Světová banka u dveří změn

Do čela Světové banky byl jmenován Robert Zoellick. Vyřeší nový muž staré problémy této instituce? Ale o jaké problémy jde?

Správně pojmenovat problémy znamená z poloviny je vyřešit. V případě Světové banky je toho, co má být správně pojmenováno, hodně. V první řadě, politika této instituce byla celé dlouhé desítky let neúčinná. William Easterly, bývalý pracovník Světové banky, uvádí v knize The White Man's Burden (Břemeno bílého muže) pozoruhodná fakta.

Po šesti desítkách let nejrůznějších rozvojových projektů a po 2300 miliardách dolarů vynaložených na pomoc chudým zemím na světě stále ještě existuje chudoba. Obyvatelé brazilských favel trpí nákazami z otevřené kanalizace. Nigerijské děti musejí manuálně pracovat, aby pomohly uživit rodinu. Obyvatelé oblasti Kwalala v republice Malawi musejí pít vodu z jezera znečištěnou lidskými výkaly; trpí pak parazitickými červy, kteří jim rozežírají vnitřnosti.

Jen pomáhat nestačí

Podobných příběhů o tragické chudobě lze vyprávět stovky a tisíce z nejrůznějších končin světa. Tisíce miliard vynaložených dolarů hmatatelně dokládají, že bohatý Západ není ani lhostejný, ani lakomý. Nicméně v mechanismu rozvojové pomoci je cosi principiálně chybného. Vezměme si nejchudší kontinent: Afriku. Začátkem 70. let dosahoval podíl zahraniční pomoci na příjmech průměrné africké země necelých šesti procent HDP. Ekonomika rostla tempem kolem dvou procent per capita ročně. Začátkem 80. vzrostl podíl pomoci na devět procent HDP, přičemž hospodářský růst zpomalil na 0,5 procenta per capita ročně. V 90. letech přesáhl podíl pomoci hranici patnácti procent HDP, což je skutečně hodně. A hospodářský růst? V africkém průměru se zcela zastavil a v některých letech dokonce klesal.

Proč? Londýnský ekonom Peter Boone v roce 1996 publikoval výzkumnou práci, která zjistila, že zahraniční pomoc šla spíše do spotřeby, a nikoli do investic. Vyspělé státy poskytovaly pomoc především podle politického klíče: byly štědřejší ke svým spojencům nebo bývalým koloniím. Boone zjistil, že vliv zahraniční pomoci na růst investic byl naprosto nulový. Příliv peněz ze zahraničí také zlevňoval dovozy na úkor domácích producentů. Pomoc celkově nepomohla.

Nesprávně správné reformy

Jak na toto zjištění (a mnoho podobných studií) reagovala Světová banka a podobné instituce? Ne, že by je úplně ignorovala. Její vedoucí pracovníci během 80. let přišli s myšlenkou strukturálně orientovaných půjček. Podstatou nového záměru byla myšlenka, že země, které provádějí správné reformy, mají nárok na výhodné půjčky. Znělo to celkem logicky. Alespoň v teorii.

V praxi se však ukázalo, že i správné reformy lze provádět nesprávně. Zejména v případě privatizace se ukázalo, že až příliš často šlo o neprůhledný přesun majetku z rukou zkorumpovaných vládních úředníků do rukou stejně zkorumpovaných mocenských elit.

Snaha vyrovnávat rozpočty často vedla ke zvyšování daní, což se zpravidla ukázalo být kontraproduktivním. Kromě toho oblíbená metoda stabilizace měn - navázání na dolar či měnový koš - se ukázala být v roce 1997 fundamentálně chybným krokem, který vedl k asijské finanční krizi.

Podle názoru Williama Easterlyho hlavní problém Světové banky tkví v tom, že instituce tohoto typu mají sklony zamilovávat se do geniálních "velkých plánů". Tyto plány pak pravidelně selhávají na byrokracii a centrálním plánování, což jsou jevy u velkých mezinárodních institucí takřka nevyhnutelné. Ekonomičtí inženýři mohou mít dobrou znalost problémů chudých zemí, ale hospodářský růst je vždy tažen trhem. A ten se plánovat nedá. "Můžete trénovat krávu jako závodního koně, ale derby stejně nevyhraje," říká Easterly.

Zda Robert Zoellick přinese radikální změnu, anebo zda bude jen dál trénovat krávu na dostihy, se teprve uvidí. Ale Světová banka by v každém případě zásadní změnu potřebovala.