Pod dnem Severního ledového oceánu je ukryto až 25 procent světových zásob ropy a zemního plynu.
Porcování Arktidy
Očividně pohnutý dánský ministr zahraničí Per Stig Moller oznámil minulý čtvrtek v rozhlasu: "Nad severním pólem opět zavládl mír." Bylo to jen krátce poté, co ministři zahraničí Dánska, Spojených států, Ruska, Norska a Kanady podepsali v přístavním městě Illulissat na grónském pobřeží dohodu, kterou předávají své spory o využití přírodního bohatství Arktidy k vyřešení Organizaci spojených národů. Tím byl odstartován závod o práva na průzkum a těžbu předpokládaného nesmírného přírodního bohatství na rozloze přibližně 1,2 milionu km2 kolem severního pólu.
Odborníci odhadují, že se v Arktidě, v oblasti nesčetných ostrovů, skrývá deset až 25 procent celosvětových zásob ropy a zemního plynu. Předběžně se mluví o zhruba 113 miliardách barelů (barel = 159 litrů) ropy. To by odpovídalo polovině ověřených zásob největšího světového producenta ropy, Saúdské Arábie. Může to být samozřejmě více, ale také méně. Arktida je z geologického hlediska neprozkoumanou oblastí. Prospektoři se dosud zaměřovali jen na přístupnější končiny, zejména v blízkosti pevniny. Mimo energetické suroviny geologové předpokládají také ložiska diamantů, zlata a jiných cenných kovů.
Led dramaticky ubývá
Ještě nedávno nepřipadalo otevření ložisek v úvahu: Arktida patří ke klimaticky nejdrsnějším a také nejodlehlejším oblastem naší planety. I kdyby se podařilo ložiska za obrovských technických potíží a za cenu vysokých nákladů otevřít, scházely dopravní cesty.
Teď se ale situace mění. V posledních pěti letech polárníci zaznamenávají dramatický úbytek ledových ploch. Loni v září byla plocha pokrytá ledem historicky nejmenší: jen asi tři miliony km2. Ještě v devadesátých letech minulého století pokrýval led i v letních měsících rozlohu kolem 4,7 milionu čtverečních kilometrů. Dánský meteorolog Toudal Petersen z univerzity v Kodani, citovaný německým týdeníkem WirtschaftsWoche, z toho vyvozuje, že do padesáti let bude Severní ledový oceán přinejmenším v letních měsících zcela bez souvislého ledového krunýře.
"Už současná situace umožňuje efektivní průzkum i těžbu," tvrdí Jorn Nielsen, ředitel grónského úřadu pro správu surovinových zdrojů.
Úbytek ledu, který klimatologové připisují celkovému oteplování klimatu, řeší i problém dopravních cest. Už zmíněný Toudal Petersen upozornil, že zmenšená plocha ledového krunýře otevírá takzvanou severozápadní cestu. Tedy plavební trasu arktickou oblastí, kterou mohly dosud plout konvoje speciálně upravených lodí v doprovodu ledoborců, a to jen dva měsíce v roce. Teď to vypadá na to, že se ona severozápadní cesta, která může zkrátit plavební trasu mezi Evropou a Asií z 23 tisíc kilometrů (pokud lodě plují Panamským průplavem) na 15 tisíc kilometrů, zpřístupní. Navíc by se mohly lodě dostat i do řady míst na pobřeží severní Kanady a Sibiře, která byla pro plavbu dosud nepřístupná po větší část roku.
Mrazivá válka nebude. Zatím.
To, nad čím se šéfové ropných koncernů a investoři radují, dělá starosti veřejnosti, kterou děsí představa, že se obrovská oblast naší planety změní v jediné těžební pole.
"Dohoda v Illulissatu se rovná zlomení pečeti, jež dosud bránila vstupu byznysu do velmi křehkého ekosystému, a nadělá v něm nevratné škody," řekl listu Handelsblatt mluvčí ekologické organizace WWF Neil Hamilton.
Posledním podnětem, který vedl ke zlomení oné pomyslné pečeti, bylo vztyčení ruské vlajky na dně Severního ledového oceánu, kterou do dna v hloubce čtyři tisíce metrů v místech severního pólu vetkla posádka výzkumné ponorky. Ostatní arktické země ležící kolem Severního ledového oceánu to pochopily jako gesto, kterým si Moskva dělá výhradní nárok na celou Arktidu.
Kanadský ministr zahraničí prohlásil: "To je nepřípustný návrat do patnáctého století. Dnes už není možné vysílat válečné lodě, aby vztyčovaly vlajky a vyhlašovaly zábory. Ostatně Arktida patří Kanadě."
Obdobně ostře reagovali i představitelé Dánska (které se do klubu "arktických" zemí začleňuje prostřednictvím Grónska, s nímž je spojené osobou panovníka), Norska a Spojených států. Kanada dokonce do vod kolem Grónska začala vysílat průzkumné lodě, což opět vyvolalo protesty v Kodani.
V každém případě se začalo mluvit o "mrazivé válce", ve které nejde o nic jiného než o takzvaná "nezadatelná práva", což se dá spíše číst jako boj o co největší podíl na přírodním bohatství Arktidy, podněcovaný rostoucími cenami průmyslových surovin.
Nakonec k dosažení dohody o smírném vyrovnání sporů o sektory v Arktidě přispěl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, který prohlásil, že "ze strany Ruska šlo o čistě symbolické gesto srovnatelné se vztyčením americké vlajky na Měsíci". Rusko si podle něj nedělá výhradní nárok na celou Arktidu a podřídí se rozhodnutím patřičné komise Organizace spojených národů.
Ropa místo ryb
Příkladem může být Grónsko, autonomní součást Dánského království s vlastní vládou i parlamentem. Největší ostrov na světě se může v dohledné době chlubit dalším superlativem: má šanci stát se také nejbohatším ostrovem světa. V pobřežních oblastech byla totiž zjištěna ložiska ropy, která by mohla podle předběžných odhadů obsahovat až 31 miliard barelů suroviny. To je samozřejmě pouhá kapka ve srovnání se zásobami ropných velmocí. Ale oněch 31 miliard barelů odpovídá přibližně tomu, co by mělo obsahovat ropné pole Corioca, které bylo objeveno letos v lednu v pobřežních vodách u Brazílie a o kterém se odborníci zmiňují jako o největším objevu za posledních dvacet let.
Množství, o kterém se mluví v souvislosti s Grónskem, má při současných cenách suroviny hodnotu asi tří bilionů dolarů. Což znamená, že by na každého z přibližně 58 tisíc obyvatel připadlo na 50 milionů dolarů. Jinak řečeno, obyvatelé Grónska by, pokud se potvrdí vydatnost ložisek, byli až padesátkrát bohatší, než jsou dnes obyvatelé ropného emirátu Kuvajt. Zatím je nejvýznamnějším obchodním artiklem Grónska vývoz ryb, ze kterého plyne do státní pokladny 87 procent příjmů.
"S trochou štěstí se dočkáme první vytěžené ropy do pěti, snad deseti let," věří Flemming Christiansen, náměstek ředitele Geologického institutu pro Dánsko a Grónsko. Také on připouští, že využití očekávaného ropného bohatství umožnilo až tání ledu a prudký růst cen surovin.
V každém případě grónská vláda začala s dražbou licencí na průzkum ložisek a těžbu ropy v roce 2006 v prostoru západně od zálivu Disco na západním pobřeží ostrova. Letos v únoru skončilo druhé kolo dražeb, v němž šlo o licence s platností na deset až třicet let. Celkem se to týká zhruba 100 tisíc km2 při grónském pobřeží. Letos v říjnu bude vypsána soutěž o licence v Baffinově moři, tedy na západní straně Grónska. Pro oblasti na severovýchodě ostrova bude soutěž vypsána za tři roky.
"Dražeb se nezúčastnily jen velké ropné společnosti jako Exxon nebo Shell, ale i menší firmy, které se specializují na těžbu v obtížných podmínkách. Dokonce tu už máme i Australany," řekl Christiansen německému listu Handelsblatt.
Technicky je těžba možná
Přes celkový ústup arktického ledu, který je zvláště patrný právě v okolí Grónska, zůstávají podmínky pro průzkum a těžbu stále ještě dost drsné. Přesto se jich ropné firmy nebojí.
"Ostatně jim ani nic jiného nezbývá. S objevením snadno přístupných ložisek už naftaři nepočítají. Pokud se najdou nová vydatná ložiska, jako naposledy při brazilském pobřeží, pak půjde vesměs o nálezy hluboko pod mořským dnem," konstatuje třeba Geoff Kieburtz, ropný analytik z banky Citigroup, a dodává: "V boji o nové zdroje vyhraje jen ten, kdo je ochotný investovat do výzkumu a vývoje nových technologií enormní částky. K tomu se v době, kdy se za barel ropy platilo méně než 45 dolarů, odhodlala jen málokterá firma. Při současných cenách se vyplatí i vysoké investice."
"Jde o to, že těžba ve velkých hloubkách je mimořádně nákladná. Přijde i na půl milionu dolarů denně," tvrdí třeba Emil Kolbe z ropného institutu Technické univerzity v Clausthalu. Připomněl, že ještě v osmdesátých letech minulého století byly vrty v hloubkách kolem pěti set metrů na moři považovány za senzační. "Teď už existuje pouze jeden limitující faktor: peníze."
S těžbou ropy či zemního plynu při pobřeží Severního ledového oceánu nebo v blízkosti ostrovů si nyní dokáží firmy poradit. Avšak na širém moři narazí na další limitující faktor: potřebují speciální vrtné lodě schopné udržet se na místě i v těžkých povětrnostních podmínkách. A těch je nedostatek. Respektive není mnoho loděnic, které je dokáží postavit, a ty jsou vytížené na mnoho let dopředu.
"Ani to není tak úplně nepřekonatelná překážka," tvrdí Kolbe v německé mutaci deníku Financial Times. "Dohoda o řešení teritoriálních nároků na využívání přírodního bohatství Arktidy je teprve začátek. Bude trvat několik let, než se státy dohodnou. Takže než dojde na širý oceán, uplyne ještě pár let, kdy se mohou uvolnit kapacity i na stavbu speciálních lodí."
Čas vyjednávání
Jde o to, že se nároky na přidělení sektorů pobřežním státům budou řešit podle konvence o využívání moří, kterou Organizace spojených národů přijala už v roce 1994. Pravidla pobřežním zemím přiznávají právo na výhradní využívání moře do vzdálenosti 200 námořních mil (cca 370 km) od pobřeží, což je průměrná vzdálenost od pobřeží až k takzvanému kontinentálnímu svahu, kde dno začne prudce klesat. Až na vzdálenost 350 námořních mil (cca 550 km) mohou nárokovat využívání jen tehdy, prokáží-li, že až do této vzdálenosti pokračuje geologické spojení s pevninou.
V tom je právě v případě Arktidy problém. Rusové považují takzvaný Lomonosovův hřbet, pásmo podmořského pohoří dlouhé na 2500 km a sahající od Sibiře až ke Grónsku, za pokračování pevniny. A tudíž za oblast, na kterou by měli mít nárok. To ovšem popírají ostatní účastníci soutěže o přírodní bohatství Arktidy. Takže jednání, byť na neutrální půdě OSN, budou ještě úporná.
Pokud se podaří vyřešit takové jemnosti, může jít o precedent, podle kterého by se mohly řešit obdobné spory i jinde ve světě. Jde o to, že o rozšíření pásma výhradního využívání moří žádá stále více zemí motivovaných hlavně představou, že by na jejich dně, respektive pod ním, mohly objevit tolik žádané suroviny.
To, že se dohoda z Illulissatu může stát precedentem, zřejmě způsobilo, že se k ní připojily i Spojené státy, které zmíněnou konvenci dosud neuznávaly a přikláněly se ke svobodě moří, a tedy i jejich využívání. Je pravda, že dohoda o řešení sporů kolem rozdělení Arktidy mezi pobřežní státy je konstruována tak, že nepřipouští možnost účasti zemí, které nejsou "arktické".
Vše pro pokrok
Druhým kamenem úrazu je zmíněná severozápadní pasáž. Protože jeden ze vstupů je na severu Kanady, nárokuje si Québec výhradní právo kontroly nad plavbou v těchto nebezpečných a zatím jen nedostatečně zmapovaných vodách. S tím se nehodlají smířit ani Spojené státy, ani Rusko, tedy dva mocní signatáři dohody Illulissatu.
Kanada argumentuje tím, že její požadavek neznamená snahu o blokování tak výhodné plavební trasy mezi Evropou a Asií, ale že pokud nebudou lodě, které do severozápadní pasáže najíždějí, dostatečně přísně kontrolovány, může dojít ke katastrofě s nedozírnými následky pro životní prostředí, zvláště kdyby měl havarovat tanker převážející ropu.
"Na tuto trasu by měla mít možnost vplout pouze speciálně upravená plavidla pro arktické podmínky, s kvalifikovanou posádkou, případně s lodivodem," tvrdí Michael Byers z Univerzity Britské Kolumbie, jinak uznávaný odborník na námořní právo.
Ona pomyslná pečeť, která chránila Arktidu a její prostředí před komerčním využíváním, byla zlomena. Teď už je jen otázkou času, kdy nastoupí těžaři. Opět se potvrdilo pravidlo, podle kterého lidé využijí všechno a všude. Do poslední kapky a i v těch nejodlehlejších končinách. Samozřejmě pouze a výhradně v zájmu pokroku a hospodářského vývoje.
AUTOR: Petr Němec
Odborníci odhadují, že se v Arktidě, v oblasti nesčetných ostrovů, skrývá deset až 25 procent celosvětových zásob ropy a zemního plynu. Předběžně se mluví o zhruba 113 miliardách barelů (barel = 159 litrů) ropy. To by odpovídalo polovině ověřených zásob největšího světového producenta ropy, Saúdské Arábie. Může to být samozřejmě více, ale také méně. Arktida je z geologického hlediska neprozkoumanou oblastí. Prospektoři se dosud zaměřovali jen na přístupnější končiny, zejména v blízkosti pevniny. Mimo energetické suroviny geologové předpokládají také ložiska diamantů, zlata a jiných cenných kovů.
Led dramaticky ubývá
Ještě nedávno nepřipadalo otevření ložisek v úvahu: Arktida patří ke klimaticky nejdrsnějším a také nejodlehlejším oblastem naší planety. I kdyby se podařilo ložiska za obrovských technických potíží a za cenu vysokých nákladů otevřít, scházely dopravní cesty.
Teď se ale situace mění. V posledních pěti letech polárníci zaznamenávají dramatický úbytek ledových ploch. Loni v září byla plocha pokrytá ledem historicky nejmenší: jen asi tři miliony km2. Ještě v devadesátých letech minulého století pokrýval led i v letních měsících rozlohu kolem 4,7 milionu čtverečních kilometrů. Dánský meteorolog Toudal Petersen z univerzity v Kodani, citovaný německým týdeníkem WirtschaftsWoche, z toho vyvozuje, že do padesáti let bude Severní ledový oceán přinejmenším v letních měsících zcela bez souvislého ledového krunýře.
"Už současná situace umožňuje efektivní průzkum i těžbu," tvrdí Jorn Nielsen, ředitel grónského úřadu pro správu surovinových zdrojů.
Úbytek ledu, který klimatologové připisují celkovému oteplování klimatu, řeší i problém dopravních cest. Už zmíněný Toudal Petersen upozornil, že zmenšená plocha ledového krunýře otevírá takzvanou severozápadní cestu. Tedy plavební trasu arktickou oblastí, kterou mohly dosud plout konvoje speciálně upravených lodí v doprovodu ledoborců, a to jen dva měsíce v roce. Teď to vypadá na to, že se ona severozápadní cesta, která může zkrátit plavební trasu mezi Evropou a Asií z 23 tisíc kilometrů (pokud lodě plují Panamským průplavem) na 15 tisíc kilometrů, zpřístupní. Navíc by se mohly lodě dostat i do řady míst na pobřeží severní Kanady a Sibiře, která byla pro plavbu dosud nepřístupná po větší část roku.
Mrazivá válka nebude. Zatím.
To, nad čím se šéfové ropných koncernů a investoři radují, dělá starosti veřejnosti, kterou děsí představa, že se obrovská oblast naší planety změní v jediné těžební pole.
"Dohoda v Illulissatu se rovná zlomení pečeti, jež dosud bránila vstupu byznysu do velmi křehkého ekosystému, a nadělá v něm nevratné škody," řekl listu Handelsblatt mluvčí ekologické organizace WWF Neil Hamilton.
Posledním podnětem, který vedl ke zlomení oné pomyslné pečeti, bylo vztyčení ruské vlajky na dně Severního ledového oceánu, kterou do dna v hloubce čtyři tisíce metrů v místech severního pólu vetkla posádka výzkumné ponorky. Ostatní arktické země ležící kolem Severního ledového oceánu to pochopily jako gesto, kterým si Moskva dělá výhradní nárok na celou Arktidu.
Kanadský ministr zahraničí prohlásil: "To je nepřípustný návrat do patnáctého století. Dnes už není možné vysílat válečné lodě, aby vztyčovaly vlajky a vyhlašovaly zábory. Ostatně Arktida patří Kanadě."
Obdobně ostře reagovali i představitelé Dánska (které se do klubu "arktických" zemí začleňuje prostřednictvím Grónska, s nímž je spojené osobou panovníka), Norska a Spojených států. Kanada dokonce do vod kolem Grónska začala vysílat průzkumné lodě, což opět vyvolalo protesty v Kodani.
V každém případě se začalo mluvit o "mrazivé válce", ve které nejde o nic jiného než o takzvaná "nezadatelná práva", což se dá spíše číst jako boj o co největší podíl na přírodním bohatství Arktidy, podněcovaný rostoucími cenami průmyslových surovin.
Nakonec k dosažení dohody o smírném vyrovnání sporů o sektory v Arktidě přispěl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, který prohlásil, že "ze strany Ruska šlo o čistě symbolické gesto srovnatelné se vztyčením americké vlajky na Měsíci". Rusko si podle něj nedělá výhradní nárok na celou Arktidu a podřídí se rozhodnutím patřičné komise Organizace spojených národů.
Ropa místo ryb
Příkladem může být Grónsko, autonomní součást Dánského království s vlastní vládou i parlamentem. Největší ostrov na světě se může v dohledné době chlubit dalším superlativem: má šanci stát se také nejbohatším ostrovem světa. V pobřežních oblastech byla totiž zjištěna ložiska ropy, která by mohla podle předběžných odhadů obsahovat až 31 miliard barelů suroviny. To je samozřejmě pouhá kapka ve srovnání se zásobami ropných velmocí. Ale oněch 31 miliard barelů odpovídá přibližně tomu, co by mělo obsahovat ropné pole Corioca, které bylo objeveno letos v lednu v pobřežních vodách u Brazílie a o kterém se odborníci zmiňují jako o největším objevu za posledních dvacet let.
Množství, o kterém se mluví v souvislosti s Grónskem, má při současných cenách suroviny hodnotu asi tří bilionů dolarů. Což znamená, že by na každého z přibližně 58 tisíc obyvatel připadlo na 50 milionů dolarů. Jinak řečeno, obyvatelé Grónska by, pokud se potvrdí vydatnost ložisek, byli až padesátkrát bohatší, než jsou dnes obyvatelé ropného emirátu Kuvajt. Zatím je nejvýznamnějším obchodním artiklem Grónska vývoz ryb, ze kterého plyne do státní pokladny 87 procent příjmů.
"S trochou štěstí se dočkáme první vytěžené ropy do pěti, snad deseti let," věří Flemming Christiansen, náměstek ředitele Geologického institutu pro Dánsko a Grónsko. Také on připouští, že využití očekávaného ropného bohatství umožnilo až tání ledu a prudký růst cen surovin.
V každém případě grónská vláda začala s dražbou licencí na průzkum ložisek a těžbu ropy v roce 2006 v prostoru západně od zálivu Disco na západním pobřeží ostrova. Letos v únoru skončilo druhé kolo dražeb, v němž šlo o licence s platností na deset až třicet let. Celkem se to týká zhruba 100 tisíc km2 při grónském pobřeží. Letos v říjnu bude vypsána soutěž o licence v Baffinově moři, tedy na západní straně Grónska. Pro oblasti na severovýchodě ostrova bude soutěž vypsána za tři roky.
"Dražeb se nezúčastnily jen velké ropné společnosti jako Exxon nebo Shell, ale i menší firmy, které se specializují na těžbu v obtížných podmínkách. Dokonce tu už máme i Australany," řekl Christiansen německému listu Handelsblatt.
Technicky je těžba možná
Přes celkový ústup arktického ledu, který je zvláště patrný právě v okolí Grónska, zůstávají podmínky pro průzkum a těžbu stále ještě dost drsné. Přesto se jich ropné firmy nebojí.
"Ostatně jim ani nic jiného nezbývá. S objevením snadno přístupných ložisek už naftaři nepočítají. Pokud se najdou nová vydatná ložiska, jako naposledy při brazilském pobřeží, pak půjde vesměs o nálezy hluboko pod mořským dnem," konstatuje třeba Geoff Kieburtz, ropný analytik z banky Citigroup, a dodává: "V boji o nové zdroje vyhraje jen ten, kdo je ochotný investovat do výzkumu a vývoje nových technologií enormní částky. K tomu se v době, kdy se za barel ropy platilo méně než 45 dolarů, odhodlala jen málokterá firma. Při současných cenách se vyplatí i vysoké investice."
"Jde o to, že těžba ve velkých hloubkách je mimořádně nákladná. Přijde i na půl milionu dolarů denně," tvrdí třeba Emil Kolbe z ropného institutu Technické univerzity v Clausthalu. Připomněl, že ještě v osmdesátých letech minulého století byly vrty v hloubkách kolem pěti set metrů na moři považovány za senzační. "Teď už existuje pouze jeden limitující faktor: peníze."
S těžbou ropy či zemního plynu při pobřeží Severního ledového oceánu nebo v blízkosti ostrovů si nyní dokáží firmy poradit. Avšak na širém moři narazí na další limitující faktor: potřebují speciální vrtné lodě schopné udržet se na místě i v těžkých povětrnostních podmínkách. A těch je nedostatek. Respektive není mnoho loděnic, které je dokáží postavit, a ty jsou vytížené na mnoho let dopředu.
"Ani to není tak úplně nepřekonatelná překážka," tvrdí Kolbe v německé mutaci deníku Financial Times. "Dohoda o řešení teritoriálních nároků na využívání přírodního bohatství Arktidy je teprve začátek. Bude trvat několik let, než se státy dohodnou. Takže než dojde na širý oceán, uplyne ještě pár let, kdy se mohou uvolnit kapacity i na stavbu speciálních lodí."
Čas vyjednávání
Jde o to, že se nároky na přidělení sektorů pobřežním státům budou řešit podle konvence o využívání moří, kterou Organizace spojených národů přijala už v roce 1994. Pravidla pobřežním zemím přiznávají právo na výhradní využívání moře do vzdálenosti 200 námořních mil (cca 370 km) od pobřeží, což je průměrná vzdálenost od pobřeží až k takzvanému kontinentálnímu svahu, kde dno začne prudce klesat. Až na vzdálenost 350 námořních mil (cca 550 km) mohou nárokovat využívání jen tehdy, prokáží-li, že až do této vzdálenosti pokračuje geologické spojení s pevninou.
V tom je právě v případě Arktidy problém. Rusové považují takzvaný Lomonosovův hřbet, pásmo podmořského pohoří dlouhé na 2500 km a sahající od Sibiře až ke Grónsku, za pokračování pevniny. A tudíž za oblast, na kterou by měli mít nárok. To ovšem popírají ostatní účastníci soutěže o přírodní bohatství Arktidy. Takže jednání, byť na neutrální půdě OSN, budou ještě úporná.
Pokud se podaří vyřešit takové jemnosti, může jít o precedent, podle kterého by se mohly řešit obdobné spory i jinde ve světě. Jde o to, že o rozšíření pásma výhradního využívání moří žádá stále více zemí motivovaných hlavně představou, že by na jejich dně, respektive pod ním, mohly objevit tolik žádané suroviny.
To, že se dohoda z Illulissatu může stát precedentem, zřejmě způsobilo, že se k ní připojily i Spojené státy, které zmíněnou konvenci dosud neuznávaly a přikláněly se ke svobodě moří, a tedy i jejich využívání. Je pravda, že dohoda o řešení sporů kolem rozdělení Arktidy mezi pobřežní státy je konstruována tak, že nepřipouští možnost účasti zemí, které nejsou "arktické".
Vše pro pokrok
Druhým kamenem úrazu je zmíněná severozápadní pasáž. Protože jeden ze vstupů je na severu Kanady, nárokuje si Québec výhradní právo kontroly nad plavbou v těchto nebezpečných a zatím jen nedostatečně zmapovaných vodách. S tím se nehodlají smířit ani Spojené státy, ani Rusko, tedy dva mocní signatáři dohody Illulissatu.
Kanada argumentuje tím, že její požadavek neznamená snahu o blokování tak výhodné plavební trasy mezi Evropou a Asií, ale že pokud nebudou lodě, které do severozápadní pasáže najíždějí, dostatečně přísně kontrolovány, může dojít ke katastrofě s nedozírnými následky pro životní prostředí, zvláště kdyby měl havarovat tanker převážející ropu.
"Na tuto trasu by měla mít možnost vplout pouze speciálně upravená plavidla pro arktické podmínky, s kvalifikovanou posádkou, případně s lodivodem," tvrdí Michael Byers z Univerzity Britské Kolumbie, jinak uznávaný odborník na námořní právo.
Ona pomyslná pečeť, která chránila Arktidu a její prostředí před komerčním využíváním, byla zlomena. Teď už je jen otázkou času, kdy nastoupí těžaři. Opět se potvrdilo pravidlo, podle kterého lidé využijí všechno a všude. Do poslední kapky a i v těch nejodlehlejších končinách. Samozřejmě pouze a výhradně v zájmu pokroku a hospodářského vývoje.
AUTOR: Petr Němec
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
