zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Bursíkova riskantní cesta od zelených k duhovým

02.06.2008
Obecné
Bursíkova riskantní cesta od zelených k duhovým
Zelení se opět hádají. A schéma hádek je stále stejné: předseda strany a místopředseda vlády Martin Bursík je kritizován, že ustupuje z tradiční politické pozice zelených, k níž patří pacifismus a odpor k jaderné energii. A Bursík pro změnu vysvětluje, že tyto tradiční "hodnoty" zelené politiky nejsou dogma, zvláště když je jeho politická strana v pravostředé vládě a musí strategicky vyvažovat. Třeba hlasem pro umístění amerického radaru.

Zelení, kteří se dnes kvůli radaru rozčilují a volají po mimořádném sjezdu, mají tu smůlu, že se do sněmovny dostali právě díky Bursíkovi. Byl to on, kdo prodal zelené jako protestní stranu, alternativu pro liberály, kteří nechtějí volit ODS ani ČSSD. Pro voliče byl Bursík důvěryhodnou postavou, kterou si pamatovali z Tošovského vlády. Splňoval profil politika, který snad "nebude jako oni", ale také nedopustí, aby se ze zelených stalo naivní, neřiditelné hnutí aktivistů. Politické strany jsou jako umělecké dílo vedeny touhou po uskutečnění ideje.

Ideou Bursíkovou, jakkoliv si to nepřipouští, bylo nahradit KDU-ČSL v roli koaličního spojovníku, politického aktéra, který bude (může být, bude-li rozumný) v každé příští vládě bez komunistů.

Srážka idejí

Jak ukazují vleklé spory u zelených, Bursíkova idea politiky jako vyvažování velkých naráží na ideje starší a méně pragmatické, sahající až do doby studentských bouří v šedesátých letech. Tady jsou kořeny zelených, společné všem odnožím v Evropě. Radikální energie roku 1968 zmizela a do státních struktur se otiskla miminálně, v hlavách ale zůstala a dál se přetvářela. Objevil se nový radikální levicový proud politiky, z něhož se jako legitimní forma vynořili zelení.

V rodném listě tohoto pestrého proudu je kromě ekologického života a "ne" jaderné energii také odpor k válce a ke zbrojení. Vychází to z vlny protestů proti válce ve Vietnamu, avšak zelení nejsou pacifisté čistě reaktivní. Nebyla to jen reakce na desetitisíce mrtvých civilistů a vojáků, ba ani jednoduchá kritika (neo)koloniální politiky Spojených států, i když zeleně zabarvený antiamerikanismus vychází odtud. Pacifismus se stal životní strategií, i když to majitelé "zdravého rozumu" považují za budoucí sebevraždu, protože jsou přesvědčeni, že existují války spravedlivé, jež se vybojovat musí.

To vše se dnes odráží i ve sporech o radar uvnitř české Strany zelených. Bursíkovi kritici se hlásí ke kořenům svého politického hnutí a poukazují na fakt, že americký radar jako součást protiraketového deštníku reprezentuje myšlení, které je zeleným cizí. Americká vojenská strategie není ryze preventivní, protože v obraze, jenž maluje do budoucna, předvádí také vlastní mocenské motivace a vidění světa. Ti zelení, kteří nechtějí být součástí americké zahraniční politiky postavené na globální vojenské síti, neříkají nic víc, než že se nebudou dívat na Zemi jako na válečné pole. Hlásí se tedy k vlastním politickým kořenům.

Happening s radarem

Martin Bursík situaci tak radikálně nevidí. Umístění radaru by vnitřně neobhajoval, ani on není ostrý válečník. Ale vzhledem k tomu, že ODS považuje americký radiolokátor za klíč zahraniční politiky, příležitost, jak Česko víc připoutat k Americe a částečně je vytrhnout ze závislosti na politice Evropské unie, nemá při svém pragmatismu jinou volbu než hlasovat pro radar.

Nota bene když ministr zahraničí za zelené zastává v této otázce názor v podstatě totožný s ODS.

Bursík to nedělá poprvé, skoro by se chtělo říct, že je to styl jeho politiky. Jenže tentokrát naráží na symbol vpravdě zakladatelský. Z jeho chování, například z toho, jak podrážděně přijímal "radarový happening" před jednáním republikové rady, který vyjádřil podstatu sporu - funkcionáři zelených měli vejít do budovy přes "ne" radaru a jedině tato cesta byla zelená, Bursík šel zadem -, je vidět, že si to předseda SZ nepřímo uvědomuje. A že jen nerad bude s ostatními vyjednávat o tom, co je a co není hranice, za niž politika zelených už nesmí jít.

Ne proto, že by tato mez byla nevýhodná, nýbrž proto, že by barva, již strana zvolila k vymezení vůči ostatním, už byla zbytečná. Každá strana má definiční hranice minimálního odlišení, jsou-li smazány, je možné cokoliv. Ale možná že voliči dnes ze všeho nejvíc touží právě po duhové.

petr.fischer@economia.cz
Zdroj: HN

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Chystané akce
7
8. 2017
7-11.8.2017 - Tábor, výlet, pobytová akce
Zahrada lesní MŠ Šárynka, Praha 6
14
8. 2017
14-18.8.2017 - Tábor, výlet, pobytová akce
Zahrada lesní MŠ Šárynka, Praha 6
19
8. 2017
19-26.8.2017 - Tábor, výlet, pobytová akce
LTD Polana
21
8. 2017
21-25.8.2017 - Tábor, výlet, pobytová akce
Zahrada lesní MŠ Šárynka, Praha 6
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí