Ekologická újma

To je hlavní teze zákona o předcházení ekologické újmě a o její nápravě. Takovéto pojetí odpovědnosti za škody způsobené podnikatelskou činností na životním prostředí se objevuje v českém právu úplně poprvé.
Zákon zavádí objektivní odpovědnost provozovatelů vyjmenovaných rizikových činností za závažnou újmu na vodě, půdě a přírodě. V praxi to znamená, že například podnik odpovídá za znečištění vody v řece i tehdy, když únik nebezpečných látek úmyslně nezavinil a dodržel všechny předpisy. Má povinnost předcházet riziku a musí zajistit nápravu, pokud prevence selhala.

To je skutečné novum. Právě to, že "papírově" je vše v pořádku a de iure si všichni odpovědní "myjí ruce", bývá dnes častou příčinou toho, že skutečný viník ekologické havárie unikne odpovědnosti. Podnik, který znečistí řeku a pozabíjí v ní vše živé, nemusí škody hradit, protože k úniku látek došlo "nešťastnou náhodou" a všechny předpisy byly dodrženy. A škodu zaplatí daňový poplatník. Právě tomu nový zákon o ekologické újmě zabrání.
Zákon doplňuje požadavky platných předpisů na ochranu životního prostředí o objektivní prvek - pokud může dojít, nebo již došlo k újmě na životním prostředí a existuje přímá příčinná souvislost této újmy s podnikatelskou činností, je podnikatel povinen hrozící újmě zabránit nebo již nastalou újmu nahradit. Platí skutečně znečišťovatel a nikoli stát, tedy de facto každý z nás.
Zákon tak odstraňuje poněkud absurdní stav, kdy za následky ekologických havárií fakticky platí její oběti a nikoli její viník.

Ani stát však není zbaven odpovědnosti. Vždy se může stát, že nelze najít viníka, nebo jej není možné z nějakého důvodu objektivně obvinit. Provozovatelé budou mít možnost se proti hrozící ekologické újmě pojistit nebo si sjednat jiný způsob zajištění. Povinné bude zajištění pro ty, jejichž činnost reálně může (na základě povinného hodnocení rizik) způsobit újmu vyšší než 20 milionů korun a nemají systém environmentálního řízení podniku, který dodržení postupů pro životní prostředí nejšetrnějších předpokládá. Toto "povinné ručení" se zavádí až od ledna 2013, aby se mohla vytvořit nabídka pojišťovacích a jiných produktů a provozovatelé si je stihli sjednat.
Právě přesné definování odpovědnosti a vyjasnění toho, kdo všechno bude muset být povinně pojištěn, byly důvodem, proč jsme nedodrželi termín, kdy měl být zákon sladěn s evropskými směrnicemi. Zvolili jsme ale variantu mít kvalitní zákon o něco později, než kvůli "čárce" za splněný termín předkládat namísto funkčního zákona formální náhražku.

Jan Dusík,
1. náměstek ministra životního prostředí