Panice kolem globálního oteplování musí čelit i ekonomové

Můj projev ve městě růží Portlandu je věnován tématu globálního oteplování. Vím, že jsem v jednom z "nejzelenějších" států USA, ale je to současně stát, kde vznikla známá Oregonská petice, která varuje proti iracionalitě a jednostrannosti kampaně ohledně globálního oteplování. Byla nesmírně zapotřebí. Racionálně uvažující lidé vědí, že mírné oteplování, které zažíváme a které nemá smysl popírat, zůstává v mezích toho, co bylo v posledních deseti tisících letech přirozeným výkyvem.

O svobodě a hrozbách
Během svých návštěv ve Spojených státech jsem v průběhu devatenácti let od pádu komunismu pronesl desítky projevů. Je mezi nimi jasná souvislost. Všechny byly o svobodě a o hrozbách, které vůči svobodě dnes a denně vznikají.
Můj dnešní projev se nebude lišit. Pokusím se vás přesvědčit, že i téma globálního oteplování je o svobodě, že není o teplotě nebo o obsahu CO2 v atmosféře. Nevidím důvod věnovat se v tomto omezeném čase klimatologii nebo jiným, s ní souvisejícím přírodním vědám, ale je třeba zabývat se dopady, které má panika kolem globálního oteplování na nás, na naši svobodu, na naši prosperitu, na náš právní řád. Jde o obecnější problém.
V době, která následovala po pádu komunismu, jsem zde ve Spojených státech většinou hovořil o své (a naší) zkušenosti s odstraňováním tohoto tragického, iracionálního, represivního a nefunkčního systému, o zkušenostech s poměrně komplikovaným přechodem od jednoho společenského systému k systému radikálně odlišnému a o problémech spojených s budováním svobodné společnosti a tržní ekonomiky.

Superstát Evropská unie
Existují však další jevy a procesy, které bychom neměli podceňovat. Pozorně sleduji a studuji situaci na evropském kontinentě. Uspokojení z konce komunismu už dnes není žádné velké téma. O to více mne zneklidňuje vývoj, který následoval poté, co se komunismus zhroutil. Opakovaně se snažím Američanům vysvětlovat vývojové tendence evropského integračního procesu, zejména probíhající radikální změnu jeho podstaty od evoluční, více či méně přirozené (a vlastně autentické) integrace, založené na otevírání se, na liberalizaci, na odstraňování různých ochranářských bariér, směrem k politické a byrokraticky organizované unifikaci celého kontinentu.
Nejsme příliš daleko i od formálního ustavení superstátu zvaného Evropská unie, a s tím spojeného oslabování demokracie a omezování volného trhu v celé Evropě.
Nejsem proti členství České republiky v Evropské unii (mimochodem jsem to byl já, kdo podal v roce 1996, kdy jsem byl premiérem, formální žádost o vstup do EU). I když je vývoj posledních dvou desetiletí problematický, v dnešní Evropě žádná jiná alternativa není. Jsme svědky ubývání svobody, demokracie, suverenity, a přibývání regulace a extenzivní intervence státu v rozsahu, který je větší, než jsme očekávali, když padl komunismus.

Pomoc technologií
Neustále slyšíme jednostrannou propagandu ohledně tzv. "skleníkové hypotézy". Neslyšíme seriózní protiargumenty jak z oboru klimatologie, tak z oblasti společenských věd.
Hodně toho dlužíme i my ekonomové. Neuspěli jsme v odmítnutí mylné hrozby vyčerpatelnosti přírodních zdrojů, včetně zdrojů energetických (za předpokladu, že jsou rozumně využívány, což znamená za pomoci nedeformovaných cen a dobře definovaných vlastnických práv). Dlouhá desetiletí jsem žil ve světě, ve kterém byly ceny a vlastnická práva učiněny bezvýznamnými.
Měl jsem příležitost vidět, jak neracionálně byly zdroje využívány a jak zničené bylo v důsledku toho životní prostředí. Tato zkušenost mi říká, že bychom neměli nikomu znovu umožnit, aby si hrál na trh a diktoval, co má kdo vyrábět, jak to má vyrábět, jaké vstupy používat a jaké zavádět technologie. Mělo by to za následek další katastrofu a ohrožení životů stamilionů lidí, zejména v rozvojových zemích. Určité známky toho vidíme bohužel už dnes.
Nepřišli jsme s jednoduchými, ale přesvědčivě vyargumentovanými studiemi o nákladech a výnosech v současnosti navrhovaných opatření a politik k omezení CO2.
Měli bychom také více mluvit o velmi optimistické lidské zkušenosti s technickým pokrokem a vysvětlit naši oprávněnou víru nejen v jeho pokračování, ale také v jeho velmi pravděpodobnou akceleraci v budoucnosti. Je racionální očekávat, že technologické změny budou daleko významnější než jakékoliv potencionální změny klimatu.
Není potřeba být skeptický vůči technice a není důvod očekávat, že vstoupíme do stacionárního světa - samozřejmě pokud environmentalisté nevyhrají a nezastaví vývoj lidstva.
Ještě více frustrující je skutečnost, že ekonomové nevěnují dostatečnou pozornost zneužívání slov "trh" a "cena" těmi, kteří šíří paniku o globálním oteplování. Zavedením tzv. ceny uhlíku nechtějí nic jiného než nás zdanit, ale místo toho mluví o - k trhu přátelských - "schématech obchodování s emisemi". Musíme jim říci, že emisní povolenky jsou implicitními daněmi a že hraní si na trh není možné. Ekonomové vědí, že změny daní mají dalekosáhlé důsledky.

Zájmy lobbistů
Lidé, kteří šíří paniku kolem globálního oteplování, vytvořili motivaci pro vznik silné skupiny lobbistů "dobývajících rentu" (rent-seeking group). Tito hledači renty profitují:
z obchodování s povolenkami na vypouštění oxidu uhličitého;
z produkce větrných, solárních a dalších zařízení schopných vyrábět pouze vysoce dotovanou elektrickou energii;
z pěstování nepotravinových plodin, ze kterých jsou vyráběna biopaliva na úkor výroby potravy (s dobře známými vedlejšími efekty);
z výzkumu, psaní a pronášení projevů o globálním oteplování, a tak dále.
Tito lidé mají v dnešní debatě o globálním oteplování silný hlas. Nezajímá je teplota, CO2, svoboda nebo trhy, zajímá je jejich vlastní podnikání a jejich zisky - "vytvářené" s pomocí politiků a dogmatu o globálním oteplování.
Jak jsem mnohokrát řekl: současný spor není o životním prostředí, ale o svobodě. A chtěl bych dodat: o prosperitě a o životních podmínkách milionů lidí. Abychom předešli katastrofě, měli bychom věřit racionalitě člověka a spontánní evoluci lidské společnosti, nikoliv "dobru" plynoucímu z politického aktivismu.

Projev v Portlandu, 30. září 2008

Kráceno a mezititulky redakce, celé znění na Ekonom.cz

AUTOR: Václav Klaus
prezident České republiky