Obce se stále častěji setkávají s požadavky svých občanů na zlepšení čistoty ovzduší. Jaké jsou některé právní možnosti obce v souvislosti s ochranou ovzduší?
Malé zdroje znečišťování ovzduší a povinnosti provozovatelů
Provozovatelé zdrojů
V tomto článku se budeme zabývat pouze stacionárními zdroji ochrany ovzduší (dále jen také zdroje)2). Tyto zdroje lze dělit podle několika kritérií. Zásadní je však kategorizace podle míry jejich vlivu na kvalitu ovzduší na malé, střední, velké a zvláště velké zdroje znečišťování ovzduší. Obce (resp. obecní úřady) jsou jako orgány ochrany ovzduší příslušné pro kontrolu malých zdrojů znečišťování ovzduší.3) Pravomoc ke kontrole (a jiným činnostem) ostatních kategorií zdrojů vykonává Česká inspekce životního prostředí.4) Dále se tedy budeme věnovat pouze malým zdrojům a povinnostem jejich provozovatelů.
Malými zdroji jsou mj. zdroje umístěné v rodinných domcích (krby, kamna, kotle k vytápění5) apod.), školách, provozovnách určených k podnikání nebo v nejrůznějších kulturních domech.
Je zřejmé, že provozovateli jsou buď "obyčejné" fyzické osoby, nebo osoby právnické či osoby fyzické - podnikatelé (pozor - zvláštní povinnosti se na tyto fyzické osoby vztahují pouze v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, jinak vystupují jako klasické fyzické osoby).
Pro provoz malých zdrojů znečišťování ovzduší jsou stanoveny mnohem nižší standardy než pro ostatní kategorie zdrojů, což se jistě zdá na první pohled jasné a pochopitelné. Na druhou stranu je však třeba zvážit, zda není na místě změnit přístup k povinnostem i kontrole provozovatelů malých zdrojů znečišťování. Malé zdroje totiž mají velký podíl na znečišťování ovzduší6) v ČR. Tento trend bude zřejmě pokračovat.
POVINNOSTI PROVOZOVATELŮ ZDROJŮ
Povinnosti provozovatelů malých zdrojů znečišťování ovzduší uvádí především § 3 a § 12 zákona č. 86/2002 Sb, o ochraně ovzduší (dále jen zákon). Jsou to především:
zákaz spalovat ve zdrojích takové látky, které nejsou palivy určenými výrobci jejich zařízení,
povinnost uvádět do provozu a provozovat stacionární zdroje jen v souladu s podmínkami pro provoz těchto zdrojů,
umožnit osobám pověřeným obcí a inspekci přístup ke stacionárnímu zdroji za účelem zjištění množství vypouštěných látek a kontroly jeho technického stavu a předkládat jim k tomu potřebné podklady,7)
zajišťovat prostřednictvím oprávněné osoby měření účinnosti spalování, měření množství vypouštěných látek a kontrolu stavu spalinových cest u spalovacích zdrojů, a to nejméně jedenkrát za 2 roky,8)
oznámit obecnímu úřadu provedení povinného měření a kontroly a jejich výsledky do 30 dnů od data jejich uskutečnění9), a další.
Pokud orgán ochrany ovzduší zjistí, že některá z těchto povinností nebyla nebo není dodržována, uloží ve správním řízení za správní delikt (nebo přestupek u fyzických osob) sankci (pokutu podle § 40 a násl. zákona) nebo opatření k nápravě, například omezení nebo zastavení provozu zdroje (podle § 38 zákona).
Často se ale orgány ochrany ovzduší (obecní úřady) dostanou do situace, kdy je zřejmé, že provozovatel zdroje - fyzická osoba - porušuje svoje zákonné povinnosti a například spaluje nevhodné materiály (PET lahve nebo jiný odpad apod.)10) Vzhledem k tomu, že tyto správní orgány nemohou požadovat, aby je provozovatel pustil do svého domu kvůli kontrole zdroje, nelze prakticky ve správním řízení prokázat, že se fyzická osoba skutečně dopustila přestupku.
Je otázkou, jestli připravovaný nový zákon o ochraně ovzduší přinese v tomto ohledu nějakou významnou změnu (tedy účelnou kontrolu malých zdrojů stanovením povinnosti umožnit orgánům ochrany ovzduší přístup ke zdroji).
Domnívám se, že řešení je opravdu nejednoznačné. Proti sobě totiž stojí jednak právo na příznivé životní prostředí, jednak právo na ochranu obydlí.
PACHOVÉ LÁTKY - ČASTÝ PROBLÉM
Obtěžování zápachem je v mnoha obcích velmi častým problémem. Zdrojem sice mnohdy bývají nejrůznější chemické provozy nebo slévárny, kompostárny, čistírny odpadních vod či velkokapacitní chovy drůbeže, ale stejně tak mohou produkovat nepříjemný zápach malé zdroje.
Problematiku obtěžování zápachem v rámci veřejného práva (práva správního a práva životního prostředí) upravuje taktéž zákon o ochraně ovzduší a podrobnosti uvádí vyhláška č. 362/2006 Sb., o způsobu stanovení koncentrace pachových látek, přípustné míry obtěžování zápachem a způsobu jejího zjišťování (dále jen vyhláška). Tato vyhláška rozlišuje mezi přípustnou mírou obtěžování zápachem a koncentrací pachových látek.
Zaměřme se ale nyní na předepsaný postup posuzování, zda byla či nebyla v konkrétním případě překročena přípustná míra obtěžování zápachem.
Překročení přípustné míry se posuzuje na základě písemné stížnosti osob bydlících nebo pracujících v oblasti, ve které k obtěžování zápachem dochází. Nesmíme opomenout, že případný obtěžovaný občan nemá k dispozici pouze tuto vyhlášku. Pokud má za to, že provozovatel porušuje uložené povinnosti11), může využít rovněž správního řádu, konkrétně ustanovení § 42 a dát správnímu úřadu podnět k zahájení správního řízení. Ustanovení § 1 odst. 2 má ještě jeden nedostatek - nezjistíme, jak se vymezí oblast, kde má k obtěžování zápachem docházet.
Naopak pozitivní je, že vyhláška zavádí fikci překročení přípustné míry obtěžování zápachem. Ta je překročena vždy, když si na obtěžování zápachem stěžuje více než 20 osob a alespoň u jednoho z provozovatelů stacionárních zdrojů se prokáže porušení povinnosti podle zákona, které překročení přípustné míry obtěžování zápachem způsobilo. Stanovení minimálního počtu osob, které musí podat stížnost, aby příslušný orgán přistoupil k posuzování zápachu, není nijak neobvyklé ani v jiných státech.12) Přesto je ale zřejmé, že v případě, kdy si na obtěžování zápachem stěžuje 20 a méně osob (a při splnění podmínky, že byla porušena některá z povinností), je rovněž dána příslušnému orgánu ochrany ovzduší možnost konstatovat překročení přípustné míry obtěžování zápachem.
Vyhláška rovněž upravuje způsob stanovení koncentrace pachových látek. To se však týká stacionárních zdrojů (nikoli malých zdrojů, proto se v tomto článku nebudeme otázkou koncentrace pachových látek dále zabývat) uvedených v příloze k vyhlášce.
LETNÍ GRILOVÁNÍ - POVOLENO?
V létě a na podzim se obce setkávají se stížnostmi na obtěžování zápachem z grilování nebo spalování listí na zahrádkách. Jak se tento problém řeší v právní úpravě a co mohou obce udělat? Obecně lze v otevřených ohništích, zahradních krbech nebo v otevřených grilovacích zařízeních spalovat jen dřevo, dřevěné uhlí, suché rostlinné materiály a plynná paliva určená výrobcem, přičemž uvedená paliva nebo materiály nesmějí být kontaminovány chemickými látkami.
Ohledně spalování různých materiálů v otevřených ohništích má ale obec ještě jinou možnost - vydat obecně závaznou vyhlášku, kterou stanoví podmínky pro spalování rostlinných materiálů nebo dokonce může jejich spalování zakázat, pokud zajistí jiný způsob pro jejich odstranění podle zvláštního právního předpisu. Takové vyhlášky obce vydávají poměrně často. Otázkou je, jak jsem už uvedla, zda jsou v praxi dostatečně účinné a především vymahatelné.
Poznámky
1) Ochranu ovzduší před jeho znečišťováním ze stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší upravuje zákon č. 86/2002 Sb, o ochraně ovzduší.
2) Stacionární zdroj znečišťování ovzduší je zařízení spalovacího nebo jiného technologického procesu, které znečišťuje nebo může znečišťovat ovzduší, dále šachta, lom a jiná plocha s možností zapaření, hoření nebo úletu znečišťujících látek, jakož i plocha, na které jsou prováděny práce nebo činnosti, které způsobují nebo mohou způsobovat znečišťování ovzduší, dále sklad a skládka paliv, surovin, produktů, odpadů a další obdobné zařízení nebo činnost (§ 4 odst. 3 zákona o ochraně ovzduší).
3) § 50 zákona o ochraně ovzduší.
4) Obecní úřad jako orgán ochrany ovzduší může dát České inspekci životního prostředí podnět ke kontrole takových zdrojů. Vedle toho může jí také dát návrh například ke zhodnocení, zda provozovatel tento zdroj správně zařadil do příslušné kategorie.
5) Malé spalovací zdroje, kterými jsou zdroje znečišťování o jmenovitém tepelném výkonu nižším než 0,2 MW.
6) Zejména co se týče tuhých znečišťujících látek. Zatímco emise ze zvláště velkých a velkých zdrojů s výjimkou amoniaku meziročně poklesly, nejvíce tuhé znečišťující látky o 7,5 %, emise z malých zdrojů za stejné období zaznamenaly poměrně výrazný nárůst, a to i o více než 11 %. Vytápění domácností tvoří až 41 % emisí tuhých znečišťujících látek. Informace získány ze Zprávy o životním prostředí 2005, vydané Ministerstvem životního prostředí v roce 2006. Dokument je dostupný z www.env.cz.
7) To se však nevztahuje na fyzické nepodnikající osoby.
8) To se však nevztahuje na fyzické nepodnikající osoby.
9) To se však nevztahuje na fyzické nepodnikající osoby.
10) Nehledě na to, že takovým jednáním navíc fyzická i právnická osoba porušuje další povinnosti - tentokrát stanovené zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech.
11) K tomu blíže Černý, P., Dohnal, V., Korbel, F., Prokop, M.: Průvodce novým správním řádem, Praha, Linde Praha, a. s., 2006
12) Final report odour management in British Columbia: Review and recommendations, 2005. (citováno 10. 1. 2007). Dostupný na adrese www.env.gov.bc.ca
AUTOR: Vendula Povolná
katedra práva životního prostředí
Masarykovy univerzity v Brně,
studentka prezenčního doktorandského studia,
spolupracovnice Ekologického právního servisu
Obce a ochrana ovzduší v základních bodech
Zdroje znečišťování ovzduší se dělí na tyto kategorie: malé, střední, velké a zvláště velké.
Orgány obce jako orgány ochrany ovzduší jsou příslušné ke kontrole malých zdrojů znečišťování.
Malé zdroje znečišťování ovzduší se významně podílejí zejména na emisích tuhých znečišťujících látek.
Povinnosti provozovatelů malých zdrojů se liší podle toho, zda se jedná o právnické osoby a podnikající fyzické osoby nebo o "obyčejné" fyzické osoby.
Kontrola malých zdrojů znečišťování je problematická a neúčelná.
Častým problémem je obtěžování zápachem - tato otázka je upravena samostatnou vyhláškou č. 362/2006 Sb.
Obec může vydat vyhlášku týkající se spalování materiálů ve venkovních ohništích nebo zahradních krbech.
V tomto článku se budeme zabývat pouze stacionárními zdroji ochrany ovzduší (dále jen také zdroje)2). Tyto zdroje lze dělit podle několika kritérií. Zásadní je však kategorizace podle míry jejich vlivu na kvalitu ovzduší na malé, střední, velké a zvláště velké zdroje znečišťování ovzduší. Obce (resp. obecní úřady) jsou jako orgány ochrany ovzduší příslušné pro kontrolu malých zdrojů znečišťování ovzduší.3) Pravomoc ke kontrole (a jiným činnostem) ostatních kategorií zdrojů vykonává Česká inspekce životního prostředí.4) Dále se tedy budeme věnovat pouze malým zdrojům a povinnostem jejich provozovatelů.
Malými zdroji jsou mj. zdroje umístěné v rodinných domcích (krby, kamna, kotle k vytápění5) apod.), školách, provozovnách určených k podnikání nebo v nejrůznějších kulturních domech.
Je zřejmé, že provozovateli jsou buď "obyčejné" fyzické osoby, nebo osoby právnické či osoby fyzické - podnikatelé (pozor - zvláštní povinnosti se na tyto fyzické osoby vztahují pouze v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, jinak vystupují jako klasické fyzické osoby).
Pro provoz malých zdrojů znečišťování ovzduší jsou stanoveny mnohem nižší standardy než pro ostatní kategorie zdrojů, což se jistě zdá na první pohled jasné a pochopitelné. Na druhou stranu je však třeba zvážit, zda není na místě změnit přístup k povinnostem i kontrole provozovatelů malých zdrojů znečišťování. Malé zdroje totiž mají velký podíl na znečišťování ovzduší6) v ČR. Tento trend bude zřejmě pokračovat.
POVINNOSTI PROVOZOVATELŮ ZDROJŮ
Povinnosti provozovatelů malých zdrojů znečišťování ovzduší uvádí především § 3 a § 12 zákona č. 86/2002 Sb, o ochraně ovzduší (dále jen zákon). Jsou to především:
zákaz spalovat ve zdrojích takové látky, které nejsou palivy určenými výrobci jejich zařízení,
povinnost uvádět do provozu a provozovat stacionární zdroje jen v souladu s podmínkami pro provoz těchto zdrojů,
umožnit osobám pověřeným obcí a inspekci přístup ke stacionárnímu zdroji za účelem zjištění množství vypouštěných látek a kontroly jeho technického stavu a předkládat jim k tomu potřebné podklady,7)
zajišťovat prostřednictvím oprávněné osoby měření účinnosti spalování, měření množství vypouštěných látek a kontrolu stavu spalinových cest u spalovacích zdrojů, a to nejméně jedenkrát za 2 roky,8)
oznámit obecnímu úřadu provedení povinného měření a kontroly a jejich výsledky do 30 dnů od data jejich uskutečnění9), a další.
Pokud orgán ochrany ovzduší zjistí, že některá z těchto povinností nebyla nebo není dodržována, uloží ve správním řízení za správní delikt (nebo přestupek u fyzických osob) sankci (pokutu podle § 40 a násl. zákona) nebo opatření k nápravě, například omezení nebo zastavení provozu zdroje (podle § 38 zákona).
Často se ale orgány ochrany ovzduší (obecní úřady) dostanou do situace, kdy je zřejmé, že provozovatel zdroje - fyzická osoba - porušuje svoje zákonné povinnosti a například spaluje nevhodné materiály (PET lahve nebo jiný odpad apod.)10) Vzhledem k tomu, že tyto správní orgány nemohou požadovat, aby je provozovatel pustil do svého domu kvůli kontrole zdroje, nelze prakticky ve správním řízení prokázat, že se fyzická osoba skutečně dopustila přestupku.
Je otázkou, jestli připravovaný nový zákon o ochraně ovzduší přinese v tomto ohledu nějakou významnou změnu (tedy účelnou kontrolu malých zdrojů stanovením povinnosti umožnit orgánům ochrany ovzduší přístup ke zdroji).
Domnívám se, že řešení je opravdu nejednoznačné. Proti sobě totiž stojí jednak právo na příznivé životní prostředí, jednak právo na ochranu obydlí.
PACHOVÉ LÁTKY - ČASTÝ PROBLÉM
Obtěžování zápachem je v mnoha obcích velmi častým problémem. Zdrojem sice mnohdy bývají nejrůznější chemické provozy nebo slévárny, kompostárny, čistírny odpadních vod či velkokapacitní chovy drůbeže, ale stejně tak mohou produkovat nepříjemný zápach malé zdroje.
Problematiku obtěžování zápachem v rámci veřejného práva (práva správního a práva životního prostředí) upravuje taktéž zákon o ochraně ovzduší a podrobnosti uvádí vyhláška č. 362/2006 Sb., o způsobu stanovení koncentrace pachových látek, přípustné míry obtěžování zápachem a způsobu jejího zjišťování (dále jen vyhláška). Tato vyhláška rozlišuje mezi přípustnou mírou obtěžování zápachem a koncentrací pachových látek.
Zaměřme se ale nyní na předepsaný postup posuzování, zda byla či nebyla v konkrétním případě překročena přípustná míra obtěžování zápachem.
Překročení přípustné míry se posuzuje na základě písemné stížnosti osob bydlících nebo pracujících v oblasti, ve které k obtěžování zápachem dochází. Nesmíme opomenout, že případný obtěžovaný občan nemá k dispozici pouze tuto vyhlášku. Pokud má za to, že provozovatel porušuje uložené povinnosti11), může využít rovněž správního řádu, konkrétně ustanovení § 42 a dát správnímu úřadu podnět k zahájení správního řízení. Ustanovení § 1 odst. 2 má ještě jeden nedostatek - nezjistíme, jak se vymezí oblast, kde má k obtěžování zápachem docházet.
Naopak pozitivní je, že vyhláška zavádí fikci překročení přípustné míry obtěžování zápachem. Ta je překročena vždy, když si na obtěžování zápachem stěžuje více než 20 osob a alespoň u jednoho z provozovatelů stacionárních zdrojů se prokáže porušení povinnosti podle zákona, které překročení přípustné míry obtěžování zápachem způsobilo. Stanovení minimálního počtu osob, které musí podat stížnost, aby příslušný orgán přistoupil k posuzování zápachu, není nijak neobvyklé ani v jiných státech.12) Přesto je ale zřejmé, že v případě, kdy si na obtěžování zápachem stěžuje 20 a méně osob (a při splnění podmínky, že byla porušena některá z povinností), je rovněž dána příslušnému orgánu ochrany ovzduší možnost konstatovat překročení přípustné míry obtěžování zápachem.
Vyhláška rovněž upravuje způsob stanovení koncentrace pachových látek. To se však týká stacionárních zdrojů (nikoli malých zdrojů, proto se v tomto článku nebudeme otázkou koncentrace pachových látek dále zabývat) uvedených v příloze k vyhlášce.
LETNÍ GRILOVÁNÍ - POVOLENO?
V létě a na podzim se obce setkávají se stížnostmi na obtěžování zápachem z grilování nebo spalování listí na zahrádkách. Jak se tento problém řeší v právní úpravě a co mohou obce udělat? Obecně lze v otevřených ohništích, zahradních krbech nebo v otevřených grilovacích zařízeních spalovat jen dřevo, dřevěné uhlí, suché rostlinné materiály a plynná paliva určená výrobcem, přičemž uvedená paliva nebo materiály nesmějí být kontaminovány chemickými látkami.
Ohledně spalování různých materiálů v otevřených ohništích má ale obec ještě jinou možnost - vydat obecně závaznou vyhlášku, kterou stanoví podmínky pro spalování rostlinných materiálů nebo dokonce může jejich spalování zakázat, pokud zajistí jiný způsob pro jejich odstranění podle zvláštního právního předpisu. Takové vyhlášky obce vydávají poměrně často. Otázkou je, jak jsem už uvedla, zda jsou v praxi dostatečně účinné a především vymahatelné.
Poznámky
1) Ochranu ovzduší před jeho znečišťováním ze stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší upravuje zákon č. 86/2002 Sb, o ochraně ovzduší.
2) Stacionární zdroj znečišťování ovzduší je zařízení spalovacího nebo jiného technologického procesu, které znečišťuje nebo může znečišťovat ovzduší, dále šachta, lom a jiná plocha s možností zapaření, hoření nebo úletu znečišťujících látek, jakož i plocha, na které jsou prováděny práce nebo činnosti, které způsobují nebo mohou způsobovat znečišťování ovzduší, dále sklad a skládka paliv, surovin, produktů, odpadů a další obdobné zařízení nebo činnost (§ 4 odst. 3 zákona o ochraně ovzduší).
3) § 50 zákona o ochraně ovzduší.
4) Obecní úřad jako orgán ochrany ovzduší může dát České inspekci životního prostředí podnět ke kontrole takových zdrojů. Vedle toho může jí také dát návrh například ke zhodnocení, zda provozovatel tento zdroj správně zařadil do příslušné kategorie.
5) Malé spalovací zdroje, kterými jsou zdroje znečišťování o jmenovitém tepelném výkonu nižším než 0,2 MW.
6) Zejména co se týče tuhých znečišťujících látek. Zatímco emise ze zvláště velkých a velkých zdrojů s výjimkou amoniaku meziročně poklesly, nejvíce tuhé znečišťující látky o 7,5 %, emise z malých zdrojů za stejné období zaznamenaly poměrně výrazný nárůst, a to i o více než 11 %. Vytápění domácností tvoří až 41 % emisí tuhých znečišťujících látek. Informace získány ze Zprávy o životním prostředí 2005, vydané Ministerstvem životního prostředí v roce 2006. Dokument je dostupný z www.env.cz.
7) To se však nevztahuje na fyzické nepodnikající osoby.
8) To se však nevztahuje na fyzické nepodnikající osoby.
9) To se však nevztahuje na fyzické nepodnikající osoby.
10) Nehledě na to, že takovým jednáním navíc fyzická i právnická osoba porušuje další povinnosti - tentokrát stanovené zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech.
11) K tomu blíže Černý, P., Dohnal, V., Korbel, F., Prokop, M.: Průvodce novým správním řádem, Praha, Linde Praha, a. s., 2006
12) Final report odour management in British Columbia: Review and recommendations, 2005. (citováno 10. 1. 2007). Dostupný na adrese www.env.gov.bc.ca
AUTOR: Vendula Povolná
katedra práva životního prostředí
Masarykovy univerzity v Brně,
studentka prezenčního doktorandského studia,
spolupracovnice Ekologického právního servisu
Obce a ochrana ovzduší v základních bodech
Zdroje znečišťování ovzduší se dělí na tyto kategorie: malé, střední, velké a zvláště velké.
Orgány obce jako orgány ochrany ovzduší jsou příslušné ke kontrole malých zdrojů znečišťování.
Malé zdroje znečišťování ovzduší se významně podílejí zejména na emisích tuhých znečišťujících látek.
Povinnosti provozovatelů malých zdrojů se liší podle toho, zda se jedná o právnické osoby a podnikající fyzické osoby nebo o "obyčejné" fyzické osoby.
Kontrola malých zdrojů znečišťování je problematická a neúčelná.
Častým problémem je obtěžování zápachem - tato otázka je upravena samostatnou vyhláškou č. 362/2006 Sb.
Obec může vydat vyhlášku týkající se spalování materiálů ve venkovních ohništích nebo zahradních krbech.
Zdroj:Moderní obec
Sdílet článek na sociálních sítích
