Nové knihy - Ekologická architektura ve stínu moderny

To tvrdí architekt Petr Suske, šéf ateliéru architektury pražského ČVUT, v knize Ekologická architektura ve stínu moderny, která je novým titulem vydavatelství Era.

Publikace je vyhraněným názorem aktivního architekta a pedagoga, který má svůj obor stejným dílem prožitý, načtený i nakoukaný (i proto je autorem většiny přetištěných fotografií, které demonstrují dobré i špatné příklady ekoarchitektury).

Suske je sympaticky osobní, neláme si hlavu s nějakým autorským odstupem, který by jistě působil odborněji. Píše jednoduchým až fejetonovým stylem, argumenty vykládá "selským rozumem", přitom nechybí ani řada odkazů a citátů.

Suskeho kontaktní styl nepřímo vybízí ke zpochybnění, provokuje k vlastním úvahám (Opravdu mají modernisté na svědomí tolik současných architektonických předsudků; skutečně jsou skleněné fasády takovým peklem?).

Potřeby mravenců

Na začátku Suske zesměšňuje dva extrémy, které si přivlastňují označení ekoarchitektura: přílišnou high-tech architekturu, která nenechá člověku prostor k zútulnění, a na druhé straně totální odmítnutí moderních principů, dohnané až k návratu k suchým záchodům. "Je nesmysl chápat ekologickou architekturu jako poustevnickou chýši, v níž budeme žít v pokoře vedené snahou podřídit se potřebám mravenců." Takové návraty k přírodě podle něj spíš než skromností "zavánějí dietou".

Jmenuje řadu příkladů, co ekoarchitektura není, aby se ve zbývajícím, notně zúženém prostoru pokusil vystihnout, čím by mohla být. Suske staví na první místo individualitu každé architektury. Protikladem jsou prefabrikované, uniformní stavby - především rodinné domky - , které jsou poznamenané "pokleslým amalgámem globálních architektonických prvků".

Paradoxně se nepůvodností vyznačují podle Suskeho i administrativní budovy a reprezentativní sídla velkých firem, podléhající například globální módě prosklených fasád.

Ty sice ekologicky stavbu vyhřívají, v teplých obdobích však prostory přehřívají, musí být plně klimatizované a kvůli nákladům na údržbu skleněných povrchů, většinou zbavených transparentnosti věčně zataženými roletami - si nezaslouží štempl nízkonákladové stavby.

Ekologické je i pohodlné

Suske nenabízí konkrétní návod na ekologickou stavbu, jen několik zásad. Vedle individuality je to například výběr stavebního materiálu a měřítko stavby, které by měly respektovat místní zvyklosti. Ekologický dům by měl ladit s okolím, nabídnout domácím pohodlí a současně respektovat jejich finanční možnosti.

Nejproblematičtější je kapitola o kráse. Suske do jisté míry rehabilituje romantický styl, který moderna odsunula do kategorie kýče. Nebrání se ani dekoru, který vychází z povahy použitých materiálů.

Petr Suske není v oblasti ekoarchitektury jen teoretikem. Se svým ateliérem (Skupina ekologické architektury) má za sebou i několik ekostaveb: restaurace z nepálené hlíny Hliněná bašta v Průhonicích, slaměný rodinný dům v Mladé Boleslavi, úprava průhonického náměstí či návrh průhonického fitness centra, kde cvičenci při vzpírání nebo během spinningu budou vyrábět energii k osvětlení či cirkulaci vzduchu.

Suskeho připomínky nejsou většinou zcela původní, originální jsou ale konkrétní příklady a souvislosti, do nichž je autor spojuje.

Atraktivitu přidávají fotografie, které jsou přehlídkou zajímavostí. Vedle uštěpačných "odhalení", jako že Centre Pompidou v Paříži je nesmírně rychle stárnoucí krásou (inženýrské sítě vedené po vnějším plášti budovy podléhají rychlé zkáze), jsou tu i roztomilé postřehy z cest. Například v Jemenu autor vyfotografoval fotbalové hřiště. V jeho poli stojí trs tenkých, třímetrových palem, které si nikdo netroufl pokácet a které místní hráči přijali jako jednu z překážek hry.

Petr Suske: Ekologická architektura ve stínu moderny. ERA. Brno 2008.143 strany. Cena 390 Kč