Spolupráce, či válka o vodní zdroje

Voda je nezbytnou a unikátní součástí lidského života. Nemůže být nahrazena žádnou jinou látkou. Vzhledem k nárůstu světové populace, pokračující industrializaci rozvojových zemí, rozšiřování zemědělství i degradaci životního prostředí, se voda stává vzácným a nedostatkovým „zbožím“ zejména v rozvojovém světě.

Tam totiž není vybudována dostatečná infrastruktura a zastaralé techniky v závlahovém zemědělství vedou k plýtvání této drahocenné komodity.

Jablko sváru

Otázka vodních zdrojů a jejich zajištění v dostatečné kvalitě, kvantitě i ve správném načasování dodávek již dlouho dobu figuruje na seznamu národních bezpečnostních zájmů, zvláště v případech pokud se o vodní zdroje dělí více národů a zdroje nedokáží poptávku všech států v regionu uspokojit.

Rozsáhlý výzkum univerzity v americkém Oregonu prokázal, že války o vodu jsou založené spíše na teoretickém, než empirickém základě. Voda je velice důležitá jak pro zajištění primárních potřeb člověka, tak pro udržení chodu hospodářství a další ekonomický rozvoj, pro potravinovou a energetickou bezpečnost, i pro udržení chodu ekosystému, který podporuje všechny lidské aktivity.

Vodním zdrojům je přikládán strategický význam a jako takové mohou být důvodem ke konfliktu na jedné straně, či naopak mohou podpořit spolupráci mezi znesvářenými státy na straně druhé. Má se tedy lidstvo připravit na války o vodu, či hledět vstříc spolupráci?

Polovina populace bez dostatku vody

Celosvětově více než 40 procent lidské populace je přímo závislých na vodě z mezinárodních povodí a přibližně dvě třetiny těchto obyvatel žijí v rozvojových zemích. Odhadem mezi 44 a 65 procenty světové populace bude do roku 2050 trpět nedostatkem vody. Většina z nich opět právě v rozvojových zemích.

Války o vodu?

Tyto předpovědi daly za vznik tezím vykreslující války o vodní zdroje zvláště kvůli rostoucí populaci a s tím spojené zvyšující se poptávce po vodě, která naráží na její omezený přísun. V roce 1995 Ismail Serageldin, viceprezident Světové banky, vyslovil názor, který byl později mnohokrát opakovaný, že pokud v minulém století byly války vedeny kvůli ropě, v tomto století se povedou kvůli vodě.

Jediná doložená válka o vodní zdroje v celé historii byla svedena 2 500 let př. n. l. mezi sumerskými státy Lagaš a Umma o vody řeky Tigris. Ve skutečnosti války o vodu nejsou tak neodvratitelné, jak někteří autoři jako Peter Gleick či Peter Beaumont tvrdí. Rozsáhlý výzkum univerzity v americkém Oregonu prokázal, že války o vodu jsou založené spíše na teoretickém, než empirickém základě.

Tým profesora Aarona Wolfa doložil, že voda s jednou výjimkou nikdy nebyla přímým důvodem k válce. Jediná doložená válka o vodní zdroje v celé historii byla svedena 2 500 let př. n. l. mezi sumerskými státy Lagaš a Umma o vody řeky Tigris. V minulosti nalezneme mnohem více příkladů spolupráce založené na vodních zdrojích než konfliktních situací (1 228 příkladů spolupráce versus 507 konfliktních situací založených z velké části na politických slovních potyčkách).

Schopnost adaptace

Dalším faktorem, který spíše ukazuje na spolupráci než na konflikt, je schopnost států a komunit přizpůsobit se nedostatku vodních zdrojů, aniž by se uchýlily k nákladné válce a pokusily se o uchvácení vodních zdrojů výhradně pro své potřeby. Při adaptaci hrají roli také nové technologie a společenský rozvoj, který umožňuje vznik institucím jako nástroje pro spolupráci.

Někteří autoři jdou ještě dále za pouhou adaptaci. Sdílené vodní zdroje mají, například podle Geoffreyho Dabelka, velký potenciál pro otevření dialogu a spolupráce i mezi znesvářenými státy. Státy, které sdílejí vodní zdroje, jsou jimi úzce spojené a navzájem se ovlivňují.

Díky tomu mohou a musí lépe spolupracovat pro vlastní prospěch. Stav životního prostředí, zdraví populace, ekonomika i politika, to vše závisí na vodních zdrojích a jejich využití. Riziko válečného konfliktu se tedy logicky snižuje, protože státy stejného povodí by mohly v případném konfliktu mnoho ztratit.

Dvě strany mince

Války o vodu, či spolupráce založená na vodních zdrojích jsou strany jedné mince. Spolupráce se ukazuje být zatím převládajícím trendem. Ne vždy, ale spolupráce probíhá na takové úrovni, aby umožnila sdílení vodních zdrojů ku prospěchu všech zainteresovaných stran a ku prospěchu všech skupin obyvatelstva. Z výzkumu týmu Aarona Wolfa založeného na historii spolupráce bohužel nevyplývá, zdali se dosavadní trend udrží.

Výzkum tedy neodvrací možnost sociálního rozvratu či konfliktů kvůli nedostatku vodních zdrojů. Bezpečnostní experti se shodují, že možný konflikt o vodní zdroje bude spíše vnitrostátní a lokální, nežli mezistátní, i přes vysoký význam vody pro národní bezpečnost.

Přizpůsobení na nedostatek vodních zdrojů a udržitelného hospodaření s nimi na místní i regionální úrovni by se mělo stát alfou a omegou dalšího výzkumu. Díky adaptaci by obavy z válek o vodní zdroje zmizely a lidé by se mohli zaměřit pouze na spolupráci.

Autorka je analytičkou Asociace pro Mezinárodní otázky. Momentálně působí při Foundation for Environmental Security and Sustainability ve Washingtonu D.C.