Cestuji proti své vůli říká geolog a spisovatel Václav Cílek

Ve své knize Krajiny vnitřní a vnější říkáte, že dospělý člověk má svou krajinu domova, a ty ostatní už ho tolik nezajímají. V knize Makom píšete, že nejste cestovatel, ale pak následují zážitky z cest. Jaký je tedy váš názor na cestování? Myslím si, že mladí lidé musí cestovat, nebo by měli. Je to takové středověké, barokní nebo renesanční vyrážení do světa na zkušenou, chození od mistra k mistru. Zároveň to přispívalo k unifikaci Evropy jako takové, takže to byla docela důležitá věc. Pak si myslím, že někdy ve středním věku dochází k tomu, že si uvědomujete, kam patříte, máte rodinu, povinnosti, víc se zdržujete doma. Potom zjistíte, že doma mohou být lidi ve dvou, maximálně třech krajinách. Většinou je to krajina, kde jsou doma, kde mají chalupu, nebo tam odtud pocházejí, často to pak bývá ještě krajina další a vzdálená, například Bretaň, poušť, nebo pro hodně lidí slovenské hory. Třetí krajina už se do toho vejde těžko. Souvisí to i s tím, že můžete mít dva domy, ale těžko už někdo má tři domy. A co se týče mého cestování, já téměř vždy cestuji proti své vůli. Někam mě pozvou, a pak se od toho odvine něco jiného. Ale co je podstatné – mám rád cestování, které člověka změní. Mě třeba vůbec neláká Latinská Amerika, protože ty kultury jsou mi cizí, vím, že jsou tak složité, že bych potřeboval celý život, abych je pochopil, a já ten celý život nemám. Naproti tomu jsem letos byl v Římě, zejména kvůli baroku, a mám z té cesty pocit, že bez Říma se nedá pochopit Praha. Já jsem si původně myslel, že geologie je exaktní věda. Jaromír Štětina mě přesvědčil, že v tom vidí dobrodružství. U vás mám pocit, že v tom cítíte až metafyzično nebo transcendentno… Já jsem měl to štěstí, anebo neštěstí, že jsem sedm let pracoval v Centru teoretických studií u Ivana Havla a stýkal jsem se hodně s filozofy, sociology a lidmi od kultury. Část geologie je pochopitelně nesmírně exaktní věda, ale velké koncepce v ní nejsou tak jednoznačně určitelné – vývoj nějakého kontinentu vychází z velkého množství exaktních dat, která musíte pospojovat do příběhu. A já se navíc zabývám otázkami životního prostředí, kde si uvědomíte, že doopravdy záleží jednak na tom, co se děje, potom jak to lidi vnímají a jak na to reagují. V tomto okamžiku se přírodní vědy dostávají do interdisciplinární úrovně. A k té metafyzice a transcendenci – Goethe píše „hledat světlo v štolách nejužších“ anebo další velká postava německé romantiky Novalis je důlním inženýrem. Zážitek země nebo podzemí dost často souvisí s vědomím jakési propojenosti. Mně se v Makomu ohromně líbil popis slovenské mentality, který vycházel ze slovenské krajiny. Máte takový názor i na jiné mentality, třeba na obyvatele v Himálaji? Asi bych měl, ale moc si na to netroufnu, protože na Slovensko jezdím od osmnácti let každý rok. Tam se dost orientuji, je mi to blízké. Můžu podobně charakterizovat Jihočechy, Valachy, ale charakterizovat lidi odjinud je skutečně obtížné. Jak byste tedy třeba popsal Valachy? Ono je to tak, že člověk má zážitek určité krajiny nebo lidí, a ten zůstává v oblasti, kde ještě nejsou slova. Pak mi dá hrozně moc práce vyrvat tu skupinu dojmů a zkušeností z oblasti bezslovné do oblasti slov. To nejsem schopný na požádání udělat. Můj celkový pocit z cestování, který jsem si potvrdil v některých knížkách, je, že žijeme v éře návratu k nomádismu – padají hranice států, lidi jsou mobilní, nejsou nikde ukotvení, používají mobilní telefony a notebooky. Souhlasíte s tím? To je období jednak globalizační, kdy jádra měst jsou navzájem zaměnitelná a zároveň vzniká obrovská unifikace civilizačních výdobytků, jako jsou letištní terminály, bankomaty. Cestování začíná být nejlevnější, nejbezpečnější a nejpohodlnější v celé historii světa. Otázka je, kam tento proces povede. Já myslím, že stejně jako v Americe bude část elit mobilní a zaměnitelná. A zase část lidí bude na to reagovat prostřednictvím regionálních hnutí zvelebujících své okolí, například okrašlovacích spolků. Tyto dva mody – regionalismus a globalizace – mohou existovat vedle sebe a jsou i v jednom člověku. Já pocházím z krajiny v okolí kopce Vladaře. Jak na vás tato krajina působí? Tahle krajina je trochu vyprázdněná, trochu nemá identitu, nemá vlastní střed (teď probíhalo velké a zajímavé jednání o mikroregionu Střela, který se v těch místech nachází). Je to zajímavý kraj mezi Plzní a Karlovými Vary, kde žije minimálně o třetinu méně obyvatel, než tam žilo v roce 1945, místy to pokleslo ještě víc. Ten kraj má krásnou monumentalitu, tím, že není ještě dostavěný, je to kraj, kde je hrozně málo reklam, protože lidé jsou tam relativně chudí. Zdá se, že tento kraj společně ještě s Bruntálskem je jedním ze dvou tří nejchudších krajů jako takových. Mám ten kraj velice rád – právě pro tu odlehlost. Něco jiného je ovšem mít ten kraj rád a něco jiného žít v něm. Ale Vladař je jeden z nejkrásnějších kopců. Píšete také o tom, že každý člověk má svůj typ krajiny. Horské štíty jsou podle vás znamením romantika, zatímco zemědělská krajina charakterizuje člověka spíš realistického. Co ale znamená takový zasněžený horský štít, pod nímž pracují zemědělci na svých políčkách? Myslím, že v obecném symbolismu je to pohled na cestu člověka, nebo život, kdy máte údolí, kde se pracuje, každodenní praktický základ života a nad tím se zvedá kopec, většinou by měl být pyramidální. Pokud je na konci bílý, tak je to hora světla. Podle mého názoru je to pohled na krajinu, kde je pracovitá každodennost a nějaká ta transcendence, spojená s cestou nahoru, s horou světla. Čínští krajináři nemalují v terénu, ale malují ideální krajinu jako vzpomínku, která jim utkvěla v paměti – v podstatě několik staletí pořád stejně. Co to vypovídá o jejich charakteru? O čínské krajinomalbě toho moc nevím. Především vím, že v čínské krajině musí být člověk. Číňani mají několik ideálních krajin a často kompozice krajiny jde ještě mimo obrázek, aby bylo patrné, že obraz není úplný. Znám něco podobného od našich malířů – jedná se tam pravděpodobně o napojení na krajinu a je důležité, že to jde jednak napojením přes přírodu, a potom přes kulturu – znalostí básní, knih a podobně. Mě to zajímá i z toho důvodu, že Čína je rodící se globální velmoc a zároveň i velká neznámá – komunismus je tam pořád silný, i velké firmy mají z čínského levného zboží strach, a možná je to tím, že jim nerozumíme. Třeba je klíč k pochopení jejich mentality právě v tom, jak malují krajinu. Myslím, že je to ještě mnohem horší, než říkáte. Sinologové říkají, že v Číně teď probíhá fáze dostat se na určitou životní úroveň a vydělat peníze. Možná tam není co chápat. V podstatě se jim jedná jen o to ekonomicky vydělat. Otázka je, jak dlouho jim to vydrží. Doufám, že dlouho ne a začnou se zase vracet ke své kultuře, od které teď utíkají. V Indii už k tomu dochází, to vím od cestovatelů, vzniká velké množství spolků, které podporují místní aktivity. Píšete ve své knize, že éra kreativity a tvořivosti byla ve dvacátých letech, šedesátých a vlastně i devadesátých. Myslíte, že se ještě další takové éry dočkáme, anebo už bude jen tvrdý byznys? Po sametové revoluci do roku 1995 bylo hodně nadšení a kreativity, ale nejen u nás, například i v Americe to byla éra, kdy vznikl hip-hop. Někdy v roce 1995 se začínalo najíždět na – abych tak řekl – reálný kapitalismus, kdy už lidi byli víc proti sobě, nadšení opadlo a jednalo se zejména o to vytvořit a stabilizovat firmy nebo aspoň životy lidí. Myslím, že v posledních třech čtyřech letech už zase máme plné zuby budování reálného kapitalismu a čím dál víc lidí se snaží o nějaký způsob hodnotnějšího života – ať už prostřednictvím cestování, kultury nebo nových vztahů. Myslím, že za posledních sedmnáct let žijeme již ve třetím období. A co bude dál, těžko říci. Já jsem skeptický, co se týče cen energie, protože si myslím, že nás donutí k například menšímu cestování. Píšete o tom, že čím modernější jsou trendy, tím hlouběji do minulosti se vracejí. Například hledání keltských kořenů. Není to trošku móda, že se chceme distancovat od Slovanů a přimknout těsněji k Západu? Za prvé si myslím, že keltomanství nebo keltofilství už má to nejlepší za sebou. Už ta vlna opadla. Zpočátku to doopravdy bylo takové to distancovat se od Srbů a Rusů. V povaze modernity je ale hodně starých věcí, což je vidět na obálkách sci-fi magazínů, ve filmech, v obnoveném zájmu o mytologii. Harold Bloom napsal, že moderní umění má víc společného s uměním středověkým než s uměním devatenáctého století. Část moderního umění připomíná až pravěk. Je to proto, že v pravěku umění jako takové bylo nabité významem. Není to projev hledání nějakého společného základu, například šamanismu? Vždycky když duchovní život je mělčí, je tendence jít do větší hloubky a mít reálnou zkušenost. V devadesátých letech se hledala v novopohanských hnutích. Nejedná se jen o náboženství, ale i komunitu. To si myslím, že je jeden z faktorů, který nahrává evropskému islámu. Co se týče islámu, mám v tom zmatek, protože když jsem cestoval po Pákistánu, připadali mi muslimové přátelští a vstřícní, měli v úctě rodinu – ale na druhou stranu teroristé jsou teroristé. Islám je v podstatě hrozně krásné náboženství. Klasický islám má hodně blízko k Evropě. V Egyptě jsem si uvědomoval, že řada koptských křesťanů, vlastně ti nejvzdělanější lidi, přecházela na islám. Je tam doopravdy jedna vrstva, kde islám je k naší kultuře naprosto bratrský. Na to celé jsou naroubovaná hodně extremistická hnutí, která vznikají tím, že islám je hodně tradiční a tento svět se jim rozpadá, oni se cítí být ohroženi a napůl uměle hledají nepřítele a napůl ho mají v západní civilizaci jako takové. Já jsem se mezi muslimy vždycky cítil perfektně, možná lépe než mezi hinduisty. Je to tím, že v islámu se žije pospolu, zatímco hinduisté mají každý svou karmu. Islámská společnost je svým způsobem otevřenější k cizincům. Mám z toho takový pocit, že s globalizací a pronikáním tržních principů se každá civilizace vyrovnává po svém, a zatímco hinduismus to dokáže vstřebat, tak islám proti tomu postavil jakousi hráz, nejsou schopní do toho vplout. Asi máte pravdu. Ony taky islámské kraje jsou nejvíc zkoušené – rostoucí populace, íránsko-irácké války, animozity, vliv OPECu na světovou ekonomiku, ruská invaze do Afghánistánu. Islám jako by byl poslední století hodně ohrožovaný ze všech stran. Na závěr jsem se chtěl zeptat na naše vyhlídky v éře globálního oteplování. Má pravdu pan Klaus, že to přeháníme, anebo je to aktuální téma? Ve střední Evropě to vypadá, že průměrná teplota se zvýšila asi o 0,7 stupně, pro svět to vypadá asi 1,1 stupně. Jsme na počátku toho procesu, nebo kousek za počátkem, a bude to dále pokračovat. Dílem se s tím naučíme žít a dílem to bude nepříjemné. Dokladem jsou pověstné přívalové deště. Zhruba před dvanácti nebo čtrnácti lety mi kolega ukazoval na Náchodsku přívalový déšť – vymetl údolí až na skalní podklad, dole to sebralo nějaké domy a naneslo hlínu na silnici. Tehdy jsme na to koukali jako na něco, co jsme nikdy neviděli. Dneska, zejména v létě, každý týden slyšíte o přívalových deštích, je to jev, který se stal samozřejmou součástí našeho života, i když před deseti lety to i pro odborníky bylo překvapení. Česku možná ani tak moc nehrozí dopady primární, ale určitě hrozí hodně dopady sekundární, což mohou být environmentální uprchlíci, anebo si snadno dovedu představit situaci, že monzunový cyklus je hodně zranitelný, a kdyby se neurodilo v Číně nebo Indii, tak to může způsobit růst cen na našem trhu. Václav Cílek (*1955), vystudoval Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity, obor geologie ložisek. V Geologickém ústavu AV se nejprve zabýval uranovými ložisky s výzkumem měsíčních hornin, po roce 1990 se věnuje studiu klimatologických oscilací a změn prostředí v nejmladší geologické minulosti a v současné době také ředitelování Geologického ústavu. Od roku 1995 vyučuje na několika českých a amerických univerzitách. Neméně významná je jeho tvorba literární. Mezi nejvýznamnější patří knihy esejů Píseň pro odcházející duši (1997), Krajiny vnitřní a vnější (2002), Mrtvá kočka. Sbírka zenových říkadel, básniček a překážek (2002), Deset obrazů zkrocení býka (2004), Tichý břeh světa (2005), Tsunami je stále s námi (2006), Borgesův svět a Makom (2007). Za Makom a Krajiny vnitřní a vnější byl vyznamenán cenou Toma Stopparda za rok 2004.

http://www.ocestovani.cz