Výstup na horu Sávalán na severu Íránu
Zamrzlý kráter vyhaslé sopky
Nejbližší a nejsnáze přístupná "skoropětitisícovka", takový může být pro Středoevropana íránský Sávalán (4811 m). Výstup na vrchol je chodeckou záležitostí bez nutného horolezeckého vybavení. Hladké svahy vyhaslé sopky mají kouzlo i v zimě - vyrostly tu jedny z nejpopulárnějších sjezdovek v zemi.
Impozantní hora Kúhe Sábalán (ázerbájdžánsky Sávalán Dágh) vymezuje východní hranici Arménské vysočiny, jejímž je po Araratu druhým nejvyšším vrcholem. Pro íránské Ázerbájdžánce se stala doslova národním symbolem.
Za dobré viditelnosti ji lze spatřit na vzdálenost přesahující sto kilometrů. Rozeklaný hřeben se ježí skalnatými štíty, na nichž se udržují drobné ledovce. Kdo by to čekal v íránském vedru! Jenže tady v zimě panují podobné mrazy jako v ruských stepích, kontinentální klima a nadmořská výška přinášejí své. Celá navazující náhorní planina v okolí města Ardabíl je zřejmě nejchladnější oblastí Íránu.
Velbloudi i terénní auta
Je večer, když přijíždíme do poslední, nejvýše položené vesnice, odkud už lze rozlišit jednotlivá sněhová pole na úbočí Sávalánu. Překvapí nás řídký vzduch a náhlý chlad, docela nezvyklý na íránský srpen. Stotisícový Mešghin Šár teď leží jako blikající koberec hluboko pod námi. Všudypřítomné děti, které se od pro ně vzácného návštěvníka nehnou na krok, a podmanivá ves s různobarevnými záplatami políček dávají tušit, že velký výstup začíná právě zde.
Hlavní prašná cesta vede z vesnice vzhůru - napříč masivem míří k jihu. S obtížemi je sjízdná i pro terénní auta, ale mnohem častěji po ní procházejí karavany velbloudů. Stoupání ze vsi pod vrchol nám zabere celý den. Úzká, ale prošlapaná pěšina zavede návštěvníka neomylně až k útulně Panagho. Teprve odtud se příkře zvedá majestátní kužel hory. Na samý vrchol sopečného masivu zbývá posledních sedm set metrů.
Útulna se zdá být příliš honosný titul pro nevzhlednou budku. Oblá střecha z plechu završuje stěny ze stejného materiálu popsané domácími graffiti a vzkazy. I když objekt vypadá jako maringotka, dvě řady paland a molitan na podlaze vytvářejí nečekaný komfort pro dobrých třicet lidí. Voda se dá nasbírat z tajícího sněhu, osvětlení zajišťují petrolejky.
Uvnitř je zpola zaplněno a nám se dostává další dávky tradiční pohostinnosti, dobré vlastnosti Ázerbájdžánců a Peršanů. Během přídělů datlí, fíků, hrozinek a pistácií lehce rozlišujeme místní osazenstvo: krom důstojných a ostřílených perských turistů z Teheránu hrají prim rozjaření Ázerbájdžánci z Ardabílu, víc entuziasté než skuteční horolezci. Hlasitě zpívají dlouho do noci, ale stále dokola pouhých pár popěvků. Ty nejfrekventovanější - na počest dívky zvané Lejla a na zdar horám - znějí v uších, jako bychom je znali odjakživa.
Překvapení na vrcholu
Ráno vybíhám z plošinky před útulnou, kde jsme postavili stan. Bolesti hlavy jsou pryč, tělo se aklimatizovalo. Koberce trnitých astragalů - mohutná pole kvetoucích polokoulí - zůstaly hluboko pod námi. Obklopuje nás už jen ostrohranná suť a zkroucené fialově zbarvené balvany - materiál vyvržený vulkánem. Za hodinu přicházíme strmým balvanovým mořem k hradbě bizarních skalisek. Výš stezka nestoupá. Je tu okraj kaldery, torzo ztuhlého sopečného jícnu.
Vrchol vulkánu se zdá být na dosah, nad ním zavěšené mraky a za nimi tušíme moře. Celý východní obzor vyplňuje táhlé zalesněné pohoří Taleš, které odděluje subtropicky bujné pobřeží od naprosto jiné krajiny. Vyprahlé vnitrozemí má ráz polopustiny, v níž chybí nejen stromy, ale i keře; teprve na planinách daleko na severu vypozorujeme alespoň sporadické ostrůvky dřevin.
Sávalán je úctyhodnou a majestátní horou ze všech výšek a úhlů. To nejpozoruhodnější ale návštěvníka čeká právě zde, až těšně pod vrcholem. Jakmile se přehoupneme přes poslední balvan kaldery, naskytne se nám stěží uvěřitelný pohled: v kráteru pod námi je jezero překryté silným ledovým krunýřem, ale hlavně - u zamrzlé hladiny se to hemží stany, turisty a horolezci! A jak se zdá, většina ze dvou stovek poutníků tu trávila noc.
Trochu to připomene naše masové národní výstupy, ale v íránských horách nejde o vzácný obrázek. Horolezectví se stalo v zemi doslova módou. Důvodů je hned několik a navzájem se prolínají. Tradice letních pobytů v horách, známá od starověku, dost možná obecně civilizační vývoj, ale také nedostatek jiné povolené zábavy, jako tomu bylo v Československu třeba v 50. letech minulého století.
Dva světy: nomádi a výletníci
Íránská společnost má pohyb v genech. Pastevci kočují se stády po svých výsostných stezkách. I turisté se vydávají do stejných hor, ale po jiných trasách, v jiném čase a jinou rychlostí.
V Íránu začíná být v kurzu to, čemu říkáme "zelené myšlení", i když tady to tak nikdo nenazývá: vyjet si do přírody, natrhat byliny na čaj, přivézt domů vodu z léčivého pramene. Ale také koupit si během výletu sýr od pastevce (kterými dosud většina Íránců opovrhuje) a k tomu pořídit kobereček, přehoz, pestré vlněné ponožky či rukavice, nad nimiž trávily čas ženy kočovníků.
Zatímco jinde se nomádi na pastvinách přizpůsobili pohybu turistů a městských výletníků a našli v nich odběratele svých výrobků, na Sávalánu se dva odlišné světy téměř míjejí, jako by jedni o druhých vůbec nevěděli. Ačkoliv pod horou korzují lázeňští hosté a na vrcholek se škrábou výpravy s batohy, horské pláně patří stále ještě nomádům, skoro beze změn tak jako před stovkami let. n
AUTOR: Jiří Sladký
Jak se tam dostat
Cesta k vulkánu Sávalán může začít v Tabrízu, největším městě íránského Ázerbájdžánu, odkud je to k úpatí 200 kilometrů. Jiná trasa vychází z Ardabílu, metropole stejnojmenné provincie, a vede přes lázeňské letovisko Sará'ejn. Meziměstské přesuny v Íránu jsou poměrně jednoduché, vyplatí se využít dálkové autobusy, které jsou 3 - 5krát levnější než u nás. K přiblížení pod vrchol postačí najmout si taxi z nejbližšího města: 20 kilometrů lze usmlouvat na 20 tisíc riálů za auto (asi 40 korun), což je cena, kterou platí místní.
Zajímavější variantou je stopování. Motorizovaní výletníci obvykle batůžkářům zastaví, následný účet se rozevírá od nuly (včetně pozvání na piknik) až po desítky dolarů (přistoupit na takový obchod ovšem má háček: zvyšuje cenu pro všechny další příchozí). Námahu z vysokohorského výstupu lze už za hodinu nebo dvě spláchnout ve vlnách Kaspického moře, které se při troše štěstí dá spatřit z vrcholových skal.
Fakta
Na lyže i do lázní
Sávalán patří mezi takzvané stratovulkány, sopky, které za miliony let prošly mnoha erupcemi. Ta poslední se odehrála relativně nedávno, přibližně před deseti tisíci lety. Z vlastního sopečného vrcholu vybíhá ostrý hřeben s několika štíty převyšujícími 4500 m. Visuté ledovce na jejich svazích nejsou delší než tři kilometry, ale globální oteplování zatím snášejí bez většího úbytku. Nejvyšší partie tak nabízejí atraktivní vysokohorské prostředí, které by jinak v Íránu hledal málokdo.
V posledních letech vyráží do hor nezvyklé množsví íránských turistů. Ještě před dvaceti lety pastevce a jejich stáda na Sávalánu nikdo nerušil, dnes tu ve volných dnech víří vulkanický prach desítky džípů a pick-upů. V krátkém létě (od začátku července do konce srpna) vrchol sopky obsypou horolezci, v zimě sem lidé z okolních měst jezdí lyžovat, a několik odvážlivců se už pokusilo o "prvosjezd" strmým úbočím sopky.
Největším lákadlem jsou však termální prameny, živené dohasínajícím vulkánem. Horká sopečná zřídla o teplotě 45 až 50 °C proměnila podhorské městečko Sará'ejn v prvotřídní termální lázně. Alespoň na íránské poměry. Spoustu dalších minerálních vývěrů prýští na úpatí, a každé takové přírodní lázně slouží jako místo na piknik početných rodin výletníků.
Impozantní hora Kúhe Sábalán (ázerbájdžánsky Sávalán Dágh) vymezuje východní hranici Arménské vysočiny, jejímž je po Araratu druhým nejvyšším vrcholem. Pro íránské Ázerbájdžánce se stala doslova národním symbolem.
Za dobré viditelnosti ji lze spatřit na vzdálenost přesahující sto kilometrů. Rozeklaný hřeben se ježí skalnatými štíty, na nichž se udržují drobné ledovce. Kdo by to čekal v íránském vedru! Jenže tady v zimě panují podobné mrazy jako v ruských stepích, kontinentální klima a nadmořská výška přinášejí své. Celá navazující náhorní planina v okolí města Ardabíl je zřejmě nejchladnější oblastí Íránu.
Velbloudi i terénní auta
Je večer, když přijíždíme do poslední, nejvýše položené vesnice, odkud už lze rozlišit jednotlivá sněhová pole na úbočí Sávalánu. Překvapí nás řídký vzduch a náhlý chlad, docela nezvyklý na íránský srpen. Stotisícový Mešghin Šár teď leží jako blikající koberec hluboko pod námi. Všudypřítomné děti, které se od pro ně vzácného návštěvníka nehnou na krok, a podmanivá ves s různobarevnými záplatami políček dávají tušit, že velký výstup začíná právě zde.
Hlavní prašná cesta vede z vesnice vzhůru - napříč masivem míří k jihu. S obtížemi je sjízdná i pro terénní auta, ale mnohem častěji po ní procházejí karavany velbloudů. Stoupání ze vsi pod vrchol nám zabere celý den. Úzká, ale prošlapaná pěšina zavede návštěvníka neomylně až k útulně Panagho. Teprve odtud se příkře zvedá majestátní kužel hory. Na samý vrchol sopečného masivu zbývá posledních sedm set metrů.
Útulna se zdá být příliš honosný titul pro nevzhlednou budku. Oblá střecha z plechu završuje stěny ze stejného materiálu popsané domácími graffiti a vzkazy. I když objekt vypadá jako maringotka, dvě řady paland a molitan na podlaze vytvářejí nečekaný komfort pro dobrých třicet lidí. Voda se dá nasbírat z tajícího sněhu, osvětlení zajišťují petrolejky.
Uvnitř je zpola zaplněno a nám se dostává další dávky tradiční pohostinnosti, dobré vlastnosti Ázerbájdžánců a Peršanů. Během přídělů datlí, fíků, hrozinek a pistácií lehce rozlišujeme místní osazenstvo: krom důstojných a ostřílených perských turistů z Teheránu hrají prim rozjaření Ázerbájdžánci z Ardabílu, víc entuziasté než skuteční horolezci. Hlasitě zpívají dlouho do noci, ale stále dokola pouhých pár popěvků. Ty nejfrekventovanější - na počest dívky zvané Lejla a na zdar horám - znějí v uších, jako bychom je znali odjakživa.
Překvapení na vrcholu
Ráno vybíhám z plošinky před útulnou, kde jsme postavili stan. Bolesti hlavy jsou pryč, tělo se aklimatizovalo. Koberce trnitých astragalů - mohutná pole kvetoucích polokoulí - zůstaly hluboko pod námi. Obklopuje nás už jen ostrohranná suť a zkroucené fialově zbarvené balvany - materiál vyvržený vulkánem. Za hodinu přicházíme strmým balvanovým mořem k hradbě bizarních skalisek. Výš stezka nestoupá. Je tu okraj kaldery, torzo ztuhlého sopečného jícnu.
Vrchol vulkánu se zdá být na dosah, nad ním zavěšené mraky a za nimi tušíme moře. Celý východní obzor vyplňuje táhlé zalesněné pohoří Taleš, které odděluje subtropicky bujné pobřeží od naprosto jiné krajiny. Vyprahlé vnitrozemí má ráz polopustiny, v níž chybí nejen stromy, ale i keře; teprve na planinách daleko na severu vypozorujeme alespoň sporadické ostrůvky dřevin.
Sávalán je úctyhodnou a majestátní horou ze všech výšek a úhlů. To nejpozoruhodnější ale návštěvníka čeká právě zde, až těšně pod vrcholem. Jakmile se přehoupneme přes poslední balvan kaldery, naskytne se nám stěží uvěřitelný pohled: v kráteru pod námi je jezero překryté silným ledovým krunýřem, ale hlavně - u zamrzlé hladiny se to hemží stany, turisty a horolezci! A jak se zdá, většina ze dvou stovek poutníků tu trávila noc.
Trochu to připomene naše masové národní výstupy, ale v íránských horách nejde o vzácný obrázek. Horolezectví se stalo v zemi doslova módou. Důvodů je hned několik a navzájem se prolínají. Tradice letních pobytů v horách, známá od starověku, dost možná obecně civilizační vývoj, ale také nedostatek jiné povolené zábavy, jako tomu bylo v Československu třeba v 50. letech minulého století.
Dva světy: nomádi a výletníci
Íránská společnost má pohyb v genech. Pastevci kočují se stády po svých výsostných stezkách. I turisté se vydávají do stejných hor, ale po jiných trasách, v jiném čase a jinou rychlostí.
V Íránu začíná být v kurzu to, čemu říkáme "zelené myšlení", i když tady to tak nikdo nenazývá: vyjet si do přírody, natrhat byliny na čaj, přivézt domů vodu z léčivého pramene. Ale také koupit si během výletu sýr od pastevce (kterými dosud většina Íránců opovrhuje) a k tomu pořídit kobereček, přehoz, pestré vlněné ponožky či rukavice, nad nimiž trávily čas ženy kočovníků.
Zatímco jinde se nomádi na pastvinách přizpůsobili pohybu turistů a městských výletníků a našli v nich odběratele svých výrobků, na Sávalánu se dva odlišné světy téměř míjejí, jako by jedni o druhých vůbec nevěděli. Ačkoliv pod horou korzují lázeňští hosté a na vrcholek se škrábou výpravy s batohy, horské pláně patří stále ještě nomádům, skoro beze změn tak jako před stovkami let. n
AUTOR: Jiří Sladký
Jak se tam dostat
Cesta k vulkánu Sávalán může začít v Tabrízu, největším městě íránského Ázerbájdžánu, odkud je to k úpatí 200 kilometrů. Jiná trasa vychází z Ardabílu, metropole stejnojmenné provincie, a vede přes lázeňské letovisko Sará'ejn. Meziměstské přesuny v Íránu jsou poměrně jednoduché, vyplatí se využít dálkové autobusy, které jsou 3 - 5krát levnější než u nás. K přiblížení pod vrchol postačí najmout si taxi z nejbližšího města: 20 kilometrů lze usmlouvat na 20 tisíc riálů za auto (asi 40 korun), což je cena, kterou platí místní.
Zajímavější variantou je stopování. Motorizovaní výletníci obvykle batůžkářům zastaví, následný účet se rozevírá od nuly (včetně pozvání na piknik) až po desítky dolarů (přistoupit na takový obchod ovšem má háček: zvyšuje cenu pro všechny další příchozí). Námahu z vysokohorského výstupu lze už za hodinu nebo dvě spláchnout ve vlnách Kaspického moře, které se při troše štěstí dá spatřit z vrcholových skal.
Fakta
Na lyže i do lázní
Sávalán patří mezi takzvané stratovulkány, sopky, které za miliony let prošly mnoha erupcemi. Ta poslední se odehrála relativně nedávno, přibližně před deseti tisíci lety. Z vlastního sopečného vrcholu vybíhá ostrý hřeben s několika štíty převyšujícími 4500 m. Visuté ledovce na jejich svazích nejsou delší než tři kilometry, ale globální oteplování zatím snášejí bez většího úbytku. Nejvyšší partie tak nabízejí atraktivní vysokohorské prostředí, které by jinak v Íránu hledal málokdo.
V posledních letech vyráží do hor nezvyklé množsví íránských turistů. Ještě před dvaceti lety pastevce a jejich stáda na Sávalánu nikdo nerušil, dnes tu ve volných dnech víří vulkanický prach desítky džípů a pick-upů. V krátkém létě (od začátku července do konce srpna) vrchol sopky obsypou horolezci, v zimě sem lidé z okolních měst jezdí lyžovat, a několik odvážlivců se už pokusilo o "prvosjezd" strmým úbočím sopky.
Největším lákadlem jsou však termální prameny, živené dohasínajícím vulkánem. Horká sopečná zřídla o teplotě 45 až 50 °C proměnila podhorské městečko Sará'ejn v prvotřídní termální lázně. Alespoň na íránské poměry. Spoustu dalších minerálních vývěrů prýští na úpatí, a každé takové přírodní lázně slouží jako místo na piknik početných rodin výletníků.
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích
