zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Sklad škodlivé emise je tisíc metrů pod mořem

07.08.2007
Ovzduší
Sklad škodlivé emise je tisíc metrů pod mořem
Vidar Rosenlund má hned z několika důvodů jedinečné zaměstnání. Technik na norské ropné plošině Sleipner West si vydělá téměř 100 tisíc eur ročně, a to v pracovním režimu, kdy dva týdny pracuje a čtyři týdny má volno.

Nezvyklé je také to, co dělá. Na rozdíl od svých kolegů nehledá ropu nebo plyn, ale pumpuje obrovská množství kysličníku uhličitého tisíc metrů pod hladinu moře.

CO2 plošina Sleipner deponuje již jedenáct let milion tun ročně. To jsou tři procenta z celkových emisí Norska. "Ostatní mluví jen o skleníkovém efektu, my proti tomu něco děláme," chlubí se Margareth Ovrumová, členka představenstva norské státní ropné společnosti Statoil, která Sleipner provozuje.

Probuzený zájem

Dlouhou dobu aktivity firmy nikoho příliš nezajímaly. Od té doby, co se ochrana klimatu stala předmětem politických debat, čelí Sleipner náporu návštěvníků. Ocelový kolos je totiž největší a nejstarší zařízení na uskladnění CO2 na světě. Technologie, kterou využívá, je považována za nadějné řešení, jak snížit emise kysličníku.

Andris Piebalgs, komisař Evropské unie pro otázky energie, přesně taková řešení potřebuje. Na jaře se šéfové evropských zemí dohodli, že do roku 2020 emise sníží nejméně o dvacet procent, do roku 2050 dokonce o 60 procent. A na Piebalgsovi nyní je, aby učinil konkrétní návrhy, jak tohoto cíle dosáhnout.

Proto se nejvyšší bruselský politik přes energetiku vydal na Sleipner. Po hodině letu a 250 kilometrů daleko od pobřeží se mu před očima začne rýsovat prazvláštní komplex z oceli a betonu, v němž pracuje 340 lidí, kteří ve střídavých šichtách z hloubky 8500 metrů ročně vytěží 1,5 milionu metrů krychlových plynu.

V kantýně pod přistávací plošinou návštěvníky vítá manažer Sleipneru Dag Berg. "Sto milionů dolarů již Statoil investoval do uskladnění CO2 prostřednictvím zvláštního plynovodu," říká. "Skladiště" pod mořem je podle něj bezpečné, hermeticky uzavřené a navíc chráněné 1000 metrů skály. Podle něj by plošina mohla pomoci celé unii. Místa na kysličník je dost, skladovat by se zde daly emise několik stovek let.

Nápad se vyplatil

Také samotnému Statoilu se skladovat CO2 vyplatí.

Zemní plyn, který pod mořem těží, totiž obsahuje devět procent kysličníku uhličitého, který je třeba oddělit. Podobně to dělají i jiné energetické koncerny, které ale CO2 vypouštějí do ovzduší. V Norsku se ale na tunu CO2 musí platit zhruba 40 eur daně, a tak Statoil kysličník ukládá zpět do moře.

Politici jako Piebalgs doufají, že by se něco podobného dalo dělat i s uhelnými elektrárnami, které jsou pro životní prostředí zátěží ještě větší.

Pro energetické firmy je však stále výhodnější emise vypouštět do ovzduší, za tunu CO2 totiž zaplatí zhruba jen 20 eur. Splnit si sen o lepším klimatu tak je i pro Piebalgse těžké. "Bez zavedení daně a mnohem přísnějších zákonů to nepůjde," tvrdí. Kromě toho najít vhodná skladiště je těžké. "Takový CO2-bunkr zřejmě nikdo pod vlastní zahrádkou chtít mít nebude," dodává lotyšský komisař.
Zdroj: HN

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí