Vláda v roli černého pasažéra
Slova Martina Římana brnkající na strunu národní ublíženosti se nakonec
přetavila do velmi razantního kroku - kabinet bude žalovat Evropskou komisi
kvůli přídělu emisních povolenek na období 2008-2012.
Slova Martina Římana brnkající na strunu národní ublíženosti se nakonec přetavila do velmi razantního kroku - kabinet bude žalovat Evropskou komisi kvůli přídělu emisních povolenek na období 2008-2012.
Co se vlastně stalo? Loni v listopadu si české podniky prostřednictvím vlády zažádaly o povolenky pro vypuštění 102 milionů tun oxidu uhličitého. Od komise však dostaly povolení jen pro 86,8 milionu. Je to množství, které se - s ohledem na skutečný objem emisí v ČR a také s ohledem na předcházející rozhodnutí komise - dalo očekávat.
Ambice neškodí
Je třeba zmínit několik základních fakt. Za prvé: český průmysl vypouští ročně reálně 82 milionů tun CO2. Zadruhé: cílem obchodovatelných emisních povolenek je chránit klima prostřednictvím snižování emisí, a to ekonomickou, nikoli direktivní cestou. V žádném případě systém neslouží k dotování vývozů elektřiny. Zatřetí: ČR má stále 1,7krát vyšší energetickou náročnost průmyslu než západoevropské země, a tedy i značné rezervy v úsporách.
Ublíženost není na místě. Evropská komise měřila v podstatě všem zemím stejně. Vycházela z prognóz a dat Evropského statistického úřadu, z reálných emisí v roce 2005 a ze zkušeností z prvního období fungování systému emisních povolenek. Představa, že nadsazení emisí o čtvrtinu (Česko) přinese více povolenek, je výrazem buď neskonalé naivity, nebo drzosti.
Staré členské země se v podobném měřítku k takové taktice neuchýlily. Například Španělsko či Slovinsko si dokonce dobrovolně navrhly emise výrazně nižší, než mají dnes.
Vraťme se však zpátky k Česku. Pro období 2005-2007 zažádala ještě minulá vláda o povolenky na 107 milionů tun. Komise nám jich nakonec přidělila 97 milionů a již tehdy průmysl vzýval magickou stovku jako hranici svého přežití.
Ukázalo se ale, že i toto číslo bylo hrubě nadsazeno, neboť v roce 2005 vypustily české podniky do ovzduší jen 82 milionů tun CO2. Tedy o devět procent méně než v roce předchozím, a to při bezprecedentním růstu ekonomiky. Jasně se tak ukázalo, že rychlý ekonomický růst a prosperita jsou možné, aniž bychom museli zvyšovat emise.
Také Římanovo tvrzení, že Česko, na rozdíl od mnoha západoevropských zemí, plní své závazky vyplývající z Kjótského protokolu, je v tomto kontextu zcela scestné. Jak by také neplnilo, když se tyto závazky odvíjejí od roku 1990, kdy zde ještě ze setrvačnosti fungovaly všechny elektrárny a hutě pumpující energii do žil RVHP.
Je-li však jedinou ambicí našeho průmyslu poměřovat efektivitu s dinosauří érou reálného socialismu, pšenka mu v konkurenci dlouho nepokvete. K dosažení efektivity západoevropských energetických odvětví máme ještě pěkný kus cesty a pouhým plněním Kjóta jej rozhodně neujdeme.
Nejodvážnější ministr
Ministru Římanovi nicméně nelze upřít odvahu: jít se hádat před Evropský soudní dvůr jako zástupce země s největším znečištěním na jednotku produkce v zádech, to vyžaduje skutečně kus pořádného chlapa.
Autor pracuje jako projektový manažer v Greenpeace ČR
Co se vlastně stalo? Loni v listopadu si české podniky prostřednictvím vlády zažádaly o povolenky pro vypuštění 102 milionů tun oxidu uhličitého. Od komise však dostaly povolení jen pro 86,8 milionu. Je to množství, které se - s ohledem na skutečný objem emisí v ČR a také s ohledem na předcházející rozhodnutí komise - dalo očekávat.
Ambice neškodí
Je třeba zmínit několik základních fakt. Za prvé: český průmysl vypouští ročně reálně 82 milionů tun CO2. Zadruhé: cílem obchodovatelných emisních povolenek je chránit klima prostřednictvím snižování emisí, a to ekonomickou, nikoli direktivní cestou. V žádném případě systém neslouží k dotování vývozů elektřiny. Zatřetí: ČR má stále 1,7krát vyšší energetickou náročnost průmyslu než západoevropské země, a tedy i značné rezervy v úsporách.
Ublíženost není na místě. Evropská komise měřila v podstatě všem zemím stejně. Vycházela z prognóz a dat Evropského statistického úřadu, z reálných emisí v roce 2005 a ze zkušeností z prvního období fungování systému emisních povolenek. Představa, že nadsazení emisí o čtvrtinu (Česko) přinese více povolenek, je výrazem buď neskonalé naivity, nebo drzosti.
Staré členské země se v podobném měřítku k takové taktice neuchýlily. Například Španělsko či Slovinsko si dokonce dobrovolně navrhly emise výrazně nižší, než mají dnes.
Vraťme se však zpátky k Česku. Pro období 2005-2007 zažádala ještě minulá vláda o povolenky na 107 milionů tun. Komise nám jich nakonec přidělila 97 milionů a již tehdy průmysl vzýval magickou stovku jako hranici svého přežití.
Ukázalo se ale, že i toto číslo bylo hrubě nadsazeno, neboť v roce 2005 vypustily české podniky do ovzduší jen 82 milionů tun CO2. Tedy o devět procent méně než v roce předchozím, a to při bezprecedentním růstu ekonomiky. Jasně se tak ukázalo, že rychlý ekonomický růst a prosperita jsou možné, aniž bychom museli zvyšovat emise.
Také Římanovo tvrzení, že Česko, na rozdíl od mnoha západoevropských zemí, plní své závazky vyplývající z Kjótského protokolu, je v tomto kontextu zcela scestné. Jak by také neplnilo, když se tyto závazky odvíjejí od roku 1990, kdy zde ještě ze setrvačnosti fungovaly všechny elektrárny a hutě pumpující energii do žil RVHP.
Je-li však jedinou ambicí našeho průmyslu poměřovat efektivitu s dinosauří érou reálného socialismu, pšenka mu v konkurenci dlouho nepokvete. K dosažení efektivity západoevropských energetických odvětví máme ještě pěkný kus cesty a pouhým plněním Kjóta jej rozhodně neujdeme.
Nejodvážnější ministr
Ministru Římanovi nicméně nelze upřít odvahu: jít se hádat před Evropský soudní dvůr jako zástupce země s největším znečištěním na jednotku produkce v zádech, to vyžaduje skutečně kus pořádného chlapa.
Autor pracuje jako projektový manažer v Greenpeace ČR
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích
