Evropská unie chce s globálním oteplováním bojovat i prostřednictvím uskladňování oxidu uhličitého.
Skleníkový plyn pod zem
Evropská komise představila koncem září studii společnosti McKinsey & Company, která se zabývala technologií zachycení a skladování emisí oxidu uhličitého pod zem. Uskladňování emisí oxidu uhličitého (CO2) má být totiž vnedaleké budoucnosti vcelosvětovém měřítku jedním ze způsobů boje proti globálnímu oteplování.
Většina vědců souhlasí s tím, že celosvětové emise oxidu uhličitého musejí být sníženy o více než 50 procent, aby se koncentrace CO2 stabilizovala, a tím došlo ke zmírnění změny klimatu. Zavádění těchto technologií však vyžaduje vysoké investice. Cena zařízení, které dokáže CO2 zachytit, přepravit a uskladnit, se pohybuje vmiliardách korun.
Drahá technologie CCS (Carbon Capture and Storage) se začne vyplácet vmomentě, kdy cena za jednu tunu emisních povolenek bude vyšší než cena za zachycení a uskladnění tuny CO2, přičemž právě záchyt emisí ze spalin je nejsložitější částí procesu, zatímco doprava oxidu by problematická být neměla.
Jak funguje CCS
Princip technologií CCS v podstatě není složitý. Speciální separační jednotka poblíž elektrárny nebo průmyslového objektu zachytí ve spalinách oxid uhličitý. Zachycený plyn se odvede potrubím k vhodné geologické oblasti (například vytěžená ložiska ropy, zemního plynu či hlubinná uhelná naleziště), kde se "napumpuje" pod zem.
Již současné technologie umožňují uskladnit až 90 procent emisí oxidu uhličitého. Vyžadují ovšem vysoké investice snávratností až za zhruba 30 let.
Evropská unie vydala o ukládání CO2 směrnici a zřídila na Technické univerzitě v Aténách konzultační středisko pro energetické modelování. Pod tímto termínem se skrývá například řešení technických problémů, environmentálních rizik, problémů managementu či geologický výzkum.
Nejpodstatnějším problémem je však stále cena. Podle provedených studií zvýší zachycování oxidu uhličitého náklady na výrobu elektřiny přibližně o jeden až tři eurocenty na jednu kilowatthodinu. Náklady by mohl o něco snížit systém, při kterém by ukládaný oxid uhličitý zároveň vytlačoval do vrtů ropu, a tím zvýšil výtěžnost ropných polí.
Evropa v současnosti vypouští do ovzduší zhruba čtyři miliardy tun oxidu uhličitého ročně. V současnosti je již zřejmé, že pro splnění závazků redukce skleníkových plynů do roku 2012 pod úroveň roku 1990, jak stanoví Kjótský protokol, nebude postačovat ani kombinovaný efekt zlepšení energetické účinnosti a využití obnovitelných zdrojů energie. V rámci Evropské unie bude nezbytné co nejdříve realizovat projekty uskladňování emisí CO2. V září už začala fungovat "nejčistší" uhelná elektrárna v Německu, kde je separovaný oxid uhličitý ukládán do podzemních skladů v ocelových sudech.
Nejprogresivnější jsou však v tomto ohledu Norové.
Průkopnická plošina
Byť Norsko vyrábí 99 procent elektrické energie v hydroelektrárnách a do ovzduší vypouští pouze 0,2 procenta globálních emisí, ochranou ovzduší se intenzivně zabývá.
Jako první komerční projekt na světě, co se týče technologií na zachycení a uskladnění emisí oxidu uhličitého, se uvádí norská ropná plošina Sleipner firmy StatoilHydro.
Už od roku 1996 ukládá zhruba jeden milion tun oxidu uhličitého ročně do geologických struktur vytěžených ložisek ropy a plynu pod dnem Severního moře.
Zemní plyn, který se pod mořem těží, obsahuje zhruba devět procent CO2, jenž je zapotřebí oddělit.
VNorsku byla zavedena již vroce 1992 daň za emise oxidu uhličitého pro ropný průmysl ve výši zhruba 40 eur za tunu. Aby tuto daň nemusela platit, ropná společnost StatoilHydro ukládá oxid zpět do moře.
V letošním roce se vrámci projektu SnNhvit LNG (provoz na zkapalnění zemního plynu získávaného z plynového pole SnNhvit vBarentsově moři) začal separovat CO2 z plynu využívaného závodem LNG. Oxid bude skladován v pískovcových vrstvách pod ložisky zemního plynu - skladovací kapacita je zhruba 700 tisíc tun ročně.
Další plynová elektrárna byla vybudována za podpory norské vlády v rámci dlouhodobé koncepce zajištění dostatečného množství elektrické energie na západním pobřeží v lokalitě KĆrstN.
Výhledově se předpokládá, že na elektrárnu bude napojeno zařízení stechnologií CCS, bude tedy bez emisí CO2, který bude následně ukládán do vhodných podmořských slojí. Zařízení by mělo být v provozu v roce 2012, s kapacitou skladování jeden milion tun CO2 ročně.
Podle představ Evropské komise by doroku 2015 mělo být realizováno až dvanáct pilotních projektů na ukládání oxidu uhličitého pod zem.
Kapacita norských geologických struktur vytěžených ložisek ropy a plynu pod Severním mořem (oblast Utsira) umožňuje uložit až šest set miliard tun CO2, což je na mnoho let postačující množství pro celou Evropu.
České záměry
Česká republika předpokládá, v návaznosti na své zdroje fosilních paliv, využití technologie CCS v hnědouhelných elektrárnách. Tuzemský energetický gigant ČEZ už také předběžně vytipoval vhodnou elektrárnu pro pilotní projekt.
Jako nejvhodnější se zatím jeví lokalita patřící těžařské firmě Moravské naftové doly, kníž má nejblíže elektrárna v Hodoníně, a oblast severočeských Ledvic, kde se plánuje výstavba nových hnědouhelných bloků.
První taková elektrárna by mohla být vybudována při nákladech více než deset miliard korun do roku 2015.
AUTOR: Aleš Bluma
AUTOR: Jan Vosmanský
Většina vědců souhlasí s tím, že celosvětové emise oxidu uhličitého musejí být sníženy o více než 50 procent, aby se koncentrace CO2 stabilizovala, a tím došlo ke zmírnění změny klimatu. Zavádění těchto technologií však vyžaduje vysoké investice. Cena zařízení, které dokáže CO2 zachytit, přepravit a uskladnit, se pohybuje vmiliardách korun.
Drahá technologie CCS (Carbon Capture and Storage) se začne vyplácet vmomentě, kdy cena za jednu tunu emisních povolenek bude vyšší než cena za zachycení a uskladnění tuny CO2, přičemž právě záchyt emisí ze spalin je nejsložitější částí procesu, zatímco doprava oxidu by problematická být neměla.
Jak funguje CCS
Princip technologií CCS v podstatě není složitý. Speciální separační jednotka poblíž elektrárny nebo průmyslového objektu zachytí ve spalinách oxid uhličitý. Zachycený plyn se odvede potrubím k vhodné geologické oblasti (například vytěžená ložiska ropy, zemního plynu či hlubinná uhelná naleziště), kde se "napumpuje" pod zem.
Již současné technologie umožňují uskladnit až 90 procent emisí oxidu uhličitého. Vyžadují ovšem vysoké investice snávratností až za zhruba 30 let.
Evropská unie vydala o ukládání CO2 směrnici a zřídila na Technické univerzitě v Aténách konzultační středisko pro energetické modelování. Pod tímto termínem se skrývá například řešení technických problémů, environmentálních rizik, problémů managementu či geologický výzkum.
Nejpodstatnějším problémem je však stále cena. Podle provedených studií zvýší zachycování oxidu uhličitého náklady na výrobu elektřiny přibližně o jeden až tři eurocenty na jednu kilowatthodinu. Náklady by mohl o něco snížit systém, při kterém by ukládaný oxid uhličitý zároveň vytlačoval do vrtů ropu, a tím zvýšil výtěžnost ropných polí.
Evropa v současnosti vypouští do ovzduší zhruba čtyři miliardy tun oxidu uhličitého ročně. V současnosti je již zřejmé, že pro splnění závazků redukce skleníkových plynů do roku 2012 pod úroveň roku 1990, jak stanoví Kjótský protokol, nebude postačovat ani kombinovaný efekt zlepšení energetické účinnosti a využití obnovitelných zdrojů energie. V rámci Evropské unie bude nezbytné co nejdříve realizovat projekty uskladňování emisí CO2. V září už začala fungovat "nejčistší" uhelná elektrárna v Německu, kde je separovaný oxid uhličitý ukládán do podzemních skladů v ocelových sudech.
Nejprogresivnější jsou však v tomto ohledu Norové.
Průkopnická plošina
Byť Norsko vyrábí 99 procent elektrické energie v hydroelektrárnách a do ovzduší vypouští pouze 0,2 procenta globálních emisí, ochranou ovzduší se intenzivně zabývá.
Jako první komerční projekt na světě, co se týče technologií na zachycení a uskladnění emisí oxidu uhličitého, se uvádí norská ropná plošina Sleipner firmy StatoilHydro.
Už od roku 1996 ukládá zhruba jeden milion tun oxidu uhličitého ročně do geologických struktur vytěžených ložisek ropy a plynu pod dnem Severního moře.
Zemní plyn, který se pod mořem těží, obsahuje zhruba devět procent CO2, jenž je zapotřebí oddělit.
VNorsku byla zavedena již vroce 1992 daň za emise oxidu uhličitého pro ropný průmysl ve výši zhruba 40 eur za tunu. Aby tuto daň nemusela platit, ropná společnost StatoilHydro ukládá oxid zpět do moře.
V letošním roce se vrámci projektu SnNhvit LNG (provoz na zkapalnění zemního plynu získávaného z plynového pole SnNhvit vBarentsově moři) začal separovat CO2 z plynu využívaného závodem LNG. Oxid bude skladován v pískovcových vrstvách pod ložisky zemního plynu - skladovací kapacita je zhruba 700 tisíc tun ročně.
Další plynová elektrárna byla vybudována za podpory norské vlády v rámci dlouhodobé koncepce zajištění dostatečného množství elektrické energie na západním pobřeží v lokalitě KĆrstN.
Výhledově se předpokládá, že na elektrárnu bude napojeno zařízení stechnologií CCS, bude tedy bez emisí CO2, který bude následně ukládán do vhodných podmořských slojí. Zařízení by mělo být v provozu v roce 2012, s kapacitou skladování jeden milion tun CO2 ročně.
Podle představ Evropské komise by doroku 2015 mělo být realizováno až dvanáct pilotních projektů na ukládání oxidu uhličitého pod zem.
Kapacita norských geologických struktur vytěžených ložisek ropy a plynu pod Severním mořem (oblast Utsira) umožňuje uložit až šest set miliard tun CO2, což je na mnoho let postačující množství pro celou Evropu.
České záměry
Česká republika předpokládá, v návaznosti na své zdroje fosilních paliv, využití technologie CCS v hnědouhelných elektrárnách. Tuzemský energetický gigant ČEZ už také předběžně vytipoval vhodnou elektrárnu pro pilotní projekt.
Jako nejvhodnější se zatím jeví lokalita patřící těžařské firmě Moravské naftové doly, kníž má nejblíže elektrárna v Hodoníně, a oblast severočeských Ledvic, kde se plánuje výstavba nových hnědouhelných bloků.
První taková elektrárna by mohla být vybudována při nákladech více než deset miliard korun do roku 2015.
AUTOR: Aleš Bluma
AUTOR: Jan Vosmanský
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
