Kdyby Klaus a Gore byli punk

The Great Rock'n' Roll Swindle, filmová hra manažera Malcolma McLarena a kapely Sex Pistols z roku 1980 byla vynikající podívanou. Nejen proto, že zachytila podvratného punkového ducha - nezapomenutelná je scéna, kdy Sid Vicious za zpěvu Sinatrova hitu My Way střílí do snobských diváků, kteří tleskají jeho produkci (tleskali by všemu, co letí, jako dnes).

Velkému rock'n' rollovému podvodu nechyběly nadhled a sebeironie. Subverzivní síla, s níž si hráli, byla namířena i proti Pistolím. Neberme se vážně, říkali punkoví experimentátoři s veřejným míněním. Ve společnosti, kde vše může být pravda a zase lež, těžko věřit, že něco věčně trvá. Punkové No future (Není budoucnost), to není jen kritika a provokace, to je i sebeironie, bolavá a smutná, jak už to u lidí odkrývajících hloubku vlastního světabolu chodí.

Ztráta nadhledu

Když britský tvůrce Martin Durkin sáhnul po starém kusu Sex Pistols a parafrázoval jej ve filmu The Great Global Warming Swindle, aby předvedl světu "disidenty vědy", kteří odmítají globální konsenzus, podle něhož člověk přispěl k nebezpečnému oteplování planety, možná ani netušil, do jak spletité sítě souvislostí se zamotává. Každopádně jedno jeho snímku schází - zmiňovaný punkově ironický odstup.

Je to zvláštní právě u Durkina, který ve své první práci pro televizi Channel 4, v sérii Against Nature dokázal vyrobit film pro i proti geneticky modifikovaným rostlinám. Tehdy byl Durkin punkerem i marxistou, což mu dnes kdekdo předhazuje s tak pejorativní razancí, jako kdyby dobrovolně spolupracoval s StB. Durkin ukazoval, že polemický boj o pravdu a lež se rozbředává v mnohosti a otevřenosti interpretací, která je věcí rozumu i víry. A, což je hlavní, že o pravdě nakonec rozhodují emocionální a mocenské, nikoli vědecké autority.

S podobnou motivací dělal i film o globálním oteplování. Na začátku je snaha postavit se všem a ukázat jiný pohled na věc, který odhalí řídkost sporů, z nichž vyvozujeme vážné důsledky. Durkin se ale posunul. Ztratil nadhled. Verzi "disidentů" nepodává jako alternativní verzi reality, nýbrž jako pravý pohled na věc. Stalo se mu to, co postihlo i režiséra Michaela Moora, když se začal tvářit, že to, co točí, není záměrně přetažené a ironizované, ale že je to svatá pravda.

Toto je pravda

Durkin v tom není sám. Podobně se chová druhá strana sporu, jak velí polemická logika zákopové války. I díla Alberta Gora prosvěcuje světlo pravdy, které je vždy podpořeno důrazem na emocionální vnitřní prožitek. Al Gore se nepře o to, jak se věci mají. On přenáší vnitřní přesvědčení a poznání a chce tímto sugestivním postojem získat ostatní. Je to důkaz opravdovosti jeho boje, v němž nejde o míň než o život a o smrt.

Nesmiřitelní v boji o moc

Diskuse o globálním oteplení se i v Česku rozštěpila na dva nesmiřitelné tábory. K prvnímu patří prezident republiky a jeho blízcí, kteří neváhají v debatách používat moorovské přehánění "žádné ničení planety jsem nikdy neviděl", i kdyby masakr druhů probíhal v přímém přenosu na CNN. Zato na Gorovu zapálenost, jež roste ze stejného podhoubí, reagují podrážděně a považují ji za demagogii.

Tato vyhraněnost, kterou v poslední době v médiích vystupňoval Václav Klaus, zanáší veřejnou debatu smogem, který znemožňuje tvůrčí a otevřenou diskusi o tom, jak a proč můžeme měnit své chování. Boj o vítězství má přednost před praktickými ohledy a alespoň přibližným hledáním pravdy.

Ostře znesvářené tábory, a platí to i tady, vždy spojuje dělící linie, která jako zrcadlo odráží jednu stranu do druhé. Co je v tomto případě spojujícím prvkem je z pankáčského nadhledu zřejmé. Není to pravda, nýbrž emoce a moc, která o pravdě rozhoduje. Sex Pistols, produkt marketingové moci, to na rozdíl od bojovníků za správný výklad klimatických změn s radostí přiznali. Nepřiznat si to, je ten největší švindl ze všech.

petr.fischer@economia.cz