Proč se svět mění v globální město

Na planetě dochází k obrovskému pohybu - k hromadnému přesunu obyvatel z vesnic do měst, který nemá v dějinách obdoby. V tomto směru nás brzy čeká přelomový bod.

Organizace spojených národů v červnu 2007 předpověděla, že v následujícím roce bude žít vůbec poprvé více lidí ve městech - konkrétně 3,3 miliardy - než ve vesnicích. Pouze v Číně se z venkovských oblastí do měst ročně stěhuje přibližně 18 milionů obyvatel.

Stáváme se tedy městským druhem? V jakém světě budeme žít? Jak nás to změní?

Chudí lidé s nosem přitisknutým na sklo

Do roku 2030 dosáhne počet obyvatel ve městech 5 miliard, přičemž 81 procent městského obyvatelstva bude žít v rozvojovém světě. Mezi lety 2000 a 2030 povede migrace a přirozený přírůstek obyvatelstva v Africe a Asii ke zdvojnásobení městské populace.

Mezi obyvateli měst a vesničany přitom zeje obrovská propast: Světová banka uvádí, že 75 procent chudých obyvatel rozvojového světa pochází z venkovských oblastí, přestože tam žije pouze 58 procent populace.

Na rozdíl od předchozích staletí, kdy boháči pořádali hostiny a užívali si životního stylu, který vesničanům připadal mýtický a nedosažitelný, mohou dnes všechny vesnice díky televizi a internetu nahlédnout do životů bohatých lidí. Vesničané s nosy přitisknutými na sklo vidí, že i oni by mohli nosit značkové oblečení a vozit se v elegantních autech, jen kdyby se přestěhovali do města. Globální oteplování tento jev pouze prohloubí, a dokonce hrozí, že se přesun z krajiny sužované povodněmi a suchy změní v hromadný úprk.

Jak ulehčit velkoměstům? Pomozte vesnicím!

Tato migrace bude v mnoha zemích představovat nesmírný problém pro politiky, kteří se budou snažit přelévající se populaci vyhovět a kontrolovat ji. V Číně potřebují vesničané k životu ve městě povolení, jejichž počet je pečlivě odměřován. Pod nablýskanými novostavbami Šanghaje či Pekingu žije velký počet ustrašených nezákonných přistěhovalců. Potenciál k sociální explozi, pokud se úřady rozhodnou tyto lidi deportovat, je obrovský.

V celé Evropě zase krajně pravicové, protiimigrantské strany získávají volební sílu díky vlně xenofobie namířené proti přistěhovalcům z arabských, afrických a východoevropských států.

Jeden architekt v Bombaji mi kdysi vysvětlil, že plánování v tomto městě je ukázkou marnosti. Čím hezčím jej učiníte, tím větší počet lidí z bezprizorních vesnic do Bombaje přilákáte - a dostanete se tak do začarovaného kruhu. Jediným trvalým řešením je umožnit farmářům, aby setrvali na farmách, a odměňovat je za to. Vyřešíte-li problémy vesnic, jako vítaný vedlejší účinek vyřešíte i problémy měst.

A problémy se nevyřeší, dokud se zemědělství v rozvojovém světě znovu nestane životaschopným. Což je možné pouze v případě, že se mezinárodní systém zemědělského obchodu a cel stane spravedlivějším. V roce 2005 však navzdory protestům rozvojových států podpořily země OECD své zemědělce 273 miliardami dolarů...

Co se stane, když je v důsledku dotací indická nebo africká bavlna na světových trzích dražší než americká? Indický nebo africký zemědělec řeknou svým synům, aby odjeli prvním vlakem do města, našli si práci bez ohledu na podmínky a posílali odtamtud peníze pro zbytek rodiny. Podle indické vlády spáchalo roce 2005 více než 17 000 indických zemědělců sebevraždu, v mnoha případech ze zoufalství a kvůli neschopnosti splácet likvidační zemědělské půjčky. Půjčky, které se stávají stále větší nezbytností, poněvadž cena bioinženýrsky upravených semen a zemědělských strojů přesahuje možnosti farmářů bojujících o živobytí.

Inferno aneb Nesnesitelná přitažlivost megapolí

Ať žijeme kdekoliv, máme všichni svůj zájem na pomoci lidem v megaměstech, jako je Bombaj.

Zoufalství obyvatel slumů v rozvojovém světě přímo ovlivňuje hospodářský a politický vývoj v New Yorku a Paříži. Přílivové vlny imigrantů vnášejí do těchto měst kulturu, tužby a konflikty lidí z jiných koutů planety. Pro Londýn je tak stejně důležité porozumět Bombaji, jako je pro Bombaj důležité porozumět Londýnu. Když pro nic jiného, už jenom kvůli tomu, že se v Bombaji právě rodí příští generace Londýňanů.

Proč se lidé rozhodují žít v megaměstech rozvojového světa? Každý den je zde přece útokem na smysly. Výfukové zplodiny jsou tak husté, že by se daly krájet. Je tu příliš mnoho lidí. Můžete bydlet v přímořském velkoměstě, ale většina lidí se dostane k moři pouze v neděli večer na hodinu, a to ještě na špinavou pláž. Nevysvobodí vás ani spánek, protože noc přináší před váš práh moskyty z močálů zamořených malárií a lupiče z podsvětí. Proč vlastně chcete za tohle vyměnit svou vesnici, kde vám patří cihlový domek se dvěma mangovníky a výhledem na hory?

Proto, aby si váš nejstarší syn mohl jednoho dne koupit jednopokojový byt na okraji města. A aby se mladší syn mohl dostat ještě dál, do Ameriky nebo do Evropy. Vaše nepohodlí je investicí. Stejně jako u mravenčích kolonií lidé ve slumech ochotně obětují své dočasné radosti kvůli širšímu prospěchu rodiny. Jeden bratr pracuje, podporuje všechny ostatní a cítí hluboké zadostiučinění, že se jeho synovec zajímá o počítače a pravděpodobně pojede do Ameriky. Velkoměsta fungují na základě těchto neviditelných pomocných sítí. V kolonii slumů neexistuje jednotlivec - je zde pouze organismus.

Podíváte-li se bedlivě na strukturu městského slumu, zjistíte, že je často replikou fyzické struktury vesnice, z níž pochází převládající komunita slumu. V Bombaji jsem viděl kanály pojmenované podle řek protékajících vesnicemi vzdáleného Uttarpradéše nebo Biháru. Byly tam i malé oltáře obývané týmiž božstvy jako chrámy doma. Zahrady osazené stejnými druhy mangovníků a nimbovníků, jaké rostou v provinciích, z nichž tito lidé odešli. A klikaté uličky slumu napodobují křivolakou topografii vesnice. Tísnivý život ve slumu je tak překryt atmosférou připomínané vesnice a ulehčujícím steskem.

Ačkoliv odlesňování a znečišťování ovzduší, které může doprovázet urbanizaci planety, představuje nebezpečí pro životní prostředí, sama urbanizace má i své výhody. Když se lidé stěhují do měst, zvyšuje se příjem na hlavu. Migranti jsou lidé dychtivě toužící přežít a uspět; mají motivaci, protože mohou získat i ztratit více než místní. A v širším měřítku nasvědčují důkazy tomu, že mezinárodní migrace je jednou z nejlepších metod boje se světovou chudobou.

Mezinárodní fond zemědělského rozvoje a Meziamerická rozvojová banka uvádějí, že v roce 2006 poslalo 150 milionů migrantů pracujících v bohatých zemích domů celkem 300 miliard dolarů - to je mnohem více, než kolik v daném roce činila veškerá zahraniční pomoc a přímé investice z bohatých zemí do rozvojového světa dohromady. Migrace je tedy nejúčinnějším a nejcílenějším způsobem, jak dostat peníze k chudým lidem, poněvadž migranti zaručují, že rodiny budou jejich příspěvky využívat efektivně, bez jakýchkoliv byrokratických režijních nákladů s výjimkou poplatku za bankovní převod.

V některých zemích přitom až dvě třetiny těchto částek putují do venkovských oblastí, což je ukázkový příklad, jak chudí pomáhají sami sobě. Peníze, které rodiny okamžitě neutratí, mohou navíc představovat významný zdroj financování rozvoje, kdy se formou mikroúvěrů a podobných nástrojů zasévají semínka malých venkovských firem, jež do vesnic vnášejí naději.

Bombaj je jako zlatý zpěvný pták

Pro člověka, který vyrostl ve vesnici, kde se večerní zábava obvykle skládá z ochotnického divadla nebo bohoslužeb v místním kostele, jsou načančané velkoměstské celebrity a zářivá světla stejně lákavá, jako je New York pro neposedného teenagera z farmářského městečka v srdci Ameriky.

Jeden bombajský taxikář mi kdysi vysvětlil, proč v tomto městě stále žije: "Jednou mi do taxíku sedla Lata Mangeškar! Přímo tady, jak teď sedíte vy!" Když pak ve své vesnici vyprávěl, že jeho fiata poctila svou přítomností bollywoodská slavice Lata Mangeškar, jejíž líbezný hlas se line z milionů rozhlasových přijímačů po celém subkontinentu, mysleli si, že si vymýšlí. Právě díky těmto neuchopitelným okamžikům bujarého nadšení dokáže mnoho migrantů přes útrapy vydržet.

Urbánní vězni na cestě za snem o svobodě

Skutečnost, že se lidé navzdory všem problémům stále stěhují do velkoměst, jako je Bombaj, tedy má svůj důvod. Jeden obyvatel slumu, jemuž policie při etnických výtržnostech zastřelila bratra a který bydlí v chatrči bez tekoucí vody a toalety, se mi svěřil: "Bombaj je zlatý pták." Zlatý zpěvný pták: zkuste ho chytit, pokud to dokážete. Létá rychle a chytře a honit se za ním bude těžké, ovšem jakmile ho chytíte do ruky, otevírá se vám báječný osud.

Proto lidé opouštějí příjemné stromy a rozlehlé prostory vesnic, aby statečně vzdorovali velkoměstské zločinnosti, špatnému vzduchu a zkažené vodě. Velkoměsto je místem, kde moc nezáleží, ze které jste kasty nebo jakou máte minulost. Místem, kde žena může sama povečeřet v restauraci, aniž by ji někdo obtěžoval, a kde si může vzít toho, koho si vybere.

Mladého člověka z indické, africké nebo čínské vesnice nelákají na velkoměstě jen peníze. Láká ho i svoboda.

(c) The New York Times Syndicate 2007

Suketu Mehta

Čtyřiačtyřicetiletý novinář a spisovatel se narodil v Indii. Od čtrnácti let žije v New Yorku, kde absolvoval místní Newyorskou univerzitu.

Pravidelně přispívá do časopisů Time, National Geographic, The New York Times Magazine. Za své práce získal již několik mezinárodních ocenění a jeho knize "Maximální město: Bombaj ztracená i nalezená" týdeník The Economist před třemi roky přiřkl titul Kniha roku 2004.