Geologie

Vymezení

Z geologického hlediska patří CHKO Jeseníky do moravsko-slezské zóny, a to do její severní části - jednotky východosudetské (silezika). Východosudetská jednotka je na severozápadě oddělena od západních Sudet (lugika) ramzovskou a nýznerovskou tektonickou linií, východní předěl tvoří jednoznačná hranice mezi Hrubým a Nízkým Jeseníkem, kde je patrná změna facie nejsvrchnějšího devonu a mění se rovněž metamorfní stupeň a tektonický styl. Za jižní hranici je možno považovat systém zlomů, z nichž nejvýznamnější je zlom bušínský a zlomové pásmo Hané. Na severu pokračuje silezikum východně od zóny niemczy a jižně od oderského zlomu.

Členění - hlavní geologické jednotky

Vlastní zájmové území, vymezené hranicí CHKO Jeseníky, budují nižší geologické jednotky, vyčleněné podle dosavadní geologické rajonizace silezika následovně:

• keprnická klenba
• zóna Branné
• desenská klenba
• pásmo vrbenské skupiny
• rejvízská oblast
• andělskohorské souvrství kulmu Nízkého Jeseníku
• jesenický a sobotínský amfibolitový masív
• žulovský masív (pluton).

Keprnická klenba je na západě omezena ramzovskou linií, východní hranici tvoří zóna Červenohorského sedla. Severní a jižní omezení je rovněž tektonické. Předdevonské jádro keprnické klenby je tvořeno mnoha druhy mezozonálně metamorfovaných hornin - biotitickými pararulami, staurolitickými svory, migmatity a ortorulami. Dále jsou zastoupeny krystalické vápence, erlány, křemence, amfibolity, amfibolicko-biotitické ruly.

Zóna Branné lemuje západní okraj keprnické klenby a vystupuje v podloží ramzovské linie. Jsou v ní vyčleňovány tři oddíly:

• spodní, tvořící devonský plášť keprnické klenby. Jedná se především o fylity s vložkami vápenců, laminované křemence a horniny původně drobového charakteru
• střední kvarcitový, kde převažují křemence a velmi čisté krystalické vápence
• svrchní, k němuž jsou přiřazovány chloritické a aktinolitické břidlice, amfibolity, drobové břidlice, kvarcity a kvarcitový konglomerát.

Zóna Červenohorského sedla leží mezi jadernými částmi keprnické a desenské klenby. Vyznačuje se komplikovanou šupinovou stavbou se střídajícími se pruhy  metamorfovaného pláště a předdevonského krystalinika. V literatuře je uváděna buď jako samostatná skupina (Pouba et.al. 1962) nebo je považována za výsledek tektonického spojení hornin keprnické a desenské klenby (Mísař et.al.1983).

Desenská klenba tvoří celou východní část Hrubého Jeseníku. Je rozdělena mladými příčnými poruchami do několika segmentů, které jsou seskupeny ve dvou větších krách. Hranici mezi nimi tvoří bělský zlom. Jižně od něj leží kra pradědská, v niž jsou zastoupeny horniny z vyšší části jádra. Severně od zlomu leží kra orlická, obnažená denudací do větších hloubek. Základními horninami předdevonského jádra desenské klenby jsou biotitické a dvojslídné ruly slabě migmatitizované. Rozšíření hornin ortorulového charakteru, známé v keprnické klenbě, je zde mnohem menší.

Horniny vrbenské skupiny tvoří plášť jaderného krystalinika desenské klenby. Je rozšířeno na východních svazích Hrubého Jeseníku a zasahuje daleko na jih k Libině a Uničovu. Na sever pokračují přes Vrbno p.P. ke Zlatým Horám a stáčejí se k západu, kde jsou severojižním ondřejovickým zlomem odděleny od hornin rejvízské oblasti. Bázi vulkanosedimentárního komplexu vrbenského pásma tvoří slepence přecházející v kvarcity. V jejich nadloží se vyskytují různé typy fylitů s vložkami eruptiv intruzívní a efusivní povahy. Nejmladšími členy komplexu jsou drobně krystalické vápence s fylity, vyskytující se zejména v okolí Vrbna p.P., kde na ně přímo navazují sedimenty spodního karbonu. K vrbenskému pásmu rovněž náleží železné rudy typu Lahn-Dill.

Rejvízská oblast rejvízská serie představuje pokračování zóny Červenohorského sedla za bělským zlomem. Předdevonský podklad budují biotitické pararuly, horniny devonského pláště zastupují kvarcity a granáticko-staurolitické svory.           

Horniny slezského kulmu reprezentuje ve východní části zájmového území pruh andělskohorského souvrství. Jedná se o první souvrství Nízkého Jeseníku, vyvinuté ve flyšovém vývoji. Je charakteristické rytmickým střídáním břidlic a středně zrnitých drob. Místy jsou zastoupeny rovněž skluzové slepence. V nadloží andělskohorského souvrství leží vrbenský devon. Pozice obou jednotek je chápána jako tektonické sblížení podél andělskohorského nasunutí. Směrem k východu andělskohorské souvrství prudce vykliňuje.

Jesenický amfibolitový masív je komplikované prstovitě se rozmršťující těleso v prostoru mezi Domašovem, Jeseníkem, Rejvízem a Velkými Kuněticemi. Převážně se jedná o metamorfované bazické vulkanity, méně jsou zastoupeny intruzívní horniny typu gaber, gabrodioritů až dioritů. Hojně se zde vyskytují tufové a tufitické horniny přeměněné v páskované amfibolity, amfibolicko-erlánové stromatity, aktinolitické břidlice apod.           

Sobotínský amfibolitový masív intrudoval zejména u Sobotína, ale jeho četné výběžky sahají k jihu do oblasti Nového Malína a Strupšína a rovněž k severu do jižní části pradědské kry a do zóny Červenohorského sedla. Na rozdíl od jesenického masívu obsahuje méně metavulkanitů. Jsou zde zastoupeny středozrnné až hrubozrnné amfibolity, amfibolické ruly a metadiority, chloritické-aktnolitické břidlice, mastkové břidlice, aktinolitovce, serpentinity a krupník (topfstein).          

Žulovský masív je nejrozsáhlejší intruzivní těleso v sileziku. Tvoří samostatnou větev Rychlebských hor - Žulovskou pahorkatinu, vystupující na ploše cca 125 km² severně od keprnické klenby. Vznikl řadou po sobě následujících intruzí s běžným diferenciačním trendem od starších amfibolicko-biotitických dioritů a granodioritů přes hlavní masu biotitického granitu až ke křemenem bohatým granodioritům. Z hlediska zájmového území je významný kontakt masívu s okolními horninami, náležejícími jaderné části keprnické klenby a zóně Branná.

Drobnější žulové těleso se nachází u Rudné u Vernířovic podél bukovického zlomu. Na severu je odděleno od biotitických rul Mravenečníku zlomem, na jih se prstovitě vykliňuje do amfibolitů sobotínského masívu. Na kontaktu s rulami lze pozorovat úzký lem aplitické a pegmatitické žíly s krystaly biotitu. Jedno z žulových tělísek leží v severní části desenské klenby u Písečné, druhé vystupuje u Ondřejovic, další výskyty jsou známy severozápadně od Horní Lipové. Uprostřed orlické kry u Dykovy chaty jsou rovněž známy dva masívky granodioritu.

Tektonika

Převládajícím směrem tektonických prvků, a to dílčích dislokací i tektonických pásem, je směr SV-JZ. Je to výsledek variské orogeneze, která se jako poslední a velmi důrazně uplatnila při stavbě silezika. Všechny starší tektonické prvky byly variskými pochody přemodelovány nebo překryty. Mladší tektonika území příčně rozsegmentovala na jednotlivé různě denudované bloky, ale variskou tektonickou stavbu už zásadně neovlivnila. Tímto způsobem se uplatnilo zejména saxonské vrásnění, které do značné míry přispělo k dnešní modelaci povrchu. Z hlavních tektonických pásem je k variskému orogénu přiřazováno tektonické pásmo ramzovské, vyvinuté po obou stranách ramzovské linie a zóna Červenohorského sedla neboli koutské synklinorium. Probíhá na rozhraní klenby keprnické a desenské a představuje velmi složitou oblast zaklíněných synklinál a tektonických šupin s vergencí k východu. Základní osy struktur keprnické a desenské klenby mají směr SV - JZ a od vrcholů se sklánějí jak k severovýchodu tak k jihozápadu. Keprnická klenba je budována převážně předdevonskými horninami a devon je přítomen patrně pouze v zóně Branné. V desenské klenbě je naopak hojně zastoupen metamorfovaný devon. Nejsložitější tektonické poměry jsou ve vrbenském pásmu, kde byl devon shrnut od západu a později stlačen k východu, což se projevilo ve výrazné vrásové a příkrovové stavbě (Pouba et. al. 1962). Někteří geologové zastávají názor, že výsledkem velmi složitého tektonického vývoje území jsou především komplikované systémy příkrovů v desenské klenbě, zóně Červenohorského sedla a stejně i v horninách vrbenské skupiny.

ZDROJ: AOPK