Zelení, pak zelení a ještě jedni (ne)zelení
Nedělá dobře předseda Strany zelených (SZ) Martin Bursík, když chce posílit své
šance na zářijovém sjezdu tím, že si k pomoci přizve člověka mimo stranu.
Například pravicově vyhraněného muzikanta Michaela Kocába. Využívat osobností,
pro něž je představa členství ve straně "srandou", nemůže zeleným ničím přispět,
i kdyby nakrásně nezávislý Kocáb uspěl a v Senátu zasedl. Šéf zelených je zřejmě
ochoten pro své vítězství udělat cokoli. Podpořil tak podezření, že nedávný
vznik desítek organizací SZ s právem vyslat delegáta na sjezd byl umělý, řízený
jeho příznivci.
Dochází k silovému převzetí či vyvlastnění poněkud atypického politického
subjektu a neformuje se zde (již pokolikáté) standardní středová liberální
strana? Postup Martina Bursíka o tom svědčí. Je tu ale riziko, že politická
scéna nepotřebuje nějakou další Unii svobody, byť zelenou. Dana Kuchtová si to
asi uvědomuje, avšak není jisté, zda je schopna toto dilema řešit. I ona se
dušuje středovostí.
Zelené od prvopočátku provázely naděje ekologických aktivistů. Jejich zápal
lákal zejména mladé idealisty od radikálů proti establishmentu až po umírněné
environmentalisty. Na rozdíl od konzervativců, sociálních demokratů, komunistů
či skomírajících liberálů se proto zdálo, že nabídnou kultivovanost a bojovnost,
zásadovost a otevřenost bez zákulisních machinací, kompromisy bez handlů, které
se voličům tak příčí.
Vstup do Sněmovny a do vlády v roce 2006 se zdál být úspěchem. A přesto by v
poločase funkčního období 40 procent původních voličů už zeleným hlas nedalo.
Volební zdar byl totiž založen na očekávání tří v mnohém protichůdných skupin.
Sympatizantů stran, jako jsou či byly pravicově-liberální ODA či Unie svobody.
Dále příznivců umírněných zelených a v neposlední řadě radikálnějších členů
čerpající z kořenů protiválečného a částečně alterglobalizačního étosu
ekologických hnutí.
Každé zjednodušení je nepřesné. Lze ale vysledovat, že Bursíkova linie v rámci
vládní koalice ztratila na viditelnosti - tedy kromě vlažného odporu k Temelínu
a jízdám kamionů o víkendech. Autoritářské přístupy k členům s jiným názorem,
bezpříkladná loajalita ve vztahu k reformním snahám ODS v sociální, zdravotní či
daňové oblasti, souhlas s radarem a uznání Kosova vedly mnoho kritiků k
pejorativnímu označení zelených za Bursíkovo béčko ODS. A tudíž s malou šancí na
opakování úspěchu z roku 2006, tvrdí levicová část příznivců.
Vyjde-li ze sjezdu vítězně Kuchtová, není perspektiva této strany o moc lepší.
Středovou osu sice hájí stejně jako Bursík, jen prý více naslouchá stranické
levici. Možná nemá bývalá Jihočeská matka tak autoritativní postupy jako
předseda. Na druhé straně jsou středoví voliči zděšeni její údajnou
neústupností, špatnou diplomacií a možnými kolizemi v koalici. A samozřejmě
příklonem k ČSSD. Její linie nezíská jejich podporu. A bez ní se do parlamentu
zelení nedostanou, varují.
Výsledný dojem? Zklamání. Jejich případný odchod z vysoké politiky by tudíž
nebyl tragédií.
Nedělá dobře předseda Strany zelených (SZ) Martin Bursík, když chce posílit své šance na zářijovém sjezdu tím, že si k pomoci přizve člověka mimo stranu. Například pravicově vyhraněného muzikanta Michaela Kocába. Využívat osobností, pro něž je představa členství ve straně "srandou", nemůže zeleným ničím přispět, i kdyby nakrásně nezávislý Kocáb uspěl a v Senátu zasedl. Šéf zelených je zřejmě ochoten pro své vítězství udělat cokoli. Podpořil tak podezření, že nedávný vznik desítek organizací SZ s právem vyslat delegáta na sjezd byl umělý, řízený jeho příznivci.
Dochází k silovému převzetí či vyvlastnění poněkud atypického politického subjektu a neformuje se zde (již pokolikáté) standardní středová liberální strana? Postup Martina Bursíka o tom svědčí. Je tu ale riziko, že politická scéna nepotřebuje nějakou další Unii svobody, byť zelenou. Dana Kuchtová si to asi uvědomuje, avšak není jisté, zda je schopna toto dilema řešit. I ona se dušuje středovostí.
Zelené od prvopočátku provázely naděje ekologických aktivistů. Jejich zápal lákal zejména mladé idealisty od radikálů proti establishmentu až po umírněné environmentalisty. Na rozdíl od konzervativců, sociálních demokratů, komunistů či skomírajících liberálů se proto zdálo, že nabídnou kultivovanost a bojovnost, zásadovost a otevřenost bez zákulisních machinací, kompromisy bez handlů, které se voličům tak příčí.
Vstup do Sněmovny a do vlády v roce 2006 se zdál být úspěchem. A přesto by v poločase funkčního období 40 procent původních voličů už zeleným hlas nedalo.
Volební zdar byl totiž založen na očekávání tří v mnohém protichůdných skupin.
Sympatizantů stran, jako jsou či byly pravicově-liberální ODA či Unie svobody. Dále příznivců umírněných zelených a v neposlední řadě radikálnějších členů čerpající z kořenů protiválečného a částečně alterglobalizačního étosu ekologických hnutí.
Každé zjednodušení je nepřesné. Lze ale vysledovat, že Bursíkova linie v rámci vládní koalice ztratila na viditelnosti - tedy kromě vlažného odporu k Temelínu a jízdám kamionů o víkendech. Autoritářské přístupy k členům s jiným názorem, bezpříkladná loajalita ve vztahu k reformním snahám ODS v sociální, zdravotní či daňové oblasti, souhlas s radarem a uznání Kosova vedly mnoho kritiků k pejorativnímu označení zelených za Bursíkovo béčko ODS. A tudíž s malou šancí na opakování úspěchu z roku 2006, tvrdí levicová část příznivců.
Vyjde-li ze sjezdu vítězně Kuchtová, není perspektiva této strany o moc lepší. Středovou osu sice hájí stejně jako Bursík, jen prý více naslouchá stranické levici. Možná nemá bývalá Jihočeská matka tak autoritativní postupy jako předseda. Na druhé straně jsou středoví voliči zděšeni její údajnou neústupností, špatnou diplomacií a možnými kolizemi v koalici. A samozřejmě příklonem k ČSSD. Její linie nezíská jejich podporu. A bez ní se do parlamentu zelení nedostanou, varují.
Výsledný dojem? Zklamání. Jejich případný odchod z vysoké politiky by tudíž nebyl tragédií.
AUTOR: Jiří Kouda
redaktor týdeníku Ekonom
Dochází k silovému převzetí či vyvlastnění poněkud atypického politického subjektu a neformuje se zde (již pokolikáté) standardní středová liberální strana? Postup Martina Bursíka o tom svědčí. Je tu ale riziko, že politická scéna nepotřebuje nějakou další Unii svobody, byť zelenou. Dana Kuchtová si to asi uvědomuje, avšak není jisté, zda je schopna toto dilema řešit. I ona se dušuje středovostí.
Zelené od prvopočátku provázely naděje ekologických aktivistů. Jejich zápal lákal zejména mladé idealisty od radikálů proti establishmentu až po umírněné environmentalisty. Na rozdíl od konzervativců, sociálních demokratů, komunistů či skomírajících liberálů se proto zdálo, že nabídnou kultivovanost a bojovnost, zásadovost a otevřenost bez zákulisních machinací, kompromisy bez handlů, které se voličům tak příčí.
Vstup do Sněmovny a do vlády v roce 2006 se zdál být úspěchem. A přesto by v poločase funkčního období 40 procent původních voličů už zeleným hlas nedalo.
Volební zdar byl totiž založen na očekávání tří v mnohém protichůdných skupin.
Sympatizantů stran, jako jsou či byly pravicově-liberální ODA či Unie svobody. Dále příznivců umírněných zelených a v neposlední řadě radikálnějších členů čerpající z kořenů protiválečného a částečně alterglobalizačního étosu ekologických hnutí.
Každé zjednodušení je nepřesné. Lze ale vysledovat, že Bursíkova linie v rámci vládní koalice ztratila na viditelnosti - tedy kromě vlažného odporu k Temelínu a jízdám kamionů o víkendech. Autoritářské přístupy k členům s jiným názorem, bezpříkladná loajalita ve vztahu k reformním snahám ODS v sociální, zdravotní či daňové oblasti, souhlas s radarem a uznání Kosova vedly mnoho kritiků k pejorativnímu označení zelených za Bursíkovo béčko ODS. A tudíž s malou šancí na opakování úspěchu z roku 2006, tvrdí levicová část příznivců.
Vyjde-li ze sjezdu vítězně Kuchtová, není perspektiva této strany o moc lepší. Středovou osu sice hájí stejně jako Bursík, jen prý více naslouchá stranické levici. Možná nemá bývalá Jihočeská matka tak autoritativní postupy jako předseda. Na druhé straně jsou středoví voliči zděšeni její údajnou neústupností, špatnou diplomacií a možnými kolizemi v koalici. A samozřejmě příklonem k ČSSD. Její linie nezíská jejich podporu. A bez ní se do parlamentu zelení nedostanou, varují.
Výsledný dojem? Zklamání. Jejich případný odchod z vysoké politiky by tudíž nebyl tragédií.
AUTOR: Jiří Kouda
redaktor týdeníku Ekonom
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích