Pátek, 29. března 2024

Ekologické odstraňování autovraků je živořící činností

Stejně jako všechna odvětví podnikání i ekologická likvidace autovraků se podřizuje konkrétním zákonům a vyhláškám, které upravují práva a povinnosti subjektů působících v daném odvětví. Jaký je kontext základních bodů, na kterých je vystavěna evropská legislativa, a praktických zkušeností z pohledu zpracovatelů autovraků?

Ekologické odstraňování autovraků je živořící činností
Zákon o odpadech stanoví, že "...výrobce nebo akreditovaný dovozce je povinen zajistit na vlastní náklady sběr, zpracování, vy-užití a odstranění vybraných autovraků...". Z citace vyplývá, že zákon ponechává povinným subjektům volnou ruku při plnění stanovené povinnosti. Logicky postupují cestou nejnižších nákladů. Velikost a síla výrobců a akreditovaných dovozců je v porovnání s počtem a velikostí jednotlivých zpracovatelů gigantická. Díky tomu jsou schopni nastavit systém tak, že nedochází k úhradě nákladů za skutečně zlikvidovaný počet sebraných a zpracovaných autovraků.

FINANCOVÁNÍ VLASTNÍHO PROCESU ZPRACOVÁNÍ AUTOVRAKŮ

Pravděpodobně se záměrem řešit a podpořit financování systému sběru a zpracování autovraků se do zákona dostal paragraf, který ukládá výrobcům a akr. dovozcům uzavřít smlouvy se zpracovateli autovraků a recipročně také ukládá povinnost zpracovatelům uzavřít smlouvy s výrobci a akr. dovozci. Zákonodárci však neuvážili, jaký praktický dopad na odvětví a jeho financování bude toto ustanovení mít. O smyslu paragrafu hovoří i fakt, že dnes není v republice snad žádný orgán veřejné správy či místní samosprávy, který by dodržování tohoto ustanovení dozoroval. Podobné opatření není vůbec evropskou legislativou vyžadováno a jde nad rámec požadavků Unie, což dokládá snahu o to, abychom byli papežštější než papež.

Tentýž zákon dále uvádí v § 37b, písmeno c), že provozovatel zařízení ke sběru autovraků je povinen "bezúplatně převzít vybrané autovraky z vozidel..., pokud obsahují nutné části vozidla, zejména hnací a převodové agregáty, karosérii, katalyzátor dle homologace, nárazníky a pokud neobsahují části neschválené výrobcem a odpad nemající původ ve vybraném vozidle..." Paragraf znamená, že provozovatel sběrného místa či zpracovatel musí službu poskytovat občanovi zdarma, a to včetně vystavení potvrzení o převzetí autovraku (viz písmeno d) téhož paragrafu).

Za účelem financování sběru a likvidace autovraků a umožnění jejich bezplatného předání k ekologické likvidaci zavádí zákon o odpadech v § 37e, odst. 1 poplatky: "Akreditovaní dovozci a individuální dovozci jsou povinni zaplatit za dovážená použitá vybraná vozidla poplatek na podporu sběru, zpracování, využití a odstranění vybraných autovraků ve výši 5000 Kč..." Zároveň však osvobozuje od poplatku dovezená vozidla, která splňují určité emisní limity.

Zákon tedy zavádí poplatek za dovoz automobilů, které nesplňují určitou emisní normu. Neřeší však, že z každého dovezeného, byť v současnosti "méně kouřícího" automobilu, bude jednou autovrak, který bude potřeba ekologicky zlikvidovat a naplnit tak požadované kvóty recyklace vybraných autovraků podle § 37, odst. 7, písm. b). I supermoderní automobil obsahuje určitou část materiálů, které nejsme prozatím schopni recyklovat, musíme je uložit na skládku a za toto uložení platit.

Zákon neřeší poplatky za nové automobily vyrobené na území ČR a uvedené zde do provozu, ani poplatky za nová dovezená vozidla, která v ČR jejich majitel zaregistruje.

Např. k ceně nové chladničky se připočítává při nákupu povinně recyklační poplatek. A nyní porovnejte náročnost technické konstrukce zařízení, jakým je chladnička, s technickou konstrukcí automobilu - autovraku. Za automobil se však recyklační poplatek neplatí.

ŽÁDNÉ PENÍZE ZA ZPRACOVÁNÍ

Z uvedeného vyplývá, že zpracovatel auto-vraků nedostane žádnou odměnu od osoby, která přiveze automobil k likvidaci, pokud tento automobil bude splňovat podmínky pro bezplatný odběr. Nedostane však ani příspěvek ze Státního fondu životního prostředí, neboť účet fondu vztahující se k autovrakům je stále zcela prázdný. Celý systém zpracování autovraků tak zůstává závislý na financování z výstupů po zpracování autovraku, tedy opětovného použití dílů a materiálového využití.

Výnosy z opětovného prodeje vymontovaných dílů nejsou z hlediska výše příliš významné. Přes 90 % všech likvidovaných automobilů v současnosti tvoří staré Škody 120, 105 apod., ze kterých jsou díly v podstatě neprodejné či prodejné pouze za velmi nízkou cenu. Materiálové využití demontovaných dílů autovraku spočívá převážně v předání kovových částí k dalšímu zpracování. Výše těchto tržeb pro zpracovatele je však závislá na tržních cenách materiálů.

Z uvedených dvou výnosových položek musí být zpracovatel schopen financovat nájem či pořízení prostor, ve kterých bude podnikat, dále mzdy pracovníků včetně zákonných odvodů, náklady na energie, pořizovací a obnovovací náklady na nutné vybavení pracoviště (včetně vysoké počáteční investice plynoucí do zabezpečení ploch z hlediska požadavků ochrany životního prostředí), náklady na reklamu pro odlišení provozovny od konkurence (počet povolení ke zpracování autovraků není omezen a je tedy dán pouze konkurenčním prostředím), náklady na uskladnění nerecyklovatelných materiálů na skládce a v neposlední řadě i svůj zisk.

Národní úprava (se všemi zmíněnými nedostatky) by sice měla zajistit, že vlastník vozidla nebude zatížen výdajem při předání vozidla k likvidaci, avšak neřeší úhradu nákladů s touto operací spojených. Fakticky tak nutí zpracovatele poskytovat službu zdarma, což je v rozporu s řádným fungováním trhu a s ochranou hospodářské soutěže. Je úkolem státu, aby nastavil systém takovým způsobem, aby naplnil cíle směrnice EÚ, ale zároveň neomezoval hospodářskou soutěž.

Příslušný krajský úřad může zpracovateli vydat povolení na základě splnění určitých technických předpokladů, mezi nimiž ovšem není povinnost mít zákonem vyžadovanou uzavřenou smlouvu s výrobcem či akreditovaným dovozcem. Fakticky tak dává prostor dalším systémům likvidace automobilů s ukončenou životností, avšak již neřeší jejich financování. Klade na tyto zpracovatele bez smlouvy pouze povinnost odebírat vybrané autovraky zadarmo, aniž by za tuto službu, kterou pro stát takový zpracovatel činí, nějak platil.

ZAŘÍZENÍ KE SBĚRU AUTOVRAKŮ

Technické požadavky kladené na zařízení ke sběru autovraků jsou dány vyhláškou č. 383/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Bezpečnostní a jiné požadavky na technické zabezpečení sběrných míst jsou relativně přísné, což s sebou nese v počáteční fázi jejich výstavby značné investiční náklady.

O zařízeních ke sběru autovraků hovoří i zákon o odpadech, který těmto subjektům ukládá povinnost "zavést systém sběru vybraných autovraků a jejich částí s přiměřenou hustotou sběrných míst". Pokud někdo někomu ukládá povinnost, měl by natolik dobře znát výchozí podmínky, aby bylo její splnění vůbec reálné. Zákon ani vyhláška však nikde neřeší způsob financování sběrných míst. Sběrná místa se tak stávají naprosto neufinancovatelná vzhledem k počáteční investici i nákladům na provoz.

NEREGISTROVANÁ VOZIDLA, NELEGÁLNÍ ZPRACOVATELÉ

Pod pojmem neregistrovaný automobil rozumíme automobil dovezený na náhradní díly, či na přestavbu existujícího vozu, který není zaveden v registru silničních vozidel. S částmi z autovraků obchodují už i výkupny kovového odpadu, čili autovraky se nedostávají do zařízení primárně určených k jejich ekologické likvidaci. Technicky není problém automobil dovezený ze zahraničí zbavit kapalin a neobchodovatelných částí někde na louce a zbytek prodat na náhradní díly do autoservisů či jako kovy do sběren kovového odpadu. Vozidlo nebylo totiž nikdy registrováno k provozu na pozemních komunikacích, a tak jeho vlastník nepotřebuje dokládat předání autovraku zpracovateli kvůli vyřazení z registru. Pomineme-li skutečnost, že nebezpečné látky z dovezeného vozidla znečisťují životní prostředí, pak veškerý zisk z těchto nelegálních operací nepodléhá zdanění.

Neregistrovaných automobilů - čili dovezených na náhradní díly či na přestavbu - se pohybují na území ČR statisíce. Vozidlo určené na přestavbu se doveze přes hranice, provede se přestavba (výměna původních dílů za dovezené) či pouhé přemontování registrační značky z původního vozidla na vozidlo přivezené (stejného typu) a "nové" přestavěné vozidlo je poté registrováno do provozu pod registrační značkou původního. Nikdo se však již nezajímá, co se stalo s vyjmutými díly, které byly nahrazeny dovezenými, či dokonce co se stalo s celým původním vozidlem. To už de iure neexistuje, neboť s jeho registrační značkou již jezdí jiný automobil. Ve skutečnosti však jeden - původní - automobil přebývá.

Významným nešvarem odvětví zpracování autovraků je existence "černých" vrakovišť. Přestože jsou zde očividně skladována vozidla, pro která se jiný popis než autovrak nehodí a dochází k porušování zákona o odpadech, zůstávají bez jakýchkoliv sankcí ze stran krajských úřadů, České inspekce životního prostředí a odborů životního prostředí obcí. Plochy těchto vrakovišť nezajišťují alespoň minimální ochranu životního prostředí proti unikajícím látkám, a také manipulace s vlastními vozidly-autovraky nenaplňuje text vyhlášky, upravující způsob demontáže autovraků.

DOČASNÉ VYŘAZENÍ VOZIDLA Z REGISTRU SILNIČNÍCH VOZIDEL

Maximální doba pro dočasné vyřazení vozidla z provozu (umístění do tzv. depozita) je v současnosti dvanáct měsíců a tuto dobu je možné ještě prodloužit o dalších 6 měsíců. Tato úprava platí od poloviny roku 2006. V současné době jsou takto v ČR vyřazeny desetitisíce automobilů, jejichž podstatná část (možná většina) však fyzicky vůbec neexistuje. Jejich majitelé je totiž dočasně vyřadili v době, kdy doba uložení "do depozita" nebyla zákonem omezená, automobil prodali na náhradní díly či jako klasický železný šrot a s trvalou deregistrací vozidla si nedělali starosti. Pro řešení problému se nabízí dvě východiska - buď udělat tlustou čáru, udělit odpustky a začít znovu, nebo každého takového vlastníka vozidla pokutovat za to, že nelegálně zlikvidoval svůj automobil.

Druhá varianta je jistě spravedlivější vůči vlastníkům, kteří svá vozidla předali oprávněným osobám, avšak k jejímu prosazení je zapotřebí politické odvahy, které nemusí být vždy nazbyt.

DRUHOTNÁ SUROVINA VERSUS ODPAD

Přibližně 85 % až 90 % hmotnosti autovraku fyzicky představují druhotné suroviny a zbytek prozatím obtížně recyklovatelný či zcela nerecyklovatelný odpad. Na vstupu do procesu zpracování je autovrak označen ze 100 % jako nebezpečný odpad.

Opětovné použití dílů z autovraku znamená, že papírově je prodáván odpad jako náhradní díl. Provozovatel zařízení ke zpracování autovraků je může prodávat jen oprávněným subjektům (s oprávněním pro opravy motorových vozidel). Přesto se nemůžeme ubránit pochybnostem o rozumnosti popsaného postupu. Mimoto i evidence, kterou je zpracovatel povinen vést, jde vysoce nad rámec požadavků EU na výkaznictví členského státu.

Je potřeba zvážit, zda je správné autovraky legislativně upravovat v rámci zákona o odpadech. Nebylo by lepší nastavit legislativní rámec podle skutečných podmínek a přesunout autovraky do kompetence ministerstva průmyslu a obchodu? S autovraky (původními i dovezenými) vstupuje do národního hospodářství především objem druhotných surovin,

ZMĚNÍ NĚCO NOVELA?

Zatímco legální zpracovatelé autovraků jsou povinni důsledně dodržovat stanovené bezpečností předpisy a splňovat přísné technické požadavky při sběru a zpracování autovraků, autovraky mizí nelegálně zpracované ve sběrnách kovového odpadu a u ostatních neoprávněných osob, které si se zajištěním ochrany životního prostředí hlavy nelámou. Zařízení ke zpracování autovraků však nesmí ze zákona vzít za likvidaci žádný poplatek, a tak jediným pilířem financování drahého vybavení a objektů k podnikání je tržní cena železa, za kterou prodá zpracovatel kovové části.

I v obdobích s vysokou tržní cenou železa je však ekologická likvidace autovraků pouze živořící činností a zpracovatelé nervózně očekávají, až příště přijde pokles ceny železných kovů na trhu a jim nezbude žádné východisko jak financovat zákonné a vyhláškové požadavky na zařízení.

V současné době je na ministerstvu životního prostředí připravována novela zákona o odpadech, která by měla nejproblémovější místa legislativy vyřešit. Přesto je přínosné si problémové oblasti odvětví připomenout především s ohledem na rychlost našeho legislativního procesu a nesoulad mezi návrhem zákona a jeho skutečně schváleným zněním. Pod vlivem různých lobbystických skupin se může stát, že přes všechny snahy odpovědných orgánů vydrží stávající systém sběru a zpracování autovraků, jak je momentálně nastaven, ještě po relativně dlouhou dobu.

Sdružení zpracovatelů autovraků
Sdílet článek na sociálních sítích

Partneři

Asekol - zpětný odběr vysloužilého elektrozařízení
Ekolamp - zpětný odběr světelných zdrojů
ELEKTROWIN - kolektivní systém svetelné zdroje, elektronická zařízení
EKO-KOM - systém sběru a recyklace obalových odpadů
INISOFT - software pro odpady a životní prostředí
ELKOPLAST CZ, s.r.o. - česká rodinná výrobní společnost která působí především v oblasti odpadového hospodářství a hospodaření s vodou
NEVAJGLUJ a.s. - kolektivní systém pro plnění povinností pro tabákové výrobky s filtry a filtry uváděné na trh pro použití v kombinaci s tabákovými výrobky
E.ON Energy Globe oceňuje projekty a nápady, které pomáhají šetřit přírodu a energii
Ukliďme Česko - dobrovolnické úklidy
Kam s ním? - snadné a rychlé vyhledání míst ve vašem okolí, kde se můžete legálně zbavit nechtěných věcí a odpadů