Obnovitelné zdroje nás nespasí a jádru se nevyhneme
Jedním z hlavních témat pravidelného jarního jednání Evropské rady v Bruselu byl
návrh energeticko-klimatického balíčku, se kterým přišla Evropská komise letos v
lednu. O české i evropské energetice hovoříme s ministrem průmyslu a obchodu
Martinem Římanem.
Jedním z hlavních témat pravidelného jarního jednání Evropské rady v Bruselu byl návrh energeticko-klimatického balíčku, se kterým přišla Evropská komise letos v lednu. O české i evropské energetice hovoříme s ministrem průmyslu a obchodu Martinem Římanem.
Jak vnímáte výsledky bruselského summitu v otázce snižování emisí?
Summit EU podle mého soudu přinesl v debatě o snižování emisí CO2 především vystřízlivění. Dokonce bych řekl, že zelenému nadšení některých evropských politiků se dostalo vítané korekce. V debatě o snižování emisí CO2 se totiž konečně výrazně projevil ekonomický pohled, který upozornil na ohrožení konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Hovořilo se například o tzv. carbon leakage, tedy o nebezpečí přesunu výroby do zemí, které mají méně přísné závazky na snižování uhlíkových emisí. Já to považuji za velmi racionální vstup do debaty o emisích, který je zcela na místě. Asi málokterý politik chce riskovat odchod energeticky náročných podniků ze své země do teritorií, kde žádné předpisy pro emise skleníkových plynů neplatí. Evropa by si měla rozmyslet, jestli lze nalézt soulad mezi udržením zaměstnanosti a hospodářského růstu a splněním jejího mimořádně ambiciózního plánu stát se světovým leadrem ve snižování emisí. Na světě totiž existuje řada států, které si takové dilema vůbec nepřipouštějí. Mezi největší producenty uhlíkových emisí patří rychle rostoucí ekonomiky, jako je Čína a Indie, které si nad drahou uhlíkovou askezí zemí Evropské unie mohou pouze mnout ruce.
Po zveřejnění energeticko-klimatického balíčku se objevila řada odhadů, jaký dopad budou mít navržené změny na cenu elektřiny. Některé odhady hovořily o nárůstu až o stovky procent, některé tvrdily, že nárůst prakticky nepocítíme. Dělali jste si k tomu na ministerstvu nějakou vlastní analýzu?
Ano, takovou analýzu máme a netýká se pouze ceny elektřiny. Jsou tu ještě další komodity, jako je ocel, cement nebo vápno, které mohou v důsledku zavedení aukčního obchodování s povolenkami zdražit. Jak vysoko se cena vyšplhá, bude záviset na dvou faktorech. Jednak na tom, jak se bude vyvíjet cena emisní povolenky na evropském trhu, jednak na množství povolenek, které budou muset sektory v aukci nakupovat. Při ceně povolenky 30 eur a stoprocentním nákupu povolenek v aukci se cena elektřiny zvýší o čtvrtinu. To je reálný odhad, žádná střelba od boku. U ostatních komodit by sice nárůst nebyl tak prudký, protože tam se počítá s postupným náběhem systému aukcí. I tak by se ale do roku 2020 zvýšila jenom kvůli povolenkám cena cementu a vápna o 30 až 40 %. Takové zdražení se musí zákonitě projevit na schopnosti českých i evropských podniků konkurovat na globálním trhu.
Česká delegace na summitu deklarovala svou podporu zavedení aukcionování povolenek. Jasně ale také řekla, že v energetickém sektoru by se mělo jít cestou postupného zvyšování podílu z 20 % v roce 2013 na 100 % v roce 2020, tedy stejnou cestou jako v ostatních odvětvích. V této souvislosti stojí za to upozornit, že ČR splnila svůj závazek snížit emise CO2 o 20 % oproti roku 1990 již v roce 2005. Jsem přesvědčen, že tento pokrok by měla Evropská komise ve svých návrzích mnohem více zohlednit. Další snižování emisí totiž nebude v ČR vzhledem ke struktuře energetických zdrojů vůbec snadné. Česká energetika stojí ze dvou třetin na uhelných zdrojích, které jsou největšími producenty oxidu uhličitého, a tento poměr se nezmění ze dne na den. To je fakt, který si neuvědomují např. zelení, když mi vyčítají, že jsme se svým stanoviskem v Evropě osamoceni. Za prvé to není pravda a za druhé jsme v úplně jiné pozici než třeba Francie, která získává 80 % elektřiny z jádra, nebo Švédsko, které má jen jaderné nebo vodní elektrárny. Tyto země samozřejmě nepřikládají systému aukcí žádný důraz. Faktem ovšem je, že cíl redukovat emise oxidu uhličitého přináší nové argumenty pro podporu jaderné energie, jak o tom hovoří například francouzský prezident Sarkozy.
Balíček se netýká pouze emisních povolenek, ale také podpory obnovitelných zdrojů energie. Pro ČR z něj vyplývá povinnost zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na primárních energetických zdrojích do roku 2020 na 13 procent. Je to pro nás dosažitelný cíl? Jak jsme na tom s plněním podobného cíle navýšit tento podíl na 8 % do roku 2010?
Ačkoli se rok od roku podíl obnovitelných zdrojů na hrubé spotřebě zvyšuje, indikativní cíl pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů pro rok 2010 s vysokou pravděpodobností nesplníme. V současné době tento cíl plníme o něco málo více než z poloviny. A to především díky rostoucímu podílu výroby elektřiny ve vodních elektrárnách, respektive díky dobrým hydrologickým podmínkám v posledních letech. Dalším důvodem je trh s energetickou biomasou, který se po prvotním nadšení zadrhl. Najednou už nikdo netvrdí, že budeme mít statisíce volných hektarů půdy. Ve světle nedostatku a růstu cen surovin v globálním měřítku vypadá i využívání biomasy jinak. A podíl ostatních druhů obnovitelné energie, tedy především solární a větrné, je zcela mizivý. Nemůžeme od nich očekávat žádné zázraky. Je vidět, že odhad, se kterým se před pěti lety počítalo při konstrukci osmiprocentního cíle, byl dost nadnesený.
Podaří se tedy za této situace splnit 13procentní závazek do roku 2020? Jakými prostředky chce vláda dosáhnout toho, aby svůj závazek splnila?
Bohužel nejsem delfská věštírna, abych mohl předpovědět, co bude za deset, patnáct let. Mohu ale s klidným svědomím říct, že vláda do Bruselu poslala číslo jen o několik desetinných míst nižší, než nám Evropská komise nakonec přidělila. Zároveň ale platí, že je to hranice potenciálu, který Česká republika v zapojení obnovitelných zdrojů má. Splnění je závislé na budoucnosti biomasy.
Ale abych odpověděl také na tu druhou otázku, ekoenergetický byznys je dnes velmi silně zadotovaný, a počet projektů v obnovitelných zdrojích proto rok od roku narůstá. Stát dnes negarantuje jen pevné výkupní ceny, které převyšují náklady na výrobu v klasických energetických zdrojích o stovky procent, ale rozděluje také investiční dotace. Od roku 2004 navíc začala být poskytována podpora také z evropských fondů. Jen v operačním programu, který spravuje ministerstvo průmyslu, je připraveno osm miliard pro obnovitelné zdroje na příštích šest let. A i tady je zájem obrovský. Když jsme vloni otevřeli nový ekoenergetický program, sešlo se nám několik set předběžných žádostí na celkem 10 miliard korun. Zajímavé je, že polovinu těchto peněz chtěly firmy na vybudování solárních elektráren. Díky zdaleka nejvyšší výkupní ceně a možnosti získat dotaci na výstavbu je totiž sluneční energie velice lukrativní byznys.
Obnovitelné zdroje mohou v budoucnu představovat zhruba sedminu českých energetických zdrojů. Stále častěji se hovoří o tom, že Českou republiku v následujícím desetiletí čeká nedostatek elektřiny. Můžeme očekávat, že se tento nedostatek elektřiny podaří pokrýt třeba díky obnovitelným zdrojům?
Třináct procent je třináct procent, a i když by to asi bylo zbožné přání řady lidí, obnovitelné zdroje nás určitě nespasí. O nedostatku energie se sice hovoří, hovořím o něm i já sám, ale jedná se o nedostatek nikoli v české, ale česko-slovenské energetické soustavě a v širším pohledu v celé střední Evropě. Česká a slovenská soustava byla budována jako jednotný systém a jednotná je dodnes. Problémy jedné soustavy se proto přelévají i do soustavy druhé. Jestliže se Slovensko dostává do energetického deficitu kvůli tomu, že muselo uzavřít jaderné bloky i uhelné elektrárny o výkonu téměř dva tisíce megawatt, pocítíme to i my v České republice. Tím se dotýkáme problému, se kterým se potýká de facto již celá Evropa, a tím je nedostatek energetických zdrojů. V Evropě je nedostatek elektřiny, jehož důsledky kvůli propojenosti energetických soustav pociťujeme v rostoucí ceně elektřiny i u nás. Z této situace není jiná cesta, než začít stavět nové zdroje. A znovu opakuji, že sázet zde na alternativní zdroje je mimo realitu.
V podstatě máme dnes tři možnosti. Za prvé je to uhlí, za druhé je to jádro a za třetí je to plyn. O ropě už dnes asi kvůli její rostoucí ceně nelze vůbec uvažovat. A plyn je pro Českou republiku problematický z důvodů energetické bezpečnosti, protože je ze všech energetických zdrojů nejcitlivější na politické otřesy. Třeba sousední Rakousko má v plánu vystavět v nejbližších letech plynové elektrárny o výkonu pět tisíc megawatt. Touto cestou ale jít nechceme, takže nám zbývají jen dva klasické zdroje, a to je uhlí a jádro.
Z vývoje debaty o jaderné energii, která probíhá nejenom u nás, ale i v Evropě, dokonce i v Rakousku, je patrné, že doznívá paralýza jaderné energetiky, která následovala po Černobylu. Množí se hlasy, které otevřeně říkají, že jediným řešením je renesance jaderné energetiky. Je to logické, protože o rozvoj jaderné energie mají zájem všichni velcí světoví hráči, ať je to Rusko, Čína, Indie nebo Spojené státy americké. I Česká republika se spolu se Slovenskem snaží vykročit ze svého malého ringu a vstoupit do evropské debaty. Proto jsme v loňském roce iniciovali a spolu se Slováky prosadili vznik Evropského jaderného fóra, které se schází v Bratislavě a v Praze. Jeho cílem je propagovat dobré jméno jaderné energetiky nejenom u nás, ale v celé Evropě. Když se rozhlédneme mimo Evropu, všichni ti velcí hráči plánují stavět ne jednotky, ale desítky atomových elektráren v horizontu příštích dvaceti, pětadvaceti let. A Evropa nemá jinou šanci, než postupovat stejným směrem.
I u nás se především díky programovému prohlášení začalo o jaderné energetice mluvit. Začalo se diskutovat o pokračování jaderného programu, což se ještě před pár lety po dokončení Temelína zdálo zcela nereálné. Veřejnou debatu o jaderné energii, kterou odstartovalo programové prohlášení této vlády, považuji za velmi pozitivní. Jsem přesvědčen, že také díky tomu má dnes jaderná energie více příznivců, než měla před čtyřmi, pěti lety.
Jak vnímáte výsledky bruselského summitu v otázce snižování emisí?
Summit EU podle mého soudu přinesl v debatě o snižování emisí CO2 především vystřízlivění. Dokonce bych řekl, že zelenému nadšení některých evropských politiků se dostalo vítané korekce. V debatě o snižování emisí CO2 se totiž konečně výrazně projevil ekonomický pohled, který upozornil na ohrožení konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Hovořilo se například o tzv. carbon leakage, tedy o nebezpečí přesunu výroby do zemí, které mají méně přísné závazky na snižování uhlíkových emisí. Já to považuji za velmi racionální vstup do debaty o emisích, který je zcela na místě. Asi málokterý politik chce riskovat odchod energeticky náročných podniků ze své země do teritorií, kde žádné předpisy pro emise skleníkových plynů neplatí. Evropa by si měla rozmyslet, jestli lze nalézt soulad mezi udržením zaměstnanosti a hospodářského růstu a splněním jejího mimořádně ambiciózního plánu stát se světovým leadrem ve snižování emisí. Na světě totiž existuje řada států, které si takové dilema vůbec nepřipouštějí. Mezi největší producenty uhlíkových emisí patří rychle rostoucí ekonomiky, jako je Čína a Indie, které si nad drahou uhlíkovou askezí zemí Evropské unie mohou pouze mnout ruce.
Po zveřejnění energeticko-klimatického balíčku se objevila řada odhadů, jaký dopad budou mít navržené změny na cenu elektřiny. Některé odhady hovořily o nárůstu až o stovky procent, některé tvrdily, že nárůst prakticky nepocítíme. Dělali jste si k tomu na ministerstvu nějakou vlastní analýzu?
Ano, takovou analýzu máme a netýká se pouze ceny elektřiny. Jsou tu ještě další komodity, jako je ocel, cement nebo vápno, které mohou v důsledku zavedení aukčního obchodování s povolenkami zdražit. Jak vysoko se cena vyšplhá, bude záviset na dvou faktorech. Jednak na tom, jak se bude vyvíjet cena emisní povolenky na evropském trhu, jednak na množství povolenek, které budou muset sektory v aukci nakupovat. Při ceně povolenky 30 eur a stoprocentním nákupu povolenek v aukci se cena elektřiny zvýší o čtvrtinu. To je reálný odhad, žádná střelba od boku. U ostatních komodit by sice nárůst nebyl tak prudký, protože tam se počítá s postupným náběhem systému aukcí. I tak by se ale do roku 2020 zvýšila jenom kvůli povolenkám cena cementu a vápna o 30 až 40 %. Takové zdražení se musí zákonitě projevit na schopnosti českých i evropských podniků konkurovat na globálním trhu.
Česká delegace na summitu deklarovala svou podporu zavedení aukcionování povolenek. Jasně ale také řekla, že v energetickém sektoru by se mělo jít cestou postupného zvyšování podílu z 20 % v roce 2013 na 100 % v roce 2020, tedy stejnou cestou jako v ostatních odvětvích. V této souvislosti stojí za to upozornit, že ČR splnila svůj závazek snížit emise CO2 o 20 % oproti roku 1990 již v roce 2005. Jsem přesvědčen, že tento pokrok by měla Evropská komise ve svých návrzích mnohem více zohlednit. Další snižování emisí totiž nebude v ČR vzhledem ke struktuře energetických zdrojů vůbec snadné. Česká energetika stojí ze dvou třetin na uhelných zdrojích, které jsou největšími producenty oxidu uhličitého, a tento poměr se nezmění ze dne na den. To je fakt, který si neuvědomují např. zelení, když mi vyčítají, že jsme se svým stanoviskem v Evropě osamoceni. Za prvé to není pravda a za druhé jsme v úplně jiné pozici než třeba Francie, která získává 80 % elektřiny z jádra, nebo Švédsko, které má jen jaderné nebo vodní elektrárny. Tyto země samozřejmě nepřikládají systému aukcí žádný důraz. Faktem ovšem je, že cíl redukovat emise oxidu uhličitého přináší nové argumenty pro podporu jaderné energie, jak o tom hovoří například francouzský prezident Sarkozy.
Balíček se netýká pouze emisních povolenek, ale také podpory obnovitelných zdrojů energie. Pro ČR z něj vyplývá povinnost zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na primárních energetických zdrojích do roku 2020 na 13 procent. Je to pro nás dosažitelný cíl? Jak jsme na tom s plněním podobného cíle navýšit tento podíl na 8 % do roku 2010?
Ačkoli se rok od roku podíl obnovitelných zdrojů na hrubé spotřebě zvyšuje, indikativní cíl pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů pro rok 2010 s vysokou pravděpodobností nesplníme. V současné době tento cíl plníme o něco málo více než z poloviny. A to především díky rostoucímu podílu výroby elektřiny ve vodních elektrárnách, respektive díky dobrým hydrologickým podmínkám v posledních letech. Dalším důvodem je trh s energetickou biomasou, který se po prvotním nadšení zadrhl. Najednou už nikdo netvrdí, že budeme mít statisíce volných hektarů půdy. Ve světle nedostatku a růstu cen surovin v globálním měřítku vypadá i využívání biomasy jinak. A podíl ostatních druhů obnovitelné energie, tedy především solární a větrné, je zcela mizivý. Nemůžeme od nich očekávat žádné zázraky. Je vidět, že odhad, se kterým se před pěti lety počítalo při konstrukci osmiprocentního cíle, byl dost nadnesený.
Podaří se tedy za této situace splnit 13procentní závazek do roku 2020? Jakými prostředky chce vláda dosáhnout toho, aby svůj závazek splnila?
Bohužel nejsem delfská věštírna, abych mohl předpovědět, co bude za deset, patnáct let. Mohu ale s klidným svědomím říct, že vláda do Bruselu poslala číslo jen o několik desetinných míst nižší, než nám Evropská komise nakonec přidělila. Zároveň ale platí, že je to hranice potenciálu, který Česká republika v zapojení obnovitelných zdrojů má. Splnění je závislé na budoucnosti biomasy.
Ale abych odpověděl také na tu druhou otázku, ekoenergetický byznys je dnes velmi silně zadotovaný, a počet projektů v obnovitelných zdrojích proto rok od roku narůstá. Stát dnes negarantuje jen pevné výkupní ceny, které převyšují náklady na výrobu v klasických energetických zdrojích o stovky procent, ale rozděluje také investiční dotace. Od roku 2004 navíc začala být poskytována podpora také z evropských fondů. Jen v operačním programu, který spravuje ministerstvo průmyslu, je připraveno osm miliard pro obnovitelné zdroje na příštích šest let. A i tady je zájem obrovský. Když jsme vloni otevřeli nový ekoenergetický program, sešlo se nám několik set předběžných žádostí na celkem 10 miliard korun. Zajímavé je, že polovinu těchto peněz chtěly firmy na vybudování solárních elektráren. Díky zdaleka nejvyšší výkupní ceně a možnosti získat dotaci na výstavbu je totiž sluneční energie velice lukrativní byznys.
Obnovitelné zdroje mohou v budoucnu představovat zhruba sedminu českých energetických zdrojů. Stále častěji se hovoří o tom, že Českou republiku v následujícím desetiletí čeká nedostatek elektřiny. Můžeme očekávat, že se tento nedostatek elektřiny podaří pokrýt třeba díky obnovitelným zdrojům?
Třináct procent je třináct procent, a i když by to asi bylo zbožné přání řady lidí, obnovitelné zdroje nás určitě nespasí. O nedostatku energie se sice hovoří, hovořím o něm i já sám, ale jedná se o nedostatek nikoli v české, ale česko-slovenské energetické soustavě a v širším pohledu v celé střední Evropě. Česká a slovenská soustava byla budována jako jednotný systém a jednotná je dodnes. Problémy jedné soustavy se proto přelévají i do soustavy druhé. Jestliže se Slovensko dostává do energetického deficitu kvůli tomu, že muselo uzavřít jaderné bloky i uhelné elektrárny o výkonu téměř dva tisíce megawatt, pocítíme to i my v České republice. Tím se dotýkáme problému, se kterým se potýká de facto již celá Evropa, a tím je nedostatek energetických zdrojů. V Evropě je nedostatek elektřiny, jehož důsledky kvůli propojenosti energetických soustav pociťujeme v rostoucí ceně elektřiny i u nás. Z této situace není jiná cesta, než začít stavět nové zdroje. A znovu opakuji, že sázet zde na alternativní zdroje je mimo realitu.
V podstatě máme dnes tři možnosti. Za prvé je to uhlí, za druhé je to jádro a za třetí je to plyn. O ropě už dnes asi kvůli její rostoucí ceně nelze vůbec uvažovat. A plyn je pro Českou republiku problematický z důvodů energetické bezpečnosti, protože je ze všech energetických zdrojů nejcitlivější na politické otřesy. Třeba sousední Rakousko má v plánu vystavět v nejbližších letech plynové elektrárny o výkonu pět tisíc megawatt. Touto cestou ale jít nechceme, takže nám zbývají jen dva klasické zdroje, a to je uhlí a jádro.
Z vývoje debaty o jaderné energii, která probíhá nejenom u nás, ale i v Evropě, dokonce i v Rakousku, je patrné, že doznívá paralýza jaderné energetiky, která následovala po Černobylu. Množí se hlasy, které otevřeně říkají, že jediným řešením je renesance jaderné energetiky. Je to logické, protože o rozvoj jaderné energie mají zájem všichni velcí světoví hráči, ať je to Rusko, Čína, Indie nebo Spojené státy americké. I Česká republika se spolu se Slovenskem snaží vykročit ze svého malého ringu a vstoupit do evropské debaty. Proto jsme v loňském roce iniciovali a spolu se Slováky prosadili vznik Evropského jaderného fóra, které se schází v Bratislavě a v Praze. Jeho cílem je propagovat dobré jméno jaderné energetiky nejenom u nás, ale v celé Evropě. Když se rozhlédneme mimo Evropu, všichni ti velcí hráči plánují stavět ne jednotky, ale desítky atomových elektráren v horizontu příštích dvaceti, pětadvaceti let. A Evropa nemá jinou šanci, než postupovat stejným směrem.
I u nás se především díky programovému prohlášení začalo o jaderné energetice mluvit. Začalo se diskutovat o pokračování jaderného programu, což se ještě před pár lety po dokončení Temelína zdálo zcela nereálné. Veřejnou debatu o jaderné energii, kterou odstartovalo programové prohlášení této vlády, považuji za velmi pozitivní. Jsem přesvědčen, že také díky tomu má dnes jaderná energie více příznivců, než měla před čtyřmi, pěti lety.
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích
