Zásada nedostatku povolenek může vést k nedovolené veřejné podpoře při jejich alokaci.
Emisní povolenky a veřejná podpora
K realizaci povinností sjednaných Kjótským protokolem byl v rámci členských zemí Evropského společenství vytvořen systém obchodu s emisními povolenkami. Zásada nedostatku povolenek, která je jedním z hlavních kritérií při jejich přidělování1) a má motivovat ke snižování emisí CO2, ale může vést k nedovolené veřejné podpoře při alokaci povolenek.
Státní nebo také veřejnou podporu, jak je tento pojem užíván českým právním řádem, zejména zákonem č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje,2) blíže vymezuje čl. 87 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen "Smlouva o ES"): "Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné se společným trhem, nestanoví-li tato smlouva jinak." V čl. 87 odst. 2 Smlouvy o ES jsou pak vymezeny veřejné podpory, které jsou se společným trhem slučitelné vždy,3) a v čl. 87 odst. 3 ty, které za slučitelné mohou být považovány.4)
Čl. 87 Smlouvy o ES obsahuje taxativní pozitivní výčet druhů veřejné podpory, která je slučitelná se společným trhem. Jakákoliv jiná veřejná podpora, která nespadá pod kritéria čl. 87 odst. 2 a 3, je nepovolenou veřejnou podporou.
VYTVOŘENÍ SYSTÉMU OBCHODOVÁNÍ S POVOLENKAMI
Kjótský protokol k rámcové úmluvě OSN o klimatických změnách byl slavnostně podepsán 10. prosince 1997.5) Smluvní strany v něm vyjádřily zájem snížit celkový objem emisí skleníkových plynů v letech 2008 až 2012 o pět procent oproti úrovni roku 1990 a zavázaly se učinit kroky, na jejichž základě nebudou překročeny dohodnuté limity emisí skleníkových plynů. Míra snížení emisí přitom byla stanovena individuálně a ne všechny země se zavázaly snížit objem emisí.6) Kjótský protokol položil rovněž základ obchodování s emisemi,7) který se později odrazil v koncepci emisních povolenek.
Systém pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů v rámci Evropského společenství (Emission Trading Scheme) byl zřízen na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES (dále jen "směrnice").8) Podle směrnice vytvořily členské státy národní alokační plány pro jednotlivá období, jež uvádějí celkové množství povolenek, které má členský stát v úmyslu přidělit pro dané období, a způsob přidělení.9) První období bylo tříleté a skončilo 1. ledna 2008. Od tohoto data běží pětiletá období.10)
NÁRODNÍ ALOKAČNÍ PLÁN MŮŽE NARUŠIT HOSPODÁŘSKOU SOUTĚŽ
Kritéria týkající se veřejné podpory v rámci přidělování emisních povolenek jsou obsažena zejména ve směrnici. Páté kritérium přílohy III směrnice stanoví, že národní alokační plán v souladu s požadavky Smlouvy o ES, a zejména s čl. 87 a čl. 88, nerozlišuje mezi společnostmi nebo odvětvími tak, aby neoprávněně upřednostňoval některé podniky nebo činnosti.
K tomu Komise konstatovala,11) že se uplatní běžná pravidla týkající se veřejné podpory. Následně12) upřesnila postupy a kritéria posuzování případných státních podpor poskytnutých v souvislosti s prováděním národního alokačního plánu v souladu s kritérii stanovenými v příloze III směrnice. Připomněla, že pokud jde o čtyři kritéria stanovená v čl. 87 odst. 1 Smlouvy o ES, považovala je ve svých předcházejících rozhodnutích13) za splněná. V těchto rozhodnutích totiž dospěla k názoru, že emisní povolenka je ekvivalentem nehmotného majetku (intangible asset), jehož hodnota je určována trhem, a proto bezplatné přidělení emisní povolenky státem podnikům představuje výhodu v jejich prospěch. Upuštěním od prodeje povolenky, například v zadávacím řízení, stát přichází o své prostředky, takže poskytnutí uvedené výhody znamená převod státních zdrojů. Tato výhoda je selektivní, dotýká se obchodu mezi členskými státy a narušuje hospodářskou soutěž nebo hrozí jejím narušením.
Komise dále sdělila, že i když je systém obchodování Společenství odlišný od vnitrostátních systémů, jichž se výše uvedená rozhodnutí týkají, domnívá se, že národní alokační plány mohou obsahovat prvky schopné narušit hospodářskou soutěž a představovat státní podporu. Uvedla, že tak by tomu bylo například tehdy, když by členský stát přidělil podnikům více povolenek, než kolik bylo nezbytné na pokrytí jejich předpokládaných emisí během alokačního období, přičemž tyto podniky měly možnost prodat přebytečné povolenky a ponechat si zisk z prodeje. Zdůraznila, že tato výhoda je způsobilá vážně narušit hospodářskou soutěž a že uvedenou výhodu, která není odůvodněna žádným ekologickým přínosem, musí v zásadě považovat za státní podporu neslučitelnou se společným trhem. Komise tak nepřímo reagovala na některé momenty při alokaci emisních povolenek, které se staly terčem kritiky, kdy například ve Spojeném království profitovaly z prodeje nadbytečných emisních povolenek paradoxně ropné společnosti.14)
Komise proto oznámila, že pokud zjistí, že národní alokační plán tímto způsobem určité podniky upřednostňuje, zahájí z úřední povinnosti řízení v oblasti státních podpor. V případě, že národní alokační plán takovou "nadměrnou alokaci" nepředpokládá, přesto by existoval prvek státní podpory z hlediska čl. 10 směrnice, kdyby členský stát rozhodl, že v prvním alokačním období bude přiděleno zdarma více než 95 procent povolenek, a vzdal by se tak veřejných příjmů. Zde je nutné zmínit, že dle čl. 10 směrnice jsou členské státy povinny přidělit zdarma nejméně 95 procent emisních povolenek v prvním alokačním období, respektive nejméně 90 procent ve druhém alokačním období.
POUČENÍ Z PRVNÍHO ALOKAČNÍHO OBDOBÍ: POTŘEBA OBCHODOVÁNÍ
V prvním alokačním období se rozhodlo přidělit pouze 95 procent emisních povolenek zdarma jen Dánsko, všechny ostatní státy přidělily více.15) Nízká míra emisních povolenek, které se tak dostaly do aukce, se projevila i ve sdělení Komise ze dne 22. 12. 2005,16) kde se konstatuje, že pro rentabilní splnění kjótských cílů je třeba více využívat obchodování s emisemi.17) Komise připomněla, že členské státy mohou ve druhém obchodovacím období využívat dražby do desetiprocentního limitu povoleného podle čl. 10 směrnice a že výnosy z dražeb se mohou použít mimo jiné na uhrazení administrativních nákladů systému a na vládní nákup kjótských jednotek.18)
Komise též oznámila, že pokud jde o první alokační období, nebude požadovat formální oznámení národního alokačního plánu podle čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES, ale bude pozorně zkoumat národní alokační plány oznámené v souladu se směrnicí a především v každém případě otázku, zda jsou způsobilé vyvolat vážné narušení hospodářské soutěže neslučitelné se Smlouvou o ES. Uvedla, že v takovém případě nebude váhat s použitím všech prostředků, které jí poskytují ustanovení týkající se veřejných podpor.
OZNÁMENÍ NÁRODNÍHO ALOKAČNÍHO PLÁNU = OZNÁMENÍ VEŘEJNÉ PODPORY?
Národní alokační plán se v souladu s čl. 9 odst. 1 směrnice oznamuje Komisi nejpozději do osmnácti měsíců před započetím příslušného období. Komise může národní alokační plán nebo jakoukoliv jeho část odmítnout z důvodu neslučitelnosti s kritérii uvedenými v příloze III nebo s čl. 10 směrnice.19) Pokud ovšem Komise nevydá negativní rozhodnutí, vzniká otázka - zejména v případě, že by v sobě oznámený národní alokační plán obsahoval prvky státní podpory, která by mohla být neslučitelná se společným trhem - zda lze absenci takového rozhodnutí chápat jako fikci souhlasu s udělenou státní podporou ve smyslu čl. 4 odst. 6 nařízení Rady č. 659/1999 (dále jen "nařízení") .
Směrnice (zejména kritérium č. 5 její přílohy III) počítá s možností vzniku rozporu mezi ustanoveními národního alokačního plánu a právem státních podpor, a ukládá proto Komisi, aby k tomu přihlédla v rámci vyšetřovacího řízení podle čl. 9 odst. 3 směrnice. Rovněž není vyloučeno, aby oznámení národního alokačního plánu dle čl. 9 odst. 1 druhého pododstavce za určitých podmínek představovalo též oznámení ve smyslu čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES, či dokonce musí být za takové považováno.
Z uvedeného vyplývá, že části oznámeného národního alokačního plánu, které mohou porušovat čl. 87 Smlouvy o ES, musejí být předloženy Komisi k předběžnému posouzení a mohou případně vést k zahájení souběžného řízení podle nařízení. Pokud se totiž bude Komise po tomto předběžném posouzení domnívat, že zahájení takového řízení je nezbytné a že obsah oznámení není dostatečně úplný na to, aby mohlo být kvalifikováno jako oznámení podle čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES, může si na základě nařízení vyžádat od členského státu informace nezbytné k provedení důkladnějšího posouzení částí národního alokačního plánu podle čl. 87 Smlouvy o ES.
V tomto ohledu je třeba připomenout, že na základě čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES je členský stát v zásadě povinen oznámit Komisi každý návrh směřující k zavedení podpory. Tato povinnost se z právního hlediska liší od povinnosti týkající se oznámení národního alokačního plánu podle čl. 9 odst. 3 směrnice a v zásadě je na ní nezávislá. Rozhodnutí založené pouze na čl. 9 odst. 3 směrnice, a nikoliv na čl. 87 a čl. 88 Smlouvy o ES, Komisi umožňuje provést ve vztahu ke znakům státní podpory obsaženým v národním alokačním plánu pouze posouzení prima facie z hlediska práva státních podpor, které nemůže nijak ovlivnit fakt, že může být vydáno formální rozhodnutí ve smyslu čl. 88 odst. 3 třetí věty Smlouvy o ES.20)
Ve věci EnBW Energie Baden-Württemberg AG proti Komisi dospěl soud prvního stupně k závěru, že odmítavé rozhodnutí přijaté pouze na základě čl. 9 odst. 3 směrnice nemůže mít všechny právní následky rozhodnutí přijatého na základě čl. 88 Smlouvy o ES ve spojení s čl. 4 nebo s čl. 7 nařízení. Toto zjištění nemá žádný vliv na skutečnost, že pokud oznámení národního alokačního plánu ve smyslu čl. 9 odst. 1 směrnice splňuje také podmínky oznámení na základě čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES, vede neprovedení předběžného posouzení a nevydání stanoviska Komise na základě práva státních podpor ve lhůtách stanovených v čl. 4 odst. 5 nařízení ke vzniku konkludentního rozhodnutí o povolení podpor oznámených na základě čl. 4 odst. 6 uvedeného nařízení.
Bude tedy vždy záviset na charakteru oznámení národního alokačního plánu, tedy na tom, zda v souvislosti s oznámením národního alokačního plánu členský stát zároveň oznámí poskytnutí veřejné podpory dle čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES. Bude jistě zajímavé sledovat, jak se tento závěr soudu první stupně projeví v praxi.
PODMÍNKY SLUČITELNOSTI VEŘEJNÉ PODPORY
Pokyny Společenství o státní podpoře na ochranu životního prostředí publikované dne 3. února 200121) pozbyly na konci roku 2007 platnosti, a proto byly dne 1. dubna 2008 publikovány pokyny nové.22) Pro oblast veřejné podpory v systémech obchodování s emisními povolenkami stanovily podmínky, při jejichž splnění bude veřejná podpora považována za slučitelnou.
Těmito podmínkami jsou:
- systémy obchodování s povolenkami se vytvoří tak, aby se dosáhlo cílů v oblasti ochrany životního prostředí, které jsou lepší než cíle, jichž má být dosaženo na základě norem Společenství, které jsou pro příslušné podniky závazné,
- povolenky jsou přidělovány transparentním způsobem na základě objektivních kritérií a zdrojů údajů nejvyšší kvality, které jsou k dispozici, a celková částka obchodovatelných povolení nebo povolenek poskytnutých jednotlivým podnikům za cenu, která je nižší než jejich tržní cena, nepřesáhne předpokládané potřeby těchto podniků,
- metodika přidělování povolenek nezvýhodní některé podniky nebo některá odvětví, pokud to není odůvodněno logikou samotného systému související s ochranou životního prostředí nebo pokud je přijetí těchto pravidel z hlediska souladu s dalšími politikami v oblasti ochrany životního prostředí nutné,
- především nové podniky na trhu zásadně neobdrží povolení nebo povolenky za lepších podmínek než stávající podniky, které jsou činné na stejných trzích; skutečnost, že stávající zařízení ve srovnání s novými podniky obdrží výhodnější povolenky, by neměla vést k vytváření zbytečných překážek vstupu na trh.
Komise při posuzování případů vzniklých v období obchodování, jež končí 31. prosince 2012, použije rovněž následující kritéria:
- celkové množství povolení, které členský stát poskytuje, musí být nižší než celková částka předpokládaných potřeb podniků; toto kritérium odpovídá zásadě nedostatku, na které stojí systém fungování emisních povolenek,
- pokud povolenky, které byly podniku poskytnuty, nezahrnují celkový objem jeho předpokládaných potřeb, musí tento podnik buď snížit míru znečištění, čímž přispěje ke zlepšení úrovně ochrany životního prostředí, nebo na trhu dokoupit další povolenky, čímž poskytne náhradu za znečištění, které způsobil,
- aby se omezilo narušení hospodářské soutěže, nelze odůvodnit přidělení povolenek nad rámec potřeb a je třeba přijmout předpisy k zamezení vzniku neodůvodněných překážek vstupu na trh.
V případech vzniklých při obchodování s povolenkami po 31. prosinci 2008 Komise posoudí oprávněnost poskytnutí veřejné podpory podle nezbytnosti a přiměřenosti, a to v souladu s následujícími kritérii:
- výběr příjemce podpory musí být založen na objektivních a transparentních kritériích a podpory musejí být v zásadě udělovány stejným způsobem všem soutěžitelům ze stejného odvětví/relevantního trhu, pokud jsou v podobné konkrétní situaci,
- úplné obchodování formou dražby musí vést ke značnému nárůstu výrobních nákladů pro každé odvětví či kategorii jednotlivých příjemců podpory,
- značný nárůst výrobních nákladů nelze přenést na spotřebitele, aniž by to vedlo k významnému snížení prodeje,
- podniky v odvětví nesmějí snižovat úroveň emisí jen do té míry, než se cena povolenek stane únosnou (systém totiž musí být založen na tom, aby byl nákup povolenek nevýhodný vždy); skutečnost, že úroveň emisí již nelze dále snížit, lze prokázat doložením úrovně emisí dosažitelné používáním technologie považované v Evropském hospodářském prostoru za nejefektivnější a použitím těchto hodnot jako měřítka - podniku, který takovou technologii užívá, však může být udělena povolenka, jejíž hodnota odpovídá pouze nárůstu výrobních nákladů, jestliže takové náklady nelze přenést na spotřebitele; podniky, které chrání životní prostředí méně, by měly získávat povolenky přiměřeně jejich účasti na jeho ochraně.
Je vidět, že první alokační období bylo opravdu zkušební. Komise sbírala podněty především k samotnému přidělování emisních povolenek a k obchodování s nimi. Otázky nedovolené veřejné podpory v rámci alokace emisních povolenek byly zatím řešeny velice zřídka s tím, že členským státům je dáván poměrně značný prostor při rozhodování o přidělení emisních povolenek.23)
Na odborné úrovni se tak zatím otevírá zejména debata o přijatelných a nepřijatelných kritériích, která jsou volena v rámci národního alokačního plánu.
Mezi obecně akceptovatelná kritéria je zahrnována zejména alokace v závislosti na očekávaných potřebách. Jako minimální (avšak nikoliv nezbytně postačující) podmínku při aplikaci tohoto kritéria Komise žádá, aby byly takové potřeby odhadnuty odborníkem nezávislým na příjemci emisních povolenek. Místo spoléhání se na individuální odhady potřeby vychází mnoho členských států z minulosti - tedy z historických dat o emisích. Ta obvykle zahrnují souhrnné údaje celého průmyslového odvětví. Ačkoliv jsou tato kritéria relativně objektivní, měla by přesto obsahovat dostatečné pojistky pro minimalizaci rizika nadměrného přidělení emisních povolenek. Podstatným aspektem je v tomto ohledu ekonomický růst, očekávaný podíl stávajících zařízení na tomto růstu a samozřejmě existence obecné zásady snižování emisních povolenek.24)
To odpovídá kritériu 3 přílohy III směrnice, které stanoví, že množství emisních povolenek má být v souladu s potenciálem činností spadajících pod tento systém a zaměřených na snížení emisí včetně technologického potenciálu. To znamená, že se horní hranice na vnitrostátní úrovni stanoví kombinací příslušného ekonomického a technologického potenciálu ke snížení emisí.25)
Jiným obecně přijatelným kritériem je potenciál redukce emisí, který vychází z historických dat jednotlivých zařízení a srovnání s ostatními zařízeními. Komise rovněž akceptovala diskriminační kritéria pro určité skupiny společností, obvykle z oblasti energetiky. Znevýhodnění jednoho sektoru nemusí vést automaticky ke zvýhodnění jiného, zejména v případě, kdy má znevýhodněný sektor zásadní podíl na emisích.
Naopak je nutné odmítnout kritérium, které zavádí diskriminaci v rámci samotného energetického sektoru. Španělsko například oznámilo alokační metody, které preferovaly elektřinu vyráběnou z domácího uhlí. Komise rozhodla, že v takovém případě nemůže být vyloučeno, že dochází k podpoře neslučitelné se společným trhem. Jiné kritérium, které pro svoji diskriminační povahu bylo neslučitelné se společným trhem, uplatnilo Irsko, kdy v rámci rezerv emisních povolenek, které budou přidělovány novým subjektům, byla u energetického sektoru zvolena jiná alokační kritéria. Také toto Komise odmítla.26)
Při úvahách nad slučitelnými kritérii v rámci alokačních metod není zatím příliš vodítek. Co se pátého kritéria přílohy III směrnice týče, Komise vychází z předpokladu, že se aplikují běžná pravidla týkající se veřejné podpory. Lze se domnívat, že zejména v nadcházejícím období se Komise zaměří na slučitelnost alokačních kritérií uplatňovaných v rámci jednotlivých národních alokačních plánů se společným trhem a že se tak dočkáme více upřesňujících stanovisek.
V případě, kdy Komise shledá již poskytnutou veřejnou podporu jako neslučitelnou se společným trhem, může být důsledek pro takto zvýhodněný subjekt katastrofální. Podporu musí navrátit, což může mít za následek buď odejmutí poskytnutých emisních povolenek nebo vydání ekonomického ekvivalentu, pokud již byly emisní povolenky spotřebovány (např. prodejem). Na tomto místě je nicméně třeba zdůraznit, že neslučitelná veřejná podpora by měla být "podchycena" Komisí již ve fázi schvalování národního alokačního plánu, aby se tak zamezilo jejímu faktickému poskytnutí.
Poznámky:
1) Tato zásada je vyjádřena v příloze III ke směrnici 2003/87/EC stanovící kritéria pro národní alokační plány. Již úvodní bod 1 určuje: "Celkové množství povolenek, které mají být přiděleny pro příslušné období, je v souladu s povinností členského státu omezit své emise...". Obdobně pak bod 3: "Množství povolenek, které mají být přiděleny, je v souladu s potenciálem, včetně technologického potenciálu, činností spadajících pod tento systém a zaměřených na snížení emisí."
2) Srov. Kincl, M.: Veřejná podpora v Evropské unii, Praha: Bova Polygon, 2004, str. 9.
3) Viz čl. 87 odst. 2 - podpory sociální povahy poskytované individuálním spotřebitelům za podmínky, že se poskytují bez diskriminace na základě původu výrobků, podpory určené k náhradě škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými mimořádnými událostmi a podpory poskytované hospodářství určitých oblastí Spolkové republiky Německo postižených rozdělením Německa, pokud jsou potřebné k vyrovnání hospodářských znevýhodnění způsobených tímto rozdělením.
4) Čl. 87 odst. 3 - podpory, které mají napomáhat hospodářskému rozvoji oblastí s mimořádně nízkou životní úrovní nebo s vysokou nezaměstnaností, podpory, které mají napomoci uskutečnění některého významného projektu společného evropského zájmu anebo napravit vážnou poruchu v hospodářství některého členského státu, podpory, které mají usnadnit rozvoj určitých hospodářských činností nebo hospodářských oblastí, pokud nemění podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem, podpory určené na pomoc kultuře a zachování kulturního dědictví, jestliže neovlivní podmínky obchodu a hospodářské soutěže ve Společenství v míře odporující společnému zájmu, jiné druhy podpor, které určí Rada na návrh Komise rozhodnutím přijatým kvalifikovanou většinou.
5) Oficiální text Kjótského protokolu je k dispozici na adrese unfccc.int
6) Většina smluvních stran (mezi nimi i Česká republika) se zavázala snížit emise skleníkových plynů o osm procent. Některé smluvní strany nicméně snižují objem emisí skleníkových plynů "jen" o šest procent (např. Kanada, Maďarsko či Japonsko) či o pět procent (Chorvatsko). Jiné smluvní strany se zavázaly nezvýšit objem emisí skleníkových plynů oproti roku 1990 (např. Ukrajina či Rusko) či nezvýšit ho o více než o deset procent (Norsko stanovilo úroveň 101 procent oproti roku 1990, Island pak 110 procent).
7) Viz čl. 17 Kjótského protokolu.
8) Česká republika transponovala příslušná ustanovení směrnice do zákona č. 695/2004 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů.
9) Viz čl. 9 směrnice.
10) Viz čl. 11 směrnice.
11) Publikováno pod COM (2003) 830.
12) Společným dopisem generálních ředitelů generálního ředitelství "Životní prostředí" a generálního ředitelství "Hospodářská soutěž" ze dne 17. března 2004, který byl zaslán členským státům a jako svůj předmět uváděl "Státní podpory a národní alokační plán".
13) Rozhodnutí ze dne 29. března 2000, 28. listopadu 2001 a 24. června 2003 týkající se věcí N 653/99 (Dánsko, povolenky na CO2 - Úřední věstník 2000, C 322, str. 9), N 416/01 (Spojené království, systém pro obchodování s emisními povolenkami - Úřední věstník 2002, C 88, str. 16), respektive N 35/03 [Nizozemsko, systém pro obchodování s povolenkami na emise NOx (oxidy dusíku) - Úřední věstník 2003, C 227, str. 8].
14) Srov. Lohmann L. a kol.: Carbon trading: a critical conversation on climate change, privatisation and power, Uppsala: Dag Hammaskjöld Centre, 2006, str. 91.
15) Viz Seinen, A. T.: State aid aspects of the EU: the second trading period, in. Competition Policy Newsletter, 3/2007, publikováno na ec.europa.eu, (dále jen "Seinen, A. T."), str. 100.
16) Publikováno pod COM (2005) 703.
17) Viz bod 8 tamtéž.
18) Viz bod 32 tamtéž.
19) Čl. 9 odst. 3 směrnice.
20) Viz rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci T-387/04, bod 132 a 133.
21) Úřední věstník 2001, C 37, str. 76.
22) Úřední věstník 2008, C 82, str. 1.
23) Soud prvního stupně zaujal při posuzování eventuální nedovolené veřejné podpory v rámci národního alokačního plánu stanovisko, že ani z cílů směrnice, vykládaných ve světle bodu 5 její preambule, ani z pátého kritéria přílohy III, ani z žádných dalších ustanovení uvedené směrnice nevyplývá pro provozovatele zařízení jakákoliv záruka, že pro něj bude použita určitá alokační metoda nebo že dokonce obdrží určité množství povolenek na emise skleníkových plynů - viz usnesení soudu prvního stupně ve věci T-28/07.
24) Srov. Seinen, A. T.: str. 102.
25) Viz bod 10 sdělení Komise ze dne 22. 12. 2005.
26) Srov. Seinen, A. T.: str. 103.
AUTOR: Vojtěch Pavel Traurig
právník, Ezpada s. r. o., Praha
Státní nebo také veřejnou podporu, jak je tento pojem užíván českým právním řádem, zejména zákonem č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje,2) blíže vymezuje čl. 87 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen "Smlouva o ES"): "Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné se společným trhem, nestanoví-li tato smlouva jinak." V čl. 87 odst. 2 Smlouvy o ES jsou pak vymezeny veřejné podpory, které jsou se společným trhem slučitelné vždy,3) a v čl. 87 odst. 3 ty, které za slučitelné mohou být považovány.4)
Čl. 87 Smlouvy o ES obsahuje taxativní pozitivní výčet druhů veřejné podpory, která je slučitelná se společným trhem. Jakákoliv jiná veřejná podpora, která nespadá pod kritéria čl. 87 odst. 2 a 3, je nepovolenou veřejnou podporou.
VYTVOŘENÍ SYSTÉMU OBCHODOVÁNÍ S POVOLENKAMI
Kjótský protokol k rámcové úmluvě OSN o klimatických změnách byl slavnostně podepsán 10. prosince 1997.5) Smluvní strany v něm vyjádřily zájem snížit celkový objem emisí skleníkových plynů v letech 2008 až 2012 o pět procent oproti úrovni roku 1990 a zavázaly se učinit kroky, na jejichž základě nebudou překročeny dohodnuté limity emisí skleníkových plynů. Míra snížení emisí přitom byla stanovena individuálně a ne všechny země se zavázaly snížit objem emisí.6) Kjótský protokol položil rovněž základ obchodování s emisemi,7) který se později odrazil v koncepci emisních povolenek.
Systém pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů v rámci Evropského společenství (Emission Trading Scheme) byl zřízen na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES (dále jen "směrnice").8) Podle směrnice vytvořily členské státy národní alokační plány pro jednotlivá období, jež uvádějí celkové množství povolenek, které má členský stát v úmyslu přidělit pro dané období, a způsob přidělení.9) První období bylo tříleté a skončilo 1. ledna 2008. Od tohoto data běží pětiletá období.10)
NÁRODNÍ ALOKAČNÍ PLÁN MŮŽE NARUŠIT HOSPODÁŘSKOU SOUTĚŽ
Kritéria týkající se veřejné podpory v rámci přidělování emisních povolenek jsou obsažena zejména ve směrnici. Páté kritérium přílohy III směrnice stanoví, že národní alokační plán v souladu s požadavky Smlouvy o ES, a zejména s čl. 87 a čl. 88, nerozlišuje mezi společnostmi nebo odvětvími tak, aby neoprávněně upřednostňoval některé podniky nebo činnosti.
K tomu Komise konstatovala,11) že se uplatní běžná pravidla týkající se veřejné podpory. Následně12) upřesnila postupy a kritéria posuzování případných státních podpor poskytnutých v souvislosti s prováděním národního alokačního plánu v souladu s kritérii stanovenými v příloze III směrnice. Připomněla, že pokud jde o čtyři kritéria stanovená v čl. 87 odst. 1 Smlouvy o ES, považovala je ve svých předcházejících rozhodnutích13) za splněná. V těchto rozhodnutích totiž dospěla k názoru, že emisní povolenka je ekvivalentem nehmotného majetku (intangible asset), jehož hodnota je určována trhem, a proto bezplatné přidělení emisní povolenky státem podnikům představuje výhodu v jejich prospěch. Upuštěním od prodeje povolenky, například v zadávacím řízení, stát přichází o své prostředky, takže poskytnutí uvedené výhody znamená převod státních zdrojů. Tato výhoda je selektivní, dotýká se obchodu mezi členskými státy a narušuje hospodářskou soutěž nebo hrozí jejím narušením.
Komise dále sdělila, že i když je systém obchodování Společenství odlišný od vnitrostátních systémů, jichž se výše uvedená rozhodnutí týkají, domnívá se, že národní alokační plány mohou obsahovat prvky schopné narušit hospodářskou soutěž a představovat státní podporu. Uvedla, že tak by tomu bylo například tehdy, když by členský stát přidělil podnikům více povolenek, než kolik bylo nezbytné na pokrytí jejich předpokládaných emisí během alokačního období, přičemž tyto podniky měly možnost prodat přebytečné povolenky a ponechat si zisk z prodeje. Zdůraznila, že tato výhoda je způsobilá vážně narušit hospodářskou soutěž a že uvedenou výhodu, která není odůvodněna žádným ekologickým přínosem, musí v zásadě považovat za státní podporu neslučitelnou se společným trhem. Komise tak nepřímo reagovala na některé momenty při alokaci emisních povolenek, které se staly terčem kritiky, kdy například ve Spojeném království profitovaly z prodeje nadbytečných emisních povolenek paradoxně ropné společnosti.14)
Komise proto oznámila, že pokud zjistí, že národní alokační plán tímto způsobem určité podniky upřednostňuje, zahájí z úřední povinnosti řízení v oblasti státních podpor. V případě, že národní alokační plán takovou "nadměrnou alokaci" nepředpokládá, přesto by existoval prvek státní podpory z hlediska čl. 10 směrnice, kdyby členský stát rozhodl, že v prvním alokačním období bude přiděleno zdarma více než 95 procent povolenek, a vzdal by se tak veřejných příjmů. Zde je nutné zmínit, že dle čl. 10 směrnice jsou členské státy povinny přidělit zdarma nejméně 95 procent emisních povolenek v prvním alokačním období, respektive nejméně 90 procent ve druhém alokačním období.
POUČENÍ Z PRVNÍHO ALOKAČNÍHO OBDOBÍ: POTŘEBA OBCHODOVÁNÍ
V prvním alokačním období se rozhodlo přidělit pouze 95 procent emisních povolenek zdarma jen Dánsko, všechny ostatní státy přidělily více.15) Nízká míra emisních povolenek, které se tak dostaly do aukce, se projevila i ve sdělení Komise ze dne 22. 12. 2005,16) kde se konstatuje, že pro rentabilní splnění kjótských cílů je třeba více využívat obchodování s emisemi.17) Komise připomněla, že členské státy mohou ve druhém obchodovacím období využívat dražby do desetiprocentního limitu povoleného podle čl. 10 směrnice a že výnosy z dražeb se mohou použít mimo jiné na uhrazení administrativních nákladů systému a na vládní nákup kjótských jednotek.18)
Komise též oznámila, že pokud jde o první alokační období, nebude požadovat formální oznámení národního alokačního plánu podle čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES, ale bude pozorně zkoumat národní alokační plány oznámené v souladu se směrnicí a především v každém případě otázku, zda jsou způsobilé vyvolat vážné narušení hospodářské soutěže neslučitelné se Smlouvou o ES. Uvedla, že v takovém případě nebude váhat s použitím všech prostředků, které jí poskytují ustanovení týkající se veřejných podpor.
OZNÁMENÍ NÁRODNÍHO ALOKAČNÍHO PLÁNU = OZNÁMENÍ VEŘEJNÉ PODPORY?
Národní alokační plán se v souladu s čl. 9 odst. 1 směrnice oznamuje Komisi nejpozději do osmnácti měsíců před započetím příslušného období. Komise může národní alokační plán nebo jakoukoliv jeho část odmítnout z důvodu neslučitelnosti s kritérii uvedenými v příloze III nebo s čl. 10 směrnice.19) Pokud ovšem Komise nevydá negativní rozhodnutí, vzniká otázka - zejména v případě, že by v sobě oznámený národní alokační plán obsahoval prvky státní podpory, která by mohla být neslučitelná se společným trhem - zda lze absenci takového rozhodnutí chápat jako fikci souhlasu s udělenou státní podporou ve smyslu čl. 4 odst. 6 nařízení Rady č. 659/1999 (dále jen "nařízení") .
Směrnice (zejména kritérium č. 5 její přílohy III) počítá s možností vzniku rozporu mezi ustanoveními národního alokačního plánu a právem státních podpor, a ukládá proto Komisi, aby k tomu přihlédla v rámci vyšetřovacího řízení podle čl. 9 odst. 3 směrnice. Rovněž není vyloučeno, aby oznámení národního alokačního plánu dle čl. 9 odst. 1 druhého pododstavce za určitých podmínek představovalo též oznámení ve smyslu čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES, či dokonce musí být za takové považováno.
Z uvedeného vyplývá, že části oznámeného národního alokačního plánu, které mohou porušovat čl. 87 Smlouvy o ES, musejí být předloženy Komisi k předběžnému posouzení a mohou případně vést k zahájení souběžného řízení podle nařízení. Pokud se totiž bude Komise po tomto předběžném posouzení domnívat, že zahájení takového řízení je nezbytné a že obsah oznámení není dostatečně úplný na to, aby mohlo být kvalifikováno jako oznámení podle čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES, může si na základě nařízení vyžádat od členského státu informace nezbytné k provedení důkladnějšího posouzení částí národního alokačního plánu podle čl. 87 Smlouvy o ES.
V tomto ohledu je třeba připomenout, že na základě čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES je členský stát v zásadě povinen oznámit Komisi každý návrh směřující k zavedení podpory. Tato povinnost se z právního hlediska liší od povinnosti týkající se oznámení národního alokačního plánu podle čl. 9 odst. 3 směrnice a v zásadě je na ní nezávislá. Rozhodnutí založené pouze na čl. 9 odst. 3 směrnice, a nikoliv na čl. 87 a čl. 88 Smlouvy o ES, Komisi umožňuje provést ve vztahu ke znakům státní podpory obsaženým v národním alokačním plánu pouze posouzení prima facie z hlediska práva státních podpor, které nemůže nijak ovlivnit fakt, že může být vydáno formální rozhodnutí ve smyslu čl. 88 odst. 3 třetí věty Smlouvy o ES.20)
Ve věci EnBW Energie Baden-Württemberg AG proti Komisi dospěl soud prvního stupně k závěru, že odmítavé rozhodnutí přijaté pouze na základě čl. 9 odst. 3 směrnice nemůže mít všechny právní následky rozhodnutí přijatého na základě čl. 88 Smlouvy o ES ve spojení s čl. 4 nebo s čl. 7 nařízení. Toto zjištění nemá žádný vliv na skutečnost, že pokud oznámení národního alokačního plánu ve smyslu čl. 9 odst. 1 směrnice splňuje také podmínky oznámení na základě čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES, vede neprovedení předběžného posouzení a nevydání stanoviska Komise na základě práva státních podpor ve lhůtách stanovených v čl. 4 odst. 5 nařízení ke vzniku konkludentního rozhodnutí o povolení podpor oznámených na základě čl. 4 odst. 6 uvedeného nařízení.
Bude tedy vždy záviset na charakteru oznámení národního alokačního plánu, tedy na tom, zda v souvislosti s oznámením národního alokačního plánu členský stát zároveň oznámí poskytnutí veřejné podpory dle čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES. Bude jistě zajímavé sledovat, jak se tento závěr soudu první stupně projeví v praxi.
PODMÍNKY SLUČITELNOSTI VEŘEJNÉ PODPORY
Pokyny Společenství o státní podpoře na ochranu životního prostředí publikované dne 3. února 200121) pozbyly na konci roku 2007 platnosti, a proto byly dne 1. dubna 2008 publikovány pokyny nové.22) Pro oblast veřejné podpory v systémech obchodování s emisními povolenkami stanovily podmínky, při jejichž splnění bude veřejná podpora považována za slučitelnou.
Těmito podmínkami jsou:
- systémy obchodování s povolenkami se vytvoří tak, aby se dosáhlo cílů v oblasti ochrany životního prostředí, které jsou lepší než cíle, jichž má být dosaženo na základě norem Společenství, které jsou pro příslušné podniky závazné,
- povolenky jsou přidělovány transparentním způsobem na základě objektivních kritérií a zdrojů údajů nejvyšší kvality, které jsou k dispozici, a celková částka obchodovatelných povolení nebo povolenek poskytnutých jednotlivým podnikům za cenu, která je nižší než jejich tržní cena, nepřesáhne předpokládané potřeby těchto podniků,
- metodika přidělování povolenek nezvýhodní některé podniky nebo některá odvětví, pokud to není odůvodněno logikou samotného systému související s ochranou životního prostředí nebo pokud je přijetí těchto pravidel z hlediska souladu s dalšími politikami v oblasti ochrany životního prostředí nutné,
- především nové podniky na trhu zásadně neobdrží povolení nebo povolenky za lepších podmínek než stávající podniky, které jsou činné na stejných trzích; skutečnost, že stávající zařízení ve srovnání s novými podniky obdrží výhodnější povolenky, by neměla vést k vytváření zbytečných překážek vstupu na trh.
Komise při posuzování případů vzniklých v období obchodování, jež končí 31. prosince 2012, použije rovněž následující kritéria:
- celkové množství povolení, které členský stát poskytuje, musí být nižší než celková částka předpokládaných potřeb podniků; toto kritérium odpovídá zásadě nedostatku, na které stojí systém fungování emisních povolenek,
- pokud povolenky, které byly podniku poskytnuty, nezahrnují celkový objem jeho předpokládaných potřeb, musí tento podnik buď snížit míru znečištění, čímž přispěje ke zlepšení úrovně ochrany životního prostředí, nebo na trhu dokoupit další povolenky, čímž poskytne náhradu za znečištění, které způsobil,
- aby se omezilo narušení hospodářské soutěže, nelze odůvodnit přidělení povolenek nad rámec potřeb a je třeba přijmout předpisy k zamezení vzniku neodůvodněných překážek vstupu na trh.
V případech vzniklých při obchodování s povolenkami po 31. prosinci 2008 Komise posoudí oprávněnost poskytnutí veřejné podpory podle nezbytnosti a přiměřenosti, a to v souladu s následujícími kritérii:
- výběr příjemce podpory musí být založen na objektivních a transparentních kritériích a podpory musejí být v zásadě udělovány stejným způsobem všem soutěžitelům ze stejného odvětví/relevantního trhu, pokud jsou v podobné konkrétní situaci,
- úplné obchodování formou dražby musí vést ke značnému nárůstu výrobních nákladů pro každé odvětví či kategorii jednotlivých příjemců podpory,
- značný nárůst výrobních nákladů nelze přenést na spotřebitele, aniž by to vedlo k významnému snížení prodeje,
- podniky v odvětví nesmějí snižovat úroveň emisí jen do té míry, než se cena povolenek stane únosnou (systém totiž musí být založen na tom, aby byl nákup povolenek nevýhodný vždy); skutečnost, že úroveň emisí již nelze dále snížit, lze prokázat doložením úrovně emisí dosažitelné používáním technologie považované v Evropském hospodářském prostoru za nejefektivnější a použitím těchto hodnot jako měřítka - podniku, který takovou technologii užívá, však může být udělena povolenka, jejíž hodnota odpovídá pouze nárůstu výrobních nákladů, jestliže takové náklady nelze přenést na spotřebitele; podniky, které chrání životní prostředí méně, by měly získávat povolenky přiměřeně jejich účasti na jeho ochraně.
Je vidět, že první alokační období bylo opravdu zkušební. Komise sbírala podněty především k samotnému přidělování emisních povolenek a k obchodování s nimi. Otázky nedovolené veřejné podpory v rámci alokace emisních povolenek byly zatím řešeny velice zřídka s tím, že členským státům je dáván poměrně značný prostor při rozhodování o přidělení emisních povolenek.23)
Na odborné úrovni se tak zatím otevírá zejména debata o přijatelných a nepřijatelných kritériích, která jsou volena v rámci národního alokačního plánu.
Mezi obecně akceptovatelná kritéria je zahrnována zejména alokace v závislosti na očekávaných potřebách. Jako minimální (avšak nikoliv nezbytně postačující) podmínku při aplikaci tohoto kritéria Komise žádá, aby byly takové potřeby odhadnuty odborníkem nezávislým na příjemci emisních povolenek. Místo spoléhání se na individuální odhady potřeby vychází mnoho členských států z minulosti - tedy z historických dat o emisích. Ta obvykle zahrnují souhrnné údaje celého průmyslového odvětví. Ačkoliv jsou tato kritéria relativně objektivní, měla by přesto obsahovat dostatečné pojistky pro minimalizaci rizika nadměrného přidělení emisních povolenek. Podstatným aspektem je v tomto ohledu ekonomický růst, očekávaný podíl stávajících zařízení na tomto růstu a samozřejmě existence obecné zásady snižování emisních povolenek.24)
To odpovídá kritériu 3 přílohy III směrnice, které stanoví, že množství emisních povolenek má být v souladu s potenciálem činností spadajících pod tento systém a zaměřených na snížení emisí včetně technologického potenciálu. To znamená, že se horní hranice na vnitrostátní úrovni stanoví kombinací příslušného ekonomického a technologického potenciálu ke snížení emisí.25)
Jiným obecně přijatelným kritériem je potenciál redukce emisí, který vychází z historických dat jednotlivých zařízení a srovnání s ostatními zařízeními. Komise rovněž akceptovala diskriminační kritéria pro určité skupiny společností, obvykle z oblasti energetiky. Znevýhodnění jednoho sektoru nemusí vést automaticky ke zvýhodnění jiného, zejména v případě, kdy má znevýhodněný sektor zásadní podíl na emisích.
Naopak je nutné odmítnout kritérium, které zavádí diskriminaci v rámci samotného energetického sektoru. Španělsko například oznámilo alokační metody, které preferovaly elektřinu vyráběnou z domácího uhlí. Komise rozhodla, že v takovém případě nemůže být vyloučeno, že dochází k podpoře neslučitelné se společným trhem. Jiné kritérium, které pro svoji diskriminační povahu bylo neslučitelné se společným trhem, uplatnilo Irsko, kdy v rámci rezerv emisních povolenek, které budou přidělovány novým subjektům, byla u energetického sektoru zvolena jiná alokační kritéria. Také toto Komise odmítla.26)
Při úvahách nad slučitelnými kritérii v rámci alokačních metod není zatím příliš vodítek. Co se pátého kritéria přílohy III směrnice týče, Komise vychází z předpokladu, že se aplikují běžná pravidla týkající se veřejné podpory. Lze se domnívat, že zejména v nadcházejícím období se Komise zaměří na slučitelnost alokačních kritérií uplatňovaných v rámci jednotlivých národních alokačních plánů se společným trhem a že se tak dočkáme více upřesňujících stanovisek.
V případě, kdy Komise shledá již poskytnutou veřejnou podporu jako neslučitelnou se společným trhem, může být důsledek pro takto zvýhodněný subjekt katastrofální. Podporu musí navrátit, což může mít za následek buď odejmutí poskytnutých emisních povolenek nebo vydání ekonomického ekvivalentu, pokud již byly emisní povolenky spotřebovány (např. prodejem). Na tomto místě je nicméně třeba zdůraznit, že neslučitelná veřejná podpora by měla být "podchycena" Komisí již ve fázi schvalování národního alokačního plánu, aby se tak zamezilo jejímu faktickému poskytnutí.
Poznámky:
1) Tato zásada je vyjádřena v příloze III ke směrnici 2003/87/EC stanovící kritéria pro národní alokační plány. Již úvodní bod 1 určuje: "Celkové množství povolenek, které mají být přiděleny pro příslušné období, je v souladu s povinností členského státu omezit své emise...". Obdobně pak bod 3: "Množství povolenek, které mají být přiděleny, je v souladu s potenciálem, včetně technologického potenciálu, činností spadajících pod tento systém a zaměřených na snížení emisí."
2) Srov. Kincl, M.: Veřejná podpora v Evropské unii, Praha: Bova Polygon, 2004, str. 9.
3) Viz čl. 87 odst. 2 - podpory sociální povahy poskytované individuálním spotřebitelům za podmínky, že se poskytují bez diskriminace na základě původu výrobků, podpory určené k náhradě škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými mimořádnými událostmi a podpory poskytované hospodářství určitých oblastí Spolkové republiky Německo postižených rozdělením Německa, pokud jsou potřebné k vyrovnání hospodářských znevýhodnění způsobených tímto rozdělením.
4) Čl. 87 odst. 3 - podpory, které mají napomáhat hospodářskému rozvoji oblastí s mimořádně nízkou životní úrovní nebo s vysokou nezaměstnaností, podpory, které mají napomoci uskutečnění některého významného projektu společného evropského zájmu anebo napravit vážnou poruchu v hospodářství některého členského státu, podpory, které mají usnadnit rozvoj určitých hospodářských činností nebo hospodářských oblastí, pokud nemění podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem, podpory určené na pomoc kultuře a zachování kulturního dědictví, jestliže neovlivní podmínky obchodu a hospodářské soutěže ve Společenství v míře odporující společnému zájmu, jiné druhy podpor, které určí Rada na návrh Komise rozhodnutím přijatým kvalifikovanou většinou.
5) Oficiální text Kjótského protokolu je k dispozici na adrese unfccc.int
6) Většina smluvních stran (mezi nimi i Česká republika) se zavázala snížit emise skleníkových plynů o osm procent. Některé smluvní strany nicméně snižují objem emisí skleníkových plynů "jen" o šest procent (např. Kanada, Maďarsko či Japonsko) či o pět procent (Chorvatsko). Jiné smluvní strany se zavázaly nezvýšit objem emisí skleníkových plynů oproti roku 1990 (např. Ukrajina či Rusko) či nezvýšit ho o více než o deset procent (Norsko stanovilo úroveň 101 procent oproti roku 1990, Island pak 110 procent).
7) Viz čl. 17 Kjótského protokolu.
8) Česká republika transponovala příslušná ustanovení směrnice do zákona č. 695/2004 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů.
9) Viz čl. 9 směrnice.
10) Viz čl. 11 směrnice.
11) Publikováno pod COM (2003) 830.
12) Společným dopisem generálních ředitelů generálního ředitelství "Životní prostředí" a generálního ředitelství "Hospodářská soutěž" ze dne 17. března 2004, který byl zaslán členským státům a jako svůj předmět uváděl "Státní podpory a národní alokační plán".
13) Rozhodnutí ze dne 29. března 2000, 28. listopadu 2001 a 24. června 2003 týkající se věcí N 653/99 (Dánsko, povolenky na CO2 - Úřední věstník 2000, C 322, str. 9), N 416/01 (Spojené království, systém pro obchodování s emisními povolenkami - Úřední věstník 2002, C 88, str. 16), respektive N 35/03 [Nizozemsko, systém pro obchodování s povolenkami na emise NOx (oxidy dusíku) - Úřední věstník 2003, C 227, str. 8].
14) Srov. Lohmann L. a kol.: Carbon trading: a critical conversation on climate change, privatisation and power, Uppsala: Dag Hammaskjöld Centre, 2006, str. 91.
15) Viz Seinen, A. T.: State aid aspects of the EU: the second trading period, in. Competition Policy Newsletter, 3/2007, publikováno na ec.europa.eu, (dále jen "Seinen, A. T."), str. 100.
16) Publikováno pod COM (2005) 703.
17) Viz bod 8 tamtéž.
18) Viz bod 32 tamtéž.
19) Čl. 9 odst. 3 směrnice.
20) Viz rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci T-387/04, bod 132 a 133.
21) Úřední věstník 2001, C 37, str. 76.
22) Úřední věstník 2008, C 82, str. 1.
23) Soud prvního stupně zaujal při posuzování eventuální nedovolené veřejné podpory v rámci národního alokačního plánu stanovisko, že ani z cílů směrnice, vykládaných ve světle bodu 5 její preambule, ani z pátého kritéria přílohy III, ani z žádných dalších ustanovení uvedené směrnice nevyplývá pro provozovatele zařízení jakákoliv záruka, že pro něj bude použita určitá alokační metoda nebo že dokonce obdrží určité množství povolenek na emise skleníkových plynů - viz usnesení soudu prvního stupně ve věci T-28/07.
24) Srov. Seinen, A. T.: str. 102.
25) Viz bod 10 sdělení Komise ze dne 22. 12. 2005.
26) Srov. Seinen, A. T.: str. 103.
AUTOR: Vojtěch Pavel Traurig
právník, Ezpada s. r. o., Praha
Zdroj:Právní rádce
Sdílet článek na sociálních sítích
