Na ropě a plynu sedí medvěd

Co když válka na Kavkazu dovede svět až na pokraj konfliktu s Ruskem? Co když ocelové roury, jež do zemí Evropské unie přivádějí přes třicet procent ropy a 35 procent zemního plynu z její spotřeby, ze dne na den vyschnou?
I když se po pondělní bruselské schůzce vrcholných politiků Evropské unie nezdá, že by věci mohly zajít tak daleko, není na škodu představit si, co by v krajním případě hrozilo.
Zprvu by nastal chaos. Strategické zásoby vydrží jen pár měsíců, pak by šly ceny pohonných hmot nahoru. Spolu s tím by se roztočila inflace a celosvětová ekonomika by se mohla propadnout do recese. Co by to udělalo například s jednotnou evropskou měnou, lépe nemyslet. V Česku by se rychle přestalo topit plynem a žádné protesty ekologů by nedokázaly zabránit rozšíření těžby hnědého uhlí na severu. To by nestačilo, a tak by se vsadilo na jadernou energetiku. Nezůstalo by u dostavby Temelína a Dukovan. Vláda by musela oprášit i projekty dalších elektráren u středočeského Tetova či severomoravských Blahutovic.
Horečně by se zateplovalo, na odbyt by ale šly i tlusté svetry. Vytápět byty či úřady na pětadvacet stupňů by si už nikdo nemohl dovolit. Renesanci by zažila železnice.
Podobné by to zřejmě bylo i jinde v Evropě. Vedle toho by se stavěly obří tankery a politici by začali daleko častěji létat do zemí, jako jsou Alžírsko, Libye či Nigérie, nakupovat ropu a plyn.
A co na druhé straně, v Rusku? Tam by lidé na zmrazení politických a obchodních kontaktů doplatili ještě daleko více. I v případě, že by tamní vláda dokázala přesměrovat dodávky uhlovodíkových paliv do Číny, kde jich mají také málo. Nebylo by to hned a každý propad obchodu s nimi by v zemi, kde je na něm závislá polovina federálního rozpočtu, byl přímo katastrofický.
Naštěstí je takový scénář jen černě natřenou politickou sci-fi. Asi podobně jako dřívější úvahy mnoha spisovatelů a filmařů na téma třetí světové války mezi USA a SSSR.

A teď vážně
Nikdo ale nemá zájem konflikt eskalovat, je ovšem zřejmé, že bez vlivu kavkazská válka nezůstane. Na řadu věcí se politici začnou dívat jinýma očima. Ohromná závislost na ruském plynu a ropě dělala Unii starosti delší dobu. Ve skutečnosti však udělala Evropa pro diverzifikaci zdrojů málo. Většina projektů na přivedení ropy a zemního plynu z oblasti Kaspického moře a střední Asie mimo území Ruska existuje pouze ve fázi úvah.
Kdyby Rusko své dodávky surovin zastavilo, nebo dokonce jen přiškrtilo, je snadné domyslet si, co bude. Řada zemí Unie se potácí na hraně recese, nebo alespoň prochází obdobím útlumu konjunktury. Ačkoli je takový "nejhorší možný scénář" krajně nepravděpodobný, plánovači, kteří odpovídají za energetickou bezpečnost, se musejí řídit zásadou: "Věřit v lepší a počítat s nejhorším."
"V první šokové vlně by došlo ke zvýšení cen ropy a zemního plynu nejméně na čtyřnásobek," řekl listu Handelsblatt analytik Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) William Thomson. Pokud jde o ropu, dal by se výpadek nahradit nákupy z jiných zdrojů. Ať už na Blízkém východě či v severní a západní Africe. Ale ne hned.
Složitější by byla náhrada zemního plynu. Největším mimounijním dodavatelem pro Evropu je Norsko, které už nyní kryje na čtvrtinu potřeby a své dodávky nemůže zvyšovat do nekonečna. Totéž platí o ložiskách těžených Nizozemci či Brity. Jistě, nabízejí se zásoby v severní Africe, ale pro jejich využití schází infrastruktura. Chybějí zařízení na zkapalňování zemního plynu a dostatečně velké flotily speciálních tankerů. Zemní plyn by byl skutečným problémem.

Kavkazské by-passy
Unii se zatím podařilo, a to ještě za patronace Spojených států, realizovat jen jednu trasu, která se vyhýbá ruskému území. Ropovod Baku-Tbilisi-Cejhan (BTC) je druhým nejdelším ropovodem ve světovém měřítku. Měří 1700 kilometrů. Spravuje ho konsorcium vedené britským ropným gigantem BP. Dodávat začal v roce 2006, pracuje-li na maximální výkon, může jím denně protéci přes 800 tisíc barelů, přibližně jedno procento celosvětové spotřeby.
Evropa také plánuje stavbu plynovodu, který by měl přivést středoasijský, eventuálně také íránský zemní plyn. Ovšem po konfliktu na Kavkazu tento projekt, jehož příprava se táhne už několik let, ztratil hodně na zajímavosti. Plynovod Nabucco má do Evropy přivádět každoročně na 31 miliard metrů krychlových suroviny. Podle původních představ měl zahájit provoz po roce 2012.
Potíž je v tom, že by bylo nutné nejprve plyn dovést v dostatečném množství do Turecka. Pro tranzit za situace, kdy je Írán z politických důvodů nepoužitelný, zůstává pro středoasijskou ropu i zemní plyn jediná "spolehlivá" tranzitní země. Gruzie. Byla jí ale jen do letošního 8. srpna. Pak do blízkosti ropovodu BTC dopadly ruské bomby, aniž ho poškodily. Rusko tím vyslalo signál: "Vaše kavkazské by-passy se nám nelíbí."

Suroviny jako bumerang
Ať už jsou "nejhorší možné scénáře" jakkoli katastrofické, v jejich naplnění nevěří ani politici, ani ekonomové. Šéf Moskevského institutu pro otázky globalizace Michail Deljagin to shrnul slovy: "Rusko je součástí globálního hospodářského systému. V dnešním světě protkaném hospodářskými vazbami je běžné, že jakékoli zásadní rozhodnutí jedné strany proti druhé následuje bumerangový efekt. I proto není v zájmu Ruska přivodit kterékoli zemi nebo svazku zemí potíže, které by mohly vést k jejich hospodářskému kolapsu."
Obdobně se vyjádřil pro magazín WirtschaftsWoche německý bezpečnostní odborník Horst Toltchik, který byl také hlavním poradcem někdejšího kancléře Helmuta Kohla v době vyjednávání o sjednocení Německa. Nejenže odmítá teze o další fázi studené války, ale tvrdí: "Musíme své zájmy vůči Rusku nově definovat. A to ne proti němu, ale s ním."
V úvahách komentátorů se po konfliktu na Kavkazu objevily úvahy na téma Rusko a jeho velmocenské ambice. Podíváme-li se ale na fakta, dospějeme k závěru, že Rusko je velmocí, ba supervelmocí pouze v jednom ohledu: jako dodavatel surovin. Jistě, má stále ještě významný počet jaderných zbraní a dokáže vyvíjet nové typy jejich nosičů. Ale jinak?
Ruský zbrojní rozpočet nepředstavuje ani desetinu toho, co vydávají každoročně Spojené státy. Síla armády a kvalita jejího vybavení stejně je jen jedním aspektem, podle kterého je možné definovat velmoc. Dalším je ekonomická a s ní spojená technologická síla. Rusko se podle těchto parametrů řadí jen mezi regionální mocnosti. Nelze ani na chvíli pochybovat o tom, že má obrovský potenciál. Má prvotřídní techniky, má suroviny a má i dost peněz. Zatím je to ale potenciál spící, nevyužitý.

Vratké hospodářství
Světová banka uvádí, že ruské hospodářství není tak velké jako hospodářství Francie. Svými výkony dosahuje přibližně čtrnácti procent úrovně Spojených států a zhruba devatenácti procent toho, co vykazuje EU.
Navíc se potýká se značnými strukturálními problémy. Dokázalo sice vybudovat silný sektor služeb, který se podle údajů z konce loňského roku podílí na tvorbě hrubého domácího produktu téměř polovinou, na dynamickém růstu spotřeby se podepisují rostoucí příjmy občanů, ale jinak je obraz dost tristní.
Největší bolestí je průmysl. V závodech nejsou výjimkou stroje a zařízení starší třiceti let. V tomto ohledu nesnese obří země nejen srovnání s kteroukoli zemí Unie, o Spojených státech ani nemluvě. Má ale daleko i k Číně. Ta si dokázala během tří desítek let od zahájení reforem vybudovat silný exportní průmysl. Ten už na světové trhy neútočí jen laciným a jednoduchým zbožím, ale stále více tlačí i výrobky s vyšší přidanou hodnotou.
Proti tomu ruské hospodářství stojí a padá s vývozem surovin. Loni představovaly, zejména ropa a zemní plyn, dvě třetiny ruského vývozu. Mimo to už Rusko nemá mnoho co nabídnout. Možná nikl, titan, ocel a další kovy a některé zbraně. Ovšem ty si kupují hlavně méně technologicky vyspělé státy nebo země, které si z finančních důvodů či kvůli embargu nemohou dovolit nákup drahých systémů západních zbrojařů. Ostatně i v tomto směru už ruskému obrannému průmyslu úspěšně konkurují Číňané.
Nehledě na to, že přes občasná objetí a vyhlašování společných zájmů, třeba při formování multipolárního světa, se Peking a Moskva považují spíše za konkurenty.

Slabost i síla
Nehledě na zmíněné strukturální problémy a zaostalost průmyslu vykazuje Rusko v základních ekonomických ukazatelích vysokou dynamiku. Hrubý domácí produkt rostl v poslední dekádě v průměru o osm procent. Také letos i přes kavkazský konflikt vláda očekává růst u hranice 7,5 procenta.
Má to ovšem háček. Je založen na surovinách, stavebnictví, sektoru služeb. Průmyslová výroba se na něm podílí jen málo a když, tak převážně výrobky určenými pro vnitřní trh. Podíváme-li se na jinak impozantní hodnoty růstu HDP podrobněji, zjistíme, že existuje až překvapivá korelace mezi cenou energetických surovin, zejména ropy, a růstem HDP. V dobách rostoucích cen zaznamenává ekonomický růst vyšší hodnoty než v dobách poklesu cen surovin.
Exploze cen ropy a zemního plynu, eventuálně dalších průmyslových surovin způsobila, že je Rusko přímo přesycené penězi. Nikoliv rubly, ale dolary. Země proto obhospodařuje třetí největší devizové rezervy ve světovém měřítku po Číně a Japonsku.
Odhady se sice různí, ale shodují se v tom, že jde o více než 500 miliard dolarů. Rusko také ukládá část přebytků z vývozu ropy do stabilizačního fondu, který byl začátkem roku rozdělen na dva díly. Na fond blahobytu, který má mimo jiného sloužit financování penzí. A rezervní fond, do kterého jsou ukládány přebytky pro případ propadu cen surovin. Dohromady by mělo jít o 127 miliard dolarů.
Na druhé straně účtu stojí očekávané výdaje na modernizaci. Vládní odhady říkají, že do roku 2020 bude zapotřebí celý bilion dolarů. Jen modernizace výroby a rozvodů elektřiny si má vyžádat každoročně na 80 miliard dolarů. Železniční síť bude do roku 2030 potřebovat na 400 miliard dolarů. Do silnic stát chce každoročně investovat na 35 miliard dolarů.
Z toho je jasné, že v zájmu Ruska je, aby se ceny surovin udržely na vysoké úrovni. Moskva potřebuje - jako dosud - připisovat na svá konta šest až osm set milionů dolarů denně. Stejně se ukazuje, že ani ruské zdroje ropy a zemního plynu, jakkoli jsou veliké, nedostačují. Tím spíše, že se omezuje těžba, neboť zařízení na těžbu a zpracování jsou zastaralá. Navíc vláda uvalila na těžební společnosti vysoké daně, takže ty, ačkoli mají vysoké příjmy, investují méně.
Rusko navíc musí udržet zahraniční investory a získat nové. Zatím dokázalo kumulovaně získat za posledních deset let na 220 miliard dolarů investic. Ovšem po vypuknutí kavkazského konfliktu se tok obrátil. Podle údajů banky Troika stáhli zahraniční investoři z finančního trhu 22 až 23 miliard dolarů. Ruský burzovní index RTS se propadl o třináct procent.
"Ještě horší je ztráta image," konstatují analytici státní banky VTS. Konflikt zhoršuje z pohledu západních investorů celkové investiční klima. Podnikatelé hledají pro svůj kapitál bezpečné prostředí.
Teď, když Rusko svým postupem proti Gruzii ohrozilo pracně budované hospodářské vztahy se Západem, to může mít negativní důsledky.

Česko: Zatím dobré
Pro česko-ruské vztahy to zatím neplatí. Neoficiální pořadí exportního zájmu domácích firem dokazuje, že právě ruský trh je na prvním místě. Důležité je, že zájem je oboustranný. "Zejména české stroje mají v Rusku velmi dobrou pověst," řekl Ekonomu předseda Svazu českých strojařů Jan Rýdl.
Tyto obchodní vazby na Rusko vzdorují i posledním turbulencím. "Na mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně připravujeme ruský den. Na něm se budou prezentovat další tři regiony," uvedl výkonný ředitel Komory pro hospodářské styky se SNS František Masopust.
To, že obchody s Ruskem probíhají normálně, potvrdil Ekonomu také Antonín Jaroš, jehož firma Inco dodává do Ruska důlní techniku: "Naše vztahy s partnery jsou založené na vzájemné důvěře a výhodnosti, vysoká politika do nich nezasahuje."

Obava z izolace
Ale západní velmoci vše nakonec mohou vidět jinak. A bez investic a moderních technologií nemůže Rusko doufat, že postoupí od země vyvážející suroviny mezi skutečné průmyslové mocnosti, shrnul pro list Die Welt Frank Schauff, generální ředitel Asociace evropského byznysu v Moskvě.
Rovněž ruský ekonom Sergej Gurijev v listu Kommersant zdůraznil: "Peněz je zatím dost. Co ale potřebujeme, jsou technologie ze Západu. Bez nich neprobudíme potenciál, který máme k dispozici a který nás může, budou-li nasazeny všechny páky, dovést mezi pět nejsilnějších světových ekonomik, a to v horizontu patnácti až dvaceti let."
Ctižádostivé rozvojové plány se nedají uskutečnit v podmínkách narůstajících konfliktů a masivního zbrojení. Slova ruského prezidenta Medvěděva, že "Rusko se nebojí ničeho, ani studené války", zpochybňují sami ruští plánovači.
Bez ohledu na výsledky bruselské schůzky ale Rusko v izolaci stejně je. Západ až na výjimky odsoudil ruský postup vůči Gruzii. Navíc překvapilo, že se Rusko dočkalo odsouzení rovněž ze strany Číny a středoasijských zemí sdružených v Šanghajské kooperační radě.

I Rusko se bojí
Mocenská realita je taková, že Moskva spolu s pádem komunismu přišla nejprve o vliv ve třetím světě, pak o vnější impérium zemí Varšavské smlouvy včetně Československa, respektive Česka. Nakonec vzal za své i Sovětský svaz.
Proč tedy dál riskuje? Obrazně řečeno, po rozpadu SSSR ruští učitelé zeměpisu, pokud chtěli svým žákům ukázat nové hranice, mohli rovnou vytáhnout mapy, které zobrazovaly ruskou říši před třemi stoletími. Dokonce Ruská federace měla na kahánku. Dodnes tamní politologové varují, že nebezpečí trvá a odstředivé síly zůstávají silné. Rozpad země vždy představoval pro ruské elity největší hrozbu. "Ostatní sociální krize lze překonat, rozpad státu je nevratný," tvrdí profesor Valerij Zorkin.
Strach, že se z Ruska stane jen Moskevské knížectví, je nejlepším vysvětlením toho, proč došlo na brutální zásah proti Čečensku a proč se nyní Kreml bez ohledu na zájmy malých národů snaží obnovit velmocenskou pozici alespoň na jih od Kavkazu.
Když tedy český prezident Václav Klaus uvedl, že za vojenským vpádem, který udusil pražské jaro roku 1968, nebyl ruský národ, ale expanzivní bolševismus, měl pravdu jen částečně. Jedno od druhého lze těžko odlišit. Specialistům se to na mezinárodních kongresech rozhodně nedaří. I bývalý sovětský vůdce Josif Stalin se v zahraniční politice nechal v mnohém inspirovat carskými státníky. I proto se Moskva v Evropě nejdále dostala po druhé světové válce. Byť za cenu ohromných obětí a nikoliv z vlastní iniciativy. Zdaleka ale nešlo jen o improvizaci na základě toho, kam došla Rudá armáda. Rok před porážkou Adolfa Hitlera, počátkem roku 1944, předložil špičkový sovětský diplomat Ivan Majskij (poměrně prozápadní) memorandum, v němž s ohledem na tradiční ruské zájmy radil, jak postupovat. Napsal je podle definic klasické velmocenské politiky. Vývoz revoluce byl až na druhém místě, prioritou bylo rozdělení Evropy na angloamerickou a sovětskou sféru vlivu. Argument? Zajištění sovětské bezpečnosti tím, že se vytvoří pás satelitních států. K názoru jejich obyvatel se nepřihlíželo. Američané to však pro sovětské vedení velice nečekaně odmítli. Následovala jejich tvrdá odpověď, přerušení finační pomoci i ekonomických kontaktů a rozsáhlé zbrojení na obou stranách (začátek "první" studené války zachycuje mapa na straně 40).

Vzpomínky nepomohou
Ruský pohled na vlastní bezpečnost se ale nemění. Zase spoléhá na nárazníkové pásmo, tentokrát alespoň na svých jižních hranicích, kde se obává pronikání islámu. K názoru místních lidí, kteří si myslí, že klid do oblasti přinese spojení se Západem, opět mnoho nepřihlíží.
O překvapení však nejde. O uznání samostatnosti Abcházie a Jižní Osetie se v Rusku hovoří léta. Stejně jako o tom, že vytvoření samostatného státu z Kosova k tomu bude impulzem.
To ale nemění nic na tom, že Rusko reálně tíží také jiné a daleko větší starosti. V porovnání se SSSR má pouze polovinu obyvatel a rychle se vylidňuje. Každoročně ubývá na 900 tisíc lidí. Když to tak půjde dál, před koncem století bude mít nejrozlehlejší stát světa tolik obyvatel jako Francie. Pak by mu automaticky připadla úloha surovinového přívěsku buď Evropy, nebo v horším případě Číny.
Tomu se ruské vedení snaží stůj co stůj zabránit. Avšak úspěchy ekonomické a sociální stabilizace spojené se jménem Vladimíra Putina jsou dost skromné. Růst HDP zajišťuje pouze export ropy a zemního plynu. Základy současného zlepšení životních podmínek lidí tak zůstávají i v klidných dobách hodně nejisté.
Z dlouhodobého hlediska je totiž podstatný rozvoj ruského průmyslu, hlavně strojírenství. Bez západních investic a dovozu technologií není možný. V Rusku tolik populární teorie o specifické roli země jako mostu mezi Západem a Asií nepomohou. Vzpomínky na zašlou slávu carského nebo sovětského impéria také ne. Rozhoduje byznys a bez korektních vztahů s těmi, kdo v něm ještě dlouho budou hrát prim, s Evropskou unií a se Spojenými státy, zůstává vzestup Ruska nereálný.
Vše je tedy podle staré zásady: Nemáme se rádi, ale dohodnout se musíme, protože se potřebujeme. To je i odpověď na otázku, zda ropovody a plynovody do Evropy mohou vyschnout. Mohou, ale nevyschnou.

AUTOR: Petr Němec
AUTOR: Josef Pravec