválečné. Brdský prostor je přednostně dělostřelecký. Střelnice tu byla zřízena v roce 1927. Tehdy se tu kácelo, aby vznikly dopadové plochy. První granáty dopadly na plochu Jordán v roce 1930. Dopadají tam dodnes. Kromě něj také na plochy Tok a Brdo. Trénuje tu nejen česká armáda, ale prostor si pronajímají i spojenecké armády. Přišly mu nebývale na chuť. Aby ne, vždyť podobná místa jsou v evropském prostoru vzácná. Britové například dříve museli jezdit cvičit až do Kanady.
Německá armáda v době okupace prostor rozšířila, vystěhovala několik vesnic a území dokonale uzavřela. Po válce se lidé směli vrátit, ale v roce 1949 rozhodla komunistická vláda, že bude prostor rozšířen prakticky do hranic vytyčených Němci, a zcela vysídlen. Po srpnu 1968 se v Míšově usídlila sovětská posádka a má se za to, že tu měla uloženy i rakety SS 20.
Dnes jsou na území vojenského újezdu střelnice pro všechny ráže dělostřeleckých zbraní, protitanková střelnice, letecká zkušební střelnice, tanková i pěchotní střelnice a trhací jáma k likvidaci závadné munice.
Lidé z vesnic na hranici újezdu tvrdí, že jim armáda nevadí, sžili se s ní. A navíc, dnešní armáda už není ta "předsametová". Snaží se ukazovat polidštěnou tvář. "Jednou za rok se s nimi sejdeme, vyříkáme si ty svoje bolístky, oni reagují, funguje to," pochvaluje si starosta Dobřívi Milan Kozlík komunikaci s velitelstvím újezdu v Jincích. Štve ho jediné: Že obec přišla o 194 hektarů lesa, s nimiž hospodaří Vojenské statky a lesy. V rozpočtu devíti miliónů by byl další milión z lesů hodně cítit.
Nás už nikdo nepřesvědčí
Nemohli jsme vynechat Trokavec. Sotva jsme ale vyměnili pár vět, omluvil se starosta Jan Neoral uprostřed slova a vyklonil se daleko z okna. V tomhle koutě světa totiž mají problémy s telefonováním z mobilu. Stožár pro anténu, plánovaný ve Skořicích, městský úřad v Rokycanech zakázal, aby nerušil krajinný ráz a nestál v cestě biokoridoru pro ptáky.
Nastala chvíle starostova živého vstupu do rozhlasového vysílání. "Informací máme dost. Nás už nikdo o opaku nepřesvědčí," překřikuje organizátor místního referenda, jež radar drtivě odmítlo, štěkajícího psa. Otevřeným oknem je slyšet, jak před obecním úřadem vrže rameno pumpy a proud vody zvoní o plechové dno kbelíku.
Rádio zařadilo pop song a my vyrážíme na vršek nad vesnicí, k lesu, jehož hranice také tady nese výstražné tabulky Vstup a vjezd jen na povolení.
"Tak se podívejte, jaká je to nádhera," obsáhne panoráma kopců a údolí, lesů a pastvin první muž vesnice a bývalý šerif trempské osady, který půl života prospal v lesích. "A támhle tím směrem by to mělo být," dodá ponuře a ukazuje za les, kde je schované jedno z vytipovaných míst pro radar, Kuťkovská louka u Vřískavce.
Největší smrk v Brdech
V tomhle koutě světa žijí nadšení milovníci tajemného světa za bílými tabulkami. Jako třeba starosta Dobříva Milan Kozlík. Mimochodem, s radarem osobně prý problém nemá. "Mě uklidnili," říká, "ale ve vsi s tím problém mám, lidi mají strach. Někteří lidé se uklidnit nedají."
Je pravda, že se tu v kraji hodně volí doleva? "Tak, bylo tu nějaké to zdravé jádro," připouští. "Zaječovu se dokonce říkalo Brežněves." Ale byli i takoví, kteří se i po srpnu 1968 děsili vystěhování. "A teď máme v Dobřívě v zastupitelstvu čtyři nezávislé, tři za ODS a dva nečleny na komunistické kandidátce," prozrazuje Milan Kozlík.
Brdy jsou jeho hobby. "Znám tam každý kámen," říká o "cvičáku". Největší nádhera v uzavřeném vojenském prostoru, kam se už dlouhé roky může jen na propustky, ale kam to lidi táhne tak silně, že neodolají, ač riskují postih, je Třítrubecké údolí. Je to pramenná oblast s průzračnými potůčky, původním smíšeným lesem, s bohatými koberci mechů, jaké už se jinde nevidí.
"Od zámečku Tři Trubky odbočuje u takové tújky cesta doprava, a tam je snad největší smrk v Brdech. Jezdím na kole s malířem Janem Ciprou, máme tam takováhle místa, vždycky se někde posadíme a kocháme se," září starosta, když vypráví o místech hluboko ve vojenském prostoru. Život vedle vojenského prostoru znamená podle něj jisté omezení, ale odměnou je klid a čisté životní prostředí. "Přijde na to, co kdo od života hledá. Já rád chodím a objevuju. Jsou tam potoky s pitnou vodou, v nich vzácné vranky, raci a mihule, kde tohle máte?" ptá se sugestivně.
Po značkách
O letošních Velikonocích si ministryně Vlasta Parkanová oblékla žlutou větrovku a odjela do vojenského prostoru Brdy symbolicky otevřít sedm turistických stezek a cyklostezek na jeho okrajích. Po šedesáti osmi letech se zase může do míst, na která turista oficiálně nemohl ani pomyslet. Karel Markvart z Klubu českých turistů by byl rád, kdyby to byl jen začátek, a pokračovalo se dál. Zatím ho těší, že mezi zpřístupněnými místy jsou skvosty jako hrad Valdek nebo hora Třemošná s krásnými výhledy. Je mezi nimi také trasa Dobřív-Skořice, která zkracuje cestu z osmi kilometrů na dva.
Když šli turisté na první jednání s ministrem obrany Karlem Kühnlem, měli nakreslené trasy po celém újezdu - jako za první republiky. Ale museli se smířit s tím, že je neúnosné, aby kolem každé trasy neustále chodili vojáci s detektory a čistili je od munice, takže původní návrh vzal zasvé. Teď Karel Markvart jen doufá, že mezi turisty nezačne bujet "takový ten typicky český nedostatek disciplíny", který by to všechno mohl zhatit. Z případné stavby radaru obavy nemá. "Oni si to oplotí a my budeme chodit jinudy," soudí.
Mnozí místní by ale byli raději, kdyby prostor zůstal uzavřen. "V Trokavci všichni říkají: Jen to nechte zašpérovaný," říká starosta Jan Neoral. "Lidé mají strach, že by to tu bylo samý igelit a stánek se suvenýry, že se z toho stane komerční les." Zdejší lidé ovšem soudí, že oni se do vojenských lesů dostanou vždycky.
Proti zpřístupňování prostoru jsou i ekologové. Bojová cvičení podle nich kupodivu pomáhají udržovat přírodu, jaká už jinde neexistuje. Dokonce i tam, kam dopadá munice. Neustálé rozrývání půdy prý totiž nahrává druhům, které by ty silnější jinak dávno převálcovaly. I v Kolvíně, z nějž zbylo jen pár pobořených zídek a uražený podstavec kříže z roku 1848 jako díkůvzdání za zrušení roboty.
Padrťská Klabava
Kronika Kolvína má drastický závěr. V roce 1952 sezvali obyvatele obcí Kolvín, Padrť, Záběhlá, Velcí a Hrachoviště a oznámili jim, že budou vysídleni. "Pravá příčina jsou západní imperialisté a jejich stále stoupající zbrojení," vysvětlil jim pplk. dr. Kokeš. Odhady nemovitostí byly provedeny "třídně". Když se lidé ptali, jestli by se nedala jejich vesnice někde postavit znovu, dověděli se, že "v době, kdy budujeme socialistický stát, stavíme hutě v Kunčicích a Košicích a budujeme sta továren, nelze tento požadavek odůvodnit." Naopak, "půjde-li někdo do usedlosti po vesnickém boháči, koná svou národní povinnost, jako když lidé v roce 1945 šli do pohraničí".
S tím, že by někdo odmítl, se nepočítalo. "Všichni přece bojujeme na jedné frontě míru," řekl pplk. Kokeš. Některé rodiny ale ještě dlouho vzdorovaly a nikdy nepodepsaly, že se stěhováním souhlasí. "Stěhovali jsme se do Příkosic, do hospodářství, které bylo v dezolátním stavu a mnoho let neobýváno. A to jsme přišli z hospodářství dobře zařízeného, které mělo být srovnáno se zemí," vzpomíná Anna Brožíková. "Likvidací obce byly pověřeny prapory PTP," zapsal Vladimír Pour. "Strhávalo se hned za patama, snad aby se lidi neměli kam vrátit." Lidé z pěti vesnic se rozptýlili po okolí.
Milan Kozlík z Dobříva nás provází obcí plnou krásných brdských roubenek. "Tohle je Padrťský potok, ale oficiálně je to Klabava," ukazuje na potok, tekoucí prostředkem vesnice. "Snaha byla, aby se slovo Padrť přestalo vyskytovat, chtěli je vymazat." Ale na hřbitově ve Skořicích je pořád pomník s nápisem Rodina Krátkých z Kolvína. A hned u vchodu leží Antonín Žán z Padrtí. Hroby se "nevymazávaly". Tady se pořád žije s pamětí mrtvých obcí před očima.
Požádali jsme o propustku do některých míst středních Brd, mimo jiné do prostoru, kde v roce 1952 musela vojákům ustoupit obec Kolvín. Vymyslíme-li si rozumnou trasu, může nám být povolení uděleno, odpovědělo velitelství v Jincích. Vstup na Kolvín nám ale povolen nebude, protože je to dopadová plocha.
Když se zeptáte lidí z vísek v jihozápadním cípu středních Brd, jež sousedí s vojenským újezdem, proč odmítají radar, vyjmenují vám známé důvody: obavy o zdraví, nesouhlas s cizí vojenskou přítomností, předpoklad, že jejich nemovitosti klesnou v ceně. Až potom se přiznají k úzkosti, jež sídlí nejhlouběji: mají strach, že se jejich vesnice budou muset vystěhovat.
Pokouším se představit si, jaké to asi je, mít z domova dopadovou plochu, což se tu týkalo pěti obcí, a najednou začínám chápat, proč tím krajem dnes obchází strach ze stěhování. Proti tomu se těžko bojuje rozumem. Je to tu v genech, je to v paměti rodů, na rodinných fotografiích za sklem sekretářů. A nikdo z nás, kdo neprošel podobnou cestu jako lidé z Kolvína a dalších obcí, zrušených kvůli vojenskému prostoru, nemá právo soudit. Protože to, co tyhle lidi tlačí k zemi, je tíha kolektivní zkušenosti.
Možná by tomu rozuměli ti, kdo vyrostli v Sudetech. Ti mají totiž šestý smysl pro lidi vykořeněné, pro lidi nedostatečně zakořeněné a pro ty, kdo se zoufale brání ztrátě kořenů. Možná, že by to pochopili lidé ze severočeských Libkovic, jež padly za oběť těžbě uhlí. Nebo ti, kdo nechali domov na dně přehrad.
Obec na odpis
Starosta Skořic Miloslav Suchý nám půjčil faksimile kroniky zrušené obce Kolvín. Místní učitelé ji psali úhledným rukopisem od roku 1915. "Obec sepsala protest proti zřízení vojenské dělostřelecké střelnice", píše se tam v roce 1924. Tehdy se poprvé báli, co s nimi bude. O rok později protest zopakovali. Ale dobře to dopadlo, život šel dál. Založili loutkové divadlo, složili se na hasičskou stříkačku, postavili chudobinec, sehráli Psohlavce, podpořili sbírku k získání tisíce nových pilotů republiky.
Až tu v roce 1936 bylo "provedeno v létě několik cvičných náletů, aby občané zvykli si pro případ války". Přituhovalo. V roce 1940 zakázali Němci přístup do lesů. Obec vyvlastnili, ale nevystěhovali, protože se tam "zcentrovalo" lesní dělnictvo. Evakuace přišla o rok později. "To, co zdálo se neproveditelným a neuvěřitelným, stalo se skutkem," zapsal kronikář. "Celé potoky slzí protekly obcí..."
Tenkrát vystěhovali i Skořice a Trokavec. "Bylo to těžké," řekl nám čtyřiaosmdesátiletý Čestmír Taubr ze Skořic. "Všechnu píci, co se sklidila, jsme vezli osm kilometrů kravičkama. A po válce se zase všechno táhlo zpátky." Domy zůstaly stát, ale některé už se ani nedaly zachránit, jak byly zdevastované. Pustili se do oprav, slavnostně vysvětili kostel. Vrátila se jich sotva polovina, ale život šel zase dál.
Viděno z nadhledu
Ze hřbitova u kostela svatého Václava ve Skořicích je skvělý rozhled. "Krása, co?" ptá se starosta Miloslav Suchý hrdě, jako by ten svět kolem Skořičtí sami stvořili v nějaké gigantické akci Z. Krása to je. Z jedné strany je vidět až na Šumavu a za pěkného počasí prý až do Alp. Proč tomu nevěřit? Na druhé straně hned za vsí začínají bílé výstražné tabulky, střežící hranici vojenského výcvikového prostoru. Lesy od obzoru k obzoru.
Skořice jsou nejmalebnější ze tří vesnic v jihozápadním cípu výcvikového prostoru Brdy, které jsme navštívili. Vesnice je to stará, první zmínka o kostelu je už z roku 1295, takže se dá předpokládat, že vesnice byla založena ještě o něco dřív. Lidé se tu usadili vysoko, bez kousíčku šest set metrů nad mořem. Ostroh s barokním kostelem, bývalou farou a - také už bývalou - školou se tyčí nad krajinou jako lodní kýl.
"No, a támhle mezi ty dva vršky nám to chtějí posadit!" ukazuje starosta. Řeč je, jak jinak, o radaru. Ze Skořic by to k němu měli nějaké čtyři kilometry. Z Dobřívi sedm a z Trokavce dva.
Armáda nevadí
Vojenský výcvikový prostor v Brdech má 260 kilometrů čtverečních. Je jedním ze dvou na našem území, jež vznikly už za první republiky. Zbylé tři jsou až poválečné. Brdský prostor je přednostně dělostřelecký. Střelnice tu byla zřízena v roce 1927. Tehdy se tu kácelo, aby vznikly dopadové plochy. První granáty dopadly na plochu Jordán v roce 1930. Dopadají tam dodnes. Kromě něj také na plochy Tok a Brdo. Trénuje tu nejen česká armáda, ale prostor si pronajímají i spojenecké armády. Přišly mu nebývale na chuť. Aby ne, vždyť podobná místa jsou v evropském prostoru vzácná. Britové například dříve museli jezdit cvičit až do Kanady.
Německá armáda v době okupace prostor rozšířila, vystěhovala několik vesnic a území dokonale uzavřela. Po válce se lidé směli vrátit, ale v roce 1949 rozhodla komunistická vláda, že bude prostor rozšířen prakticky do hranic vytyčených Němci, a zcela vysídlen. Po srpnu 1968 se v Míšově usídlila sovětská posádka a má se za to, že tu měla uloženy i rakety SS 20.
Dnes jsou na území vojenského újezdu střelnice pro všechny ráže dělostřeleckých zbraní, protitanková střelnice, letecká zkušební střelnice, tanková i pěchotní střelnice a trhací jáma k likvidaci závadné munice.
Lidé z vesnic na hranici újezdu tvrdí, že jim armáda nevadí, sžili se s ní. A navíc, dnešní armáda už není ta "předsametová". Snaží se ukazovat polidštěnou tvář. "Jednou za rok se s nimi sejdeme, vyříkáme si ty svoje bolístky, oni reagují, funguje to," pochvaluje si starosta Dobřívi Milan Kozlík komunikaci s velitelstvím újezdu v Jincích. Štve ho jediné: Že obec přišla o 194 hektarů lesa, s nimiž hospodaří Vojenské statky a lesy. V rozpočtu devíti miliónů by byl další milión z lesů hodně cítit.
Nás už nikdo nepřesvědčí
Nemohli jsme vynechat Trokavec. Sotva jsme ale vyměnili pár vět, omluvil se starosta Jan Neoral uprostřed slova a vyklonil se daleko z okna. V tomhle koutě světa totiž mají problémy s telefonováním z mobilu. Stožár pro anténu, plánovaný ve Skořicích, městský úřad v Rokycanech zakázal, aby nerušil krajinný ráz a nestál v cestě biokoridoru pro ptáky.
Nastala chvíle starostova živého vstupu do rozhlasového vysílání. "Informací máme dost. Nás už nikdo o opaku nepřesvědčí," překřikuje organizátor místního referenda, jež radar drtivě odmítlo, štěkajícího psa. Otevřeným oknem je slyšet, jak před obecním úřadem vrže rameno pumpy a proud vody zvoní o plechové dno kbelíku.
Rádio zařadilo pop song a my vyrážíme na vršek nad vesnicí, k lesu, jehož hranice také tady nese výstražné tabulky Vstup a vjezd jen na povolení.
"Tak se podívejte, jaká je to nádhera," obsáhne panoráma kopců a údolí, lesů a pastvin první muž vesnice a bývalý šerif trempské osady, který půl života prospal v lesích. "A támhle tím směrem by to mělo být," dodá ponuře a ukazuje za les, kde je schované jedno z vytipovaných míst pro radar, Kuťkovská louka u Vřískavce.
Největší smrk v Brdech
V tomhle koutě světa žijí nadšení milovníci tajemného světa za bílými tabulkami. Jako třeba starosta Dobříva Milan Kozlík. Mimochodem, s radarem osobně prý problém nemá. "Mě uklidnili," říká, "ale ve vsi s tím problém mám, lidi mají strach. Někteří lidé se uklidnit nedají."
Je pravda, že se tu v kraji hodně volí doleva? "Tak, bylo tu nějaké to zdravé jádro," připouští. "Zaječovu se dokonce říkalo Brežněves." Ale byli i takoví, kteří se i po srpnu 1968 děsili vystěhování. "A teď máme v Dobřívě v zastupitelstvu čtyři nezávislé, tři za ODS a dva nečleny na komunistické kandidátce," prozrazuje Milan Kozlík.
Brdy jsou jeho hobby. "Znám tam každý kámen," říká o "cvičáku". Největší nádhera v uzavřeném vojenském prostoru, kam se už dlouhé roky může jen na propustky, ale kam to lidi táhne tak silně, že neodolají, ač riskují postih, je Třítrubecké údolí. Je to pramenná oblast s průzračnými potůčky, původním smíšeným lesem, s bohatými koberci mechů, jaké už se jinde nevidí.
"Od zámečku Tři Trubky odbočuje u takové tújky cesta doprava, a tam je snad největší smrk v Brdech. Jezdím na kole s malířem Janem Ciprou, máme tam takováhle místa, vždycky se někde posadíme a kocháme se," září starosta, když vypráví o místech hluboko ve vojenském prostoru. Život vedle vojenského prostoru znamená podle něj jisté omezení, ale odměnou je klid a čisté životní prostředí. "Přijde na to, co kdo od života hledá. Já rád chodím a objevuju. Jsou tam potoky s pitnou vodou, v nich vzácné vranky, raci a mihule, kde tohle máte?" ptá se sugestivně.
Po značkách
O letošních Velikonocích si ministryně Vlasta Parkanová oblékla žlutou větrovku a odjela do vojenského prostoru Brdy symbolicky otevřít sedm turistických stezek a cyklostezek na jeho okrajích. Po šedesáti osmi letech se zase může do míst, na která turista oficiálně nemohl ani pomyslet. Karel Markvart z Klubu českých turistů by byl rád, kdyby to byl jen začátek, a pokračovalo se dál. Zatím ho těší, že mezi zpřístupněnými místy jsou skvosty jako hrad Valdek nebo hora Třemošná s krásnými výhledy. Je mezi nimi také trasa Dobřív-Skořice, která zkracuje cestu z osmi kilometrů na dva.
Když šli turisté na první jednání s ministrem obrany Karlem Kühnlem, měli nakreslené trasy po celém újezdu - jako za první republiky. Ale museli se smířit s tím, že je neúnosné, aby kolem každé trasy neustále chodili vojáci s detektory a čistili je od munice, takže původní návrh vzal zasvé. Teď Karel Markvart jen doufá, že mezi turisty nezačne bujet "takový ten typicky český nedostatek disciplíny", který by to všechno mohl zhatit. Z případné stavby radaru obavy nemá. "Oni si to oplotí a my budeme chodit jinudy," soudí.
Mnozí místní by ale byli raději, kdyby prostor zůstal uzavřen. "V Trokavci všichni říkají: Jen to nechte zašpérovaný," říká starosta Jan Neoral. "Lidé mají strach, že by to tu bylo samý igelit a stánek se suvenýry, že se z toho stane komerční les." Zdejší lidé ovšem soudí, že oni se do vojenských lesů dostanou vždycky.
Proti zpřístupňování prostoru jsou i ekologové. Bojová cvičení podle nich kupodivu pomáhají udržovat přírodu, jaká už jinde neexistuje. Dokonce i tam, kam dopadá munice. Neustálé rozrývání půdy prý totiž nahrává druhům, které by ty silnější jinak dávno převálcovaly. I v Kolvíně, z nějž zbylo jen pár pobořených zídek a uražený podstavec kříže z roku 1848 jako díkůvzdání za zrušení roboty.
Padrťská Klabava
Kronika Kolvína má drastický závěr. V roce 1952 sezvali obyvatele obcí Kolvín, Padrť, Záběhlá, Velcí a Hrachoviště a oznámili jim, že budou vysídleni. "Pravá příčina jsou západní imperialisté a jejich stále stoupající zbrojení," vysvětlil jim pplk. dr. Kokeš. Odhady nemovitostí byly provedeny "třídně". Když se lidé ptali, jestli by se nedala jejich vesnice někde postavit znovu, dověděli se, že "v době, kdy budujeme socialistický stát, stavíme hutě v Kunčicích a Košicích a budujeme sta továren, nelze tento požadavek odůvodnit." Naopak, "půjde-li někdo do usedlosti po vesnickém boháči, koná svou národní povinnost, jako když lidé v roce 1945 šli do pohraničí".
S tím, že by někdo odmítl, se nepočítalo. "Všichni přece bojujeme na jedné frontě míru," řekl pplk. Kokeš. Některé rodiny ale ještě dlouho vzdorovaly a nikdy nepodepsaly, že se stěhováním souhlasí. "Stěhovali jsme se do Příkosic, do hospodářství, které bylo v dezolátním stavu a mnoho let neobýváno. A to jsme přišli z hospodářství dobře zařízeného, které mělo být srovnáno se zemí," vzpomíná Anna Brožíková. "Likvidací obce byly pověřeny prapory PTP," zapsal Vladimír Pour. "Strhávalo se hned za patama, snad aby se lidi neměli kam vrátit." Lidé z pěti vesnic se rozptýlili po okolí.
Milan Kozlík z Dobříva nás provází obcí plnou krásných brdských roubenek. "Tohle je Padrťský potok, ale oficiálně je to Klabava," ukazuje na potok, tekoucí prostředkem vesnice. "Snaha byla, aby se slovo Padrť přestalo vyskytovat, chtěli je vymazat." Ale na hřbitově ve Skořicích je pořád pomník s nápisem Rodina Krátkých z Kolvína. A hned u vchodu leží Antonín Žán z Padrtí. Hroby se "nevymazávaly". Tady se pořád žije s pamětí mrtvých obcí před očima.
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích
