Sen o elektrárně, která vaří z vody

Právě dnes Akademie věd slavnostně představuje své nové zařízení Compass. Kupodivu nejde o žádný nový převratný navigační přístroj, i když s magnetismem cosi společného přece jen má. Jde o tokamak. Tedy - zjednodušeně řečeno - jakousi magnetickou nádobu, která v sobě umí udržet extrémně horkou plazmu. Tak horkou, že v ní mohou probíhat podobné termojaderné reakce jako v nitru Slunce.

Přeloženo do široce srozumitelného jazyka: pokud by se vývoj těchto zařízení podařilo dotáhnout do konce, naplnil by se prométheovský mýtus o věčném plameni ukradeném bohům. Proto je dobře, že čeští vědci z Ústavu fyziky plazmatu se na tomto výzkumu podílejí. A dobré je i to, že pro svou práci dostali dokonalejší britský přístroj, který nahradil ten dosluhující ruské provenience.

Trochu astronomická čísla

V souvislostí s termojadernou fúzí se ovšem často objevují zprávy, které jsou dobré jaksi až moc.

Veřejnost je - možná z neznalosti, možná záměrně - živena informacemi, že fúze slibuje nevyčerpatelný, čistý, bezpečný a i jinak absolutně dokonalý zdroj. Zkrátka takový, který s definitivní platností vyřeší energetické a ekologické problémy lidstva. Nechybí dokonce ani tvrzení, že fúzní elektřina bude až hříšně levná, protože pochází z obyčejné vody. Jak už tomu u podobných "zázraků" bývá, je realita poněkud odlišná.

Nejsnazší cesta k termojaderné fúzi vede přes slučování izotopů vodíku deuteria a tritia. Deuteria je přitom ve vodě opravdu dost, tritium se však v přírodě téměř nevyskytuje. Ve fúzních zařízeních proto bude vznikat z lithia. To je ovšem zdraví škodlivý prvek. Biologicky nebezpečné je i tritium vznikající v elektrárně. A navíc se při fúzní reakci uvolňují neutrony.

Termojaderná elektrárna sice neprodukuje tolik radioaktivního odpadu jako dnešní atomová, i tak ale bude její likvidace po ukončení nedlouhé životnosti představovat problém. Totéž platí o bezpečnosti: opravdu nehrozí přímo Černobyl, přesto by se při havárii do prostředí nejspíš dostalo dost nebezpečných látek.

Především však bude fúzní elektrárna extrémně drahá. I skromné odhady nákladů na její předobraz - pokusné zařízení ITER - se pohybují mezi 5 a 10 miliardami eur. Pokud by platila podobná úměra jako mezi Fermiho prvním reaktorem a Temelínem, dostáváme se do astronomických čísel...

Termojaderné elektrárny tedy soustředí takovou koncentraci peněz a moci, že svět poháněný jejich energií bude svobodný nejspíš jen na papíře. Možná právě to ale některé vlivné skupiny na fúzi přitahuje nejvíc.

O Otesánkovi

Stále ještě ale není jasné, jestli je vůbec fúzní elektrárna reálná. Nejodolnější dnes známé materiály vydrží působení extrémních podmínek v reaktoru pár desítek minut, životnost elektrárny by ovšem měla být o poznání delší. Podobných zádrhelů zbývá k vyřešení tisíce.

I největší optimisté proto předpokládají první elektřinu okolo roku 2040, realisté po roce 2050. Pesimisté v ní nevěří vůbec. K těm posledním patřil i přední jaderný fyzik William E. Parkins (1916 až 2005), jeden z tvůrců atomové bomby. Rozhodně je znepokojující, že už v 50. letech jaderní fyzikové slibovali elektřinu z fúze do roku 2000. Dnes jí ale nejsme blíž než oni.

Nic z toho neznamená, že výzkum se má zastavit. Přesto se nelze nezeptat: za jak malou část z těch několika desítek miliard dolarů - které už sen o fúzní elektrárně spolykal - mohly dnes existovat třeba levné solární články nebo účinné akumulátory?