Chybělo sto metrů
Členové expedice zkoumající bajkalské jezero mají dalších šedesát pokusů na
překonání rekordu.
Členové expedice zkoumající bajkalské jezero mají dalších šedesát pokusů na překonání rekordu.
Dvojice batyskafů Mir-1 a Mir-2 se 29. července vynořuje z hlubin bajkalského jezera. Posádky jásají. Domnívají se, že dosáhly hloubkového rekordu ve sladkovodním potápění - 1680 metrů. Nadšení však opadlo, když se ukázalo, že stroje dosedly na dno jen v hloubce 1580 metrů. Několik let starý rekord jiného ruského batyskafu, jenž se ponořil 1637 metrů hluboko, se překonat nepodařilo.
Viděli, neviděli
Co se skutečně odehrálo u jezerního dna a proč došlo k tomuto omylu, se kvůli ruskému sklonu k mlžení a zastírání vlastních pochybení sotva kdy dozvíme. Člen posádky batyskafu a zástupce vedoucího výpravy Anatolij Sagaljevič tvrdí, že u dna kvůli zvířeným oblakům písku skoro nic neviděli. Je možné, že zvířené usazeniny ztížily orientaci a ovlivnily správnou funkci přístrojů.
Vjačeslav Nagovicyn, jiný člen posádky, však uvedl, že s rozsvícenými světly byla viditelnost vynikající. Není pochyb snad jen o tom, že kromě standardního odběru vzorků posádka umístila na dno i ruskou vlajku.
Ruští výzkumníci však nemusejí být smutní. Expedice ruské akademie věd, jejímž úkolem je provést důkladný průzkum bajkalského jezera, jen na letošek plánuje přibližně dalších šedesát ponorů a stovku v roce příštím.
Není však úplně jasné, zda je vůbec možné rekord překonat. Podle dostupných údajů leží nejhlubší místo jezera právě 1637 metrů pod hladinou. Na existenci ještě hlubší oblasti se vědci neshodují.
Každopádně se ve sladké vodě není možné ponořit hlouběji než na dno Bajkalu. Žádná jiná sladkovodní nádrž na Zemi není tak hluboká. Jezero Tanganika, druhé nejhlubší jezero světa, dosahuje jen 1470 metrů.
Sladkovodní dieta
Batyskafy Mir-1 a Mir-2 navrhla ještě sovětská akademie věd jako plavidla výzkumná a záchranářská. Dokončila je v roce 1987 finská společnost Rauma-Repola. Kulová kabina o vnitřním průměru 2,1 metru se stěnami z oceli a niklu silnými pět centimetrů dovoluje ponořit se do hloubky až šest tisíc metrů.
Během plavby se v kabině pro posádku udržuje tlak jako na zemském povrchu. Odolá tedy přetlaku, jenž až šestsetkrát přesáhne hodnoty na zemském povrchu. Kyslík nutný k dýchání dodávají tlakové lahve, oxid uhličitý, jejž vydechuje tříčlenná posádka, absorbují patrony s hydroxidem lithným.
Kabinu najdeme uvnitř trupu batyskafu o délce 7,8 metru, na nějž již takové nároky kladeny nejsou. Protože v něm není třeba udržovat životní podmínky vhodné pro lidi, panuje v něm stejný tlak jako v jeho okolí. Takových plavidel není na světě mnoho. Stejné hloubky může dosáhnout ještě francouzský Nautile, o pět set metrů hlouběji se ponoří jen japonský Šinkai.
Soudobé batyskafy mají vlastní pohon, mohou samostatně manévrovat, pracují však s podporou jiného plavidla. U mirů je touto mateřskou lodí ruské výzkumné plavidlo Akademik Mstislav Keldyš, jež je za normálních okolností veze. Loď dlouhá 122 metrů o výtlaku 6240 tun samozřejmě batyskafy na Bajkal nenásledovala. Tam poskytují podporu jiné menší lodě.
I batyskafy bylo nutné upravit pro ponor ve sladké vodě. Ta má totiž menší hustotu než slaná voda mořská. Aby si uchovaly svůj původní vztlak, bylo třeba každé osmnáctitunové plavidlo odlehčit o více než 500 kilogramů.
Poměrně velký šroub na zádi, který umožňuje dosáhnout rychlosti až pěti uzlů, tedy námořních mil (1 míle = 1852 metrů) za hodinu horizontálním směrem, pohánějí lithiové baterie. Manévrovací schopnosti mirů zvyšují ještě nevelké šrouby na bocích plavidla. Ponořování a vynořování je pomalejší, nanejvýš 2400 metrů za hodinu.
Okolí posádka pozoruje hlavně prostřednictvím videokamer, má však k dispozici i průzor. Protože se většinou pohybuje v naprosté tmě, svítí šesticí reflektorů. Ke sběru vzorků slouží ovladatelná ramena.
Unikátní lokalita
Oficiálním posláním výpravy, v jejíž výbavě najdeme oba ponorné čluny, je přispět důkladným průzkumem a studiem Bajkalu k jeho ochraně. Není pochyb o tom, že jde o velmi zajímavé místo, které ochranu skutečně zasluhuje.
Je to nejstarší jezero na světě, které vzniklo před 25 až 30 miliony let v nejhlubší známé puklině v zemské kůře. Pod jeho dnem najdeme ještě sedmikilometrovou vrstvu usazenin. Obsahuje 23 600 kubických kilometrů vody, tedy plnou pětinu pozemské sladké nezmrzlé vody.
V jezeře samém a na jeho březích žijí stovky organismů, které se vyskytují jenom tam. Od drobného členovce, vznášivky Epischura baikalensis, jež tvoří 80 až 90 procent bajkalského planktonu, až po stále masově loveného sladkovodního tuleně bajkalského.
Ochránci životního prostředí nicméně vyjadřují obavy, zda cílem expedice není spíše vyhledání ložisek nerostů, ropy a zemního plynu. Ruská vláda by mohla pomoci rovnou, bez vědecké výpravy, a to výstavbou čističky u Bajkalské celulózky a papírny, která od roku 1966 vypouští své odpady přímo do jezera.
Je velmi pravděpodobné, že se pode dnem nacházejí hydráty metanu jako na jediném místě na zemi ve sladkovodních usazeninách. Jde o led, v němž se mezi částicemi vody nachází uhlovodík metan, jenž je jinak za normálních podmínek v plynné podobě podstatnou součástí zemního plynu. Přibližně na šest molekul vody připadne jeden metan. Tato sloučenina je stabilní jen za nižší teploty a zvýšeného tlaku, a proto ji nacházíme v sedimentech pod mořských dnem nebo na pevné zemi ve vrstvách pískovce. Současná technologie sice neumožňuje jeho využití, avšak intenzivní výzkum nejspíš umožní těžbu před rokem 2020.
Mnoho jistoty ochranářům nepřidává ani velitel expedice, významný ruský polárník Artur Čilingarov. Bezpochyby jde o významného vědce s mimořádnou odvahou a organizačními schopnostmi. Prokázal je mimo jiné v roce 1985 během záchrany posádky sovětské polární lodi Michail Somov, jež zamrzla v antarktických vodách. Nicméně rovněž nejsou tajemstvím jeho těsné vazby na současnou moskevskou vládní garnituru.
Prvenství pod mořem
Během loňské ruské polární expedice dosáhly oba batyskafy 2. srpna 2007 mořského dna pod severním pólem v hloubce 4261 metrů. V tomto případě jim patřilo prvenství.
Kromě vědeckých pozorování bylo cílem expedice potvrdit ruskou přítomnost v oblasti, což pronesl přímo její velitel, již zmíněný Čilingarov. Na důkaz toho umístila posádka batyskafů na dně kromě odběru vzorků i vlajku Ruské federace zhotovenou ze slitiny titanu.
Symbolicky tak podpořila nároky na tuto oblast mezinárodních vod, které v roce 2001 vzneslo Rusko. Samozřejmě nejde o ovládnutí nehostinných končin zamrzlého moře, ale spíše o využití rozsáhlých nalezišť ropy a zemního plynu.
AUTOR: Ondřej Dvořák
Akademon.cz
Ochránci životního prostředí se obávají, zda cílem expedice není vyhledání ložisek nerostů, ropy a zemního plynu.
1637 metrů
je dosavadní rekord ve sladkovodním potápění
Dvojice batyskafů Mir-1 a Mir-2 se 29. července vynořuje z hlubin bajkalského jezera. Posádky jásají. Domnívají se, že dosáhly hloubkového rekordu ve sladkovodním potápění - 1680 metrů. Nadšení však opadlo, když se ukázalo, že stroje dosedly na dno jen v hloubce 1580 metrů. Několik let starý rekord jiného ruského batyskafu, jenž se ponořil 1637 metrů hluboko, se překonat nepodařilo.
Viděli, neviděli
Co se skutečně odehrálo u jezerního dna a proč došlo k tomuto omylu, se kvůli ruskému sklonu k mlžení a zastírání vlastních pochybení sotva kdy dozvíme. Člen posádky batyskafu a zástupce vedoucího výpravy Anatolij Sagaljevič tvrdí, že u dna kvůli zvířeným oblakům písku skoro nic neviděli. Je možné, že zvířené usazeniny ztížily orientaci a ovlivnily správnou funkci přístrojů.
Vjačeslav Nagovicyn, jiný člen posádky, však uvedl, že s rozsvícenými světly byla viditelnost vynikající. Není pochyb snad jen o tom, že kromě standardního odběru vzorků posádka umístila na dno i ruskou vlajku.
Ruští výzkumníci však nemusejí být smutní. Expedice ruské akademie věd, jejímž úkolem je provést důkladný průzkum bajkalského jezera, jen na letošek plánuje přibližně dalších šedesát ponorů a stovku v roce příštím.
Není však úplně jasné, zda je vůbec možné rekord překonat. Podle dostupných údajů leží nejhlubší místo jezera právě 1637 metrů pod hladinou. Na existenci ještě hlubší oblasti se vědci neshodují.
Každopádně se ve sladké vodě není možné ponořit hlouběji než na dno Bajkalu. Žádná jiná sladkovodní nádrž na Zemi není tak hluboká. Jezero Tanganika, druhé nejhlubší jezero světa, dosahuje jen 1470 metrů.
Sladkovodní dieta
Batyskafy Mir-1 a Mir-2 navrhla ještě sovětská akademie věd jako plavidla výzkumná a záchranářská. Dokončila je v roce 1987 finská společnost Rauma-Repola. Kulová kabina o vnitřním průměru 2,1 metru se stěnami z oceli a niklu silnými pět centimetrů dovoluje ponořit se do hloubky až šest tisíc metrů.
Během plavby se v kabině pro posádku udržuje tlak jako na zemském povrchu. Odolá tedy přetlaku, jenž až šestsetkrát přesáhne hodnoty na zemském povrchu. Kyslík nutný k dýchání dodávají tlakové lahve, oxid uhličitý, jejž vydechuje tříčlenná posádka, absorbují patrony s hydroxidem lithným.
Kabinu najdeme uvnitř trupu batyskafu o délce 7,8 metru, na nějž již takové nároky kladeny nejsou. Protože v něm není třeba udržovat životní podmínky vhodné pro lidi, panuje v něm stejný tlak jako v jeho okolí. Takových plavidel není na světě mnoho. Stejné hloubky může dosáhnout ještě francouzský Nautile, o pět set metrů hlouběji se ponoří jen japonský Šinkai.
Soudobé batyskafy mají vlastní pohon, mohou samostatně manévrovat, pracují však s podporou jiného plavidla. U mirů je touto mateřskou lodí ruské výzkumné plavidlo Akademik Mstislav Keldyš, jež je za normálních okolností veze. Loď dlouhá 122 metrů o výtlaku 6240 tun samozřejmě batyskafy na Bajkal nenásledovala. Tam poskytují podporu jiné menší lodě.
I batyskafy bylo nutné upravit pro ponor ve sladké vodě. Ta má totiž menší hustotu než slaná voda mořská. Aby si uchovaly svůj původní vztlak, bylo třeba každé osmnáctitunové plavidlo odlehčit o více než 500 kilogramů.
Poměrně velký šroub na zádi, který umožňuje dosáhnout rychlosti až pěti uzlů, tedy námořních mil (1 míle = 1852 metrů) za hodinu horizontálním směrem, pohánějí lithiové baterie. Manévrovací schopnosti mirů zvyšují ještě nevelké šrouby na bocích plavidla. Ponořování a vynořování je pomalejší, nanejvýš 2400 metrů za hodinu.
Okolí posádka pozoruje hlavně prostřednictvím videokamer, má však k dispozici i průzor. Protože se většinou pohybuje v naprosté tmě, svítí šesticí reflektorů. Ke sběru vzorků slouží ovladatelná ramena.
Unikátní lokalita
Oficiálním posláním výpravy, v jejíž výbavě najdeme oba ponorné čluny, je přispět důkladným průzkumem a studiem Bajkalu k jeho ochraně. Není pochyb o tom, že jde o velmi zajímavé místo, které ochranu skutečně zasluhuje.
Je to nejstarší jezero na světě, které vzniklo před 25 až 30 miliony let v nejhlubší známé puklině v zemské kůře. Pod jeho dnem najdeme ještě sedmikilometrovou vrstvu usazenin. Obsahuje 23 600 kubických kilometrů vody, tedy plnou pětinu pozemské sladké nezmrzlé vody.
V jezeře samém a na jeho březích žijí stovky organismů, které se vyskytují jenom tam. Od drobného členovce, vznášivky Epischura baikalensis, jež tvoří 80 až 90 procent bajkalského planktonu, až po stále masově loveného sladkovodního tuleně bajkalského.
Ochránci životního prostředí nicméně vyjadřují obavy, zda cílem expedice není spíše vyhledání ložisek nerostů, ropy a zemního plynu. Ruská vláda by mohla pomoci rovnou, bez vědecké výpravy, a to výstavbou čističky u Bajkalské celulózky a papírny, která od roku 1966 vypouští své odpady přímo do jezera.
Je velmi pravděpodobné, že se pode dnem nacházejí hydráty metanu jako na jediném místě na zemi ve sladkovodních usazeninách. Jde o led, v němž se mezi částicemi vody nachází uhlovodík metan, jenž je jinak za normálních podmínek v plynné podobě podstatnou součástí zemního plynu. Přibližně na šest molekul vody připadne jeden metan. Tato sloučenina je stabilní jen za nižší teploty a zvýšeného tlaku, a proto ji nacházíme v sedimentech pod mořských dnem nebo na pevné zemi ve vrstvách pískovce. Současná technologie sice neumožňuje jeho využití, avšak intenzivní výzkum nejspíš umožní těžbu před rokem 2020.
Mnoho jistoty ochranářům nepřidává ani velitel expedice, významný ruský polárník Artur Čilingarov. Bezpochyby jde o významného vědce s mimořádnou odvahou a organizačními schopnostmi. Prokázal je mimo jiné v roce 1985 během záchrany posádky sovětské polární lodi Michail Somov, jež zamrzla v antarktických vodách. Nicméně rovněž nejsou tajemstvím jeho těsné vazby na současnou moskevskou vládní garnituru.
Prvenství pod mořem
Během loňské ruské polární expedice dosáhly oba batyskafy 2. srpna 2007 mořského dna pod severním pólem v hloubce 4261 metrů. V tomto případě jim patřilo prvenství.
Kromě vědeckých pozorování bylo cílem expedice potvrdit ruskou přítomnost v oblasti, což pronesl přímo její velitel, již zmíněný Čilingarov. Na důkaz toho umístila posádka batyskafů na dně kromě odběru vzorků i vlajku Ruské federace zhotovenou ze slitiny titanu.
Symbolicky tak podpořila nároky na tuto oblast mezinárodních vod, které v roce 2001 vzneslo Rusko. Samozřejmě nejde o ovládnutí nehostinných končin zamrzlého moře, ale spíše o využití rozsáhlých nalezišť ropy a zemního plynu.
AUTOR: Ondřej Dvořák
Akademon.cz
Ochránci životního prostředí se obávají, zda cílem expedice není vyhledání ložisek nerostů, ropy a zemního plynu.
1637 metrů
je dosavadní rekord ve sladkovodním potápění
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
