Můžeme zůstat na konci fronty
Dukovany patří mezi nejbezpečnější jaderné elektrárny na světě, říká Aleš John.
Dukovany patří mezi nejbezpečnější jaderné elektrárny na světě, říká Aleš John.
Generální ředitel Ústavu jaderného výzkumu Řež Aleš John má obavy, že když si neobjednáme nové reaktory rychle, postavíme se na konec hodně dlouhé fronty. Nová generace jaderných elektráren bude podle něj téměř bezodpadová.
Rakouská televize nedávno odvysílala dokument o fiktivní havárii elektrárny v Dukovanech, za jejíž bezpečnost jste roky zodpovídal. Co na to říkáte?
Podle mě jde o rozdmýchávání nějaké kampaně. Souviselo to s výročím referenda, v němž Rakušané těsně rozhodli o opuštění jaderného programu. Ze svého rozhodnutí mají trauma, protože přišli o velké peníze.
Jaká je podle vás v Dukovanech skutečná bezpečnost?
Bezpečnost znamená mít dobré zařízení, které obsluhují dobří lidé podle dobré dokumentace. Můžete mít mercedes a být dobrý šofér, ale když máte špatnou mapu, zabloudíte. Když budete špatný řidič, nedojedete. A máte-li mizerné auto, nemusí vám být nic platné, že jste skvělý řidič a máte správnou mapu.
Elektrárna v Dukovanech je po technické stránce velmi bezpečná. Projekt vznikal v době, kdy se nehledělo na kilo železa, tunu betonu a metr prostoru. K tomu připočtěte kvalitní lidi a provozní zkušenost. Jsem tedy naprosto klidný.
Dá se to nějak skutečně objektivně změřit?
Světová asociace provozovatelů jaderných elektráren stanovila deset indikátorů bezpečnosti a spolehlivosti. V porovnání se světovým průměrem jsou na tom Dukovany výrazně lépe. V radiačních záležitostech patří mezi nejlepší na světě.
A co Temelín?
V Temelíně se vychytávají náběhové poruchy. I tak patří mezi lepší průměr a jeho spolehlivost se bude zvyšovat.
Nevychytávají se ty poruchy příliš dlouho?
Ani v Dukovanech to nešlo hned. V Temelíně se projevuje, že jde o kombinaci ruského projektu, českého výrobku a amerického systému měření. To se samozřejmě musí vyladit. Došlo k problémům s turbínou, ale to se vyřešilo.
Vznikly potíže s naladěním systému regulace firmy Westinghouse, což už je také v pořádku. Objevily se také problémy s americkým palivem. Nové výběrové řízení vyhrál ruský TVEL, který má s palivem pro takovýto reaktor dostatečné zkušenosti.
Zapomenutá havárie
Rakousko má spadeno hlavně na české a slovenské elektrárny. Není to kvůli dvěma haváriím v 70. letech?
Tehdy šlo o elektrárnu A1 v Jaslovských Bohunicích, která se začala stavět začátkem 60. let. Byl to velice zvláštní reaktor. Do provozu naběhl v roce 1972. Docházelo k potížím, v jednom případě unikl chladící plyn a udusil dva lidi.
Zásadní problém vznikl lidskou chybou. Při výměně paliva neodstranili z článku všechen silikagel čili absorbér vlhkosti. Kolem nemohl volně proudit chladící plyn, došlo k přehřátí.
Mohlo dojít k tragédii černobylského typu?
Černobylský problém spočíval v tom, že reaktory RBMK vykazovaly při nízké výkonové hladině takzvaný kladný koeficient reaktivity. To znamená, že se reakce někdy rozbíhala, když se měla snižovat. To bylo ošetřeno provozním předpisem a zákazem některých manipulací, který obsluha obešla. Došlo k velkému zvýšení výkonu a roztavení aktivní zóny. Reaktor byl moderován (zpomalován - pozn. red.) grafitem, ten se vznítil a došlo k výbuchu.
V Bohunicích byl reaktor moderován těžkou vodou. Chlazení obstarával kysličník uhličitý, který se používá v hasicích přístrojích. Došlo k natavení paliva, ale nemohlo dojít k požáru a výbuchu.
Bohunická elektrárna A1 využívala přírodní, neobohacený uran. Nebyla by to cesta pro země, v nichž svět obohacený uran nechce?
To jsou dvě různé věci. Obohacení pro energetiku je na úrovni několika procent. Pro zbrojní průmysl dosahuje téměř sta procent, to je obrovský rozdíl. K výrobě paliva vede složitá cesta. Pokud jde o různé podezřelé země, jako je Írán, mají nasmlouvané palivo z Ruska.
Chudé země jádro nespasí
Íránská elektrárna se tedy dá považovat za mírové zařízení?
Samotná elektrárna ano. Druhá otázka je, co udělají s proudem. Když chcete obohacovat uran, potřebujete spoustu elektřiny. Já se však nezabývám tím, co dělá Írán. A netajím se skepsí vůči představám, že se třeba ve střední Africe postaví jaderné elektrárny. Tam není dozor, zázemí, nic. K tomu, abychom zodpovědně provozovali Dukovany a Temelín, potřebujeme kromě lidí v elektrárnách ještě dalších sto padesát odborníků na Úřadu pro jadernou bezpečnost a tisíc lidí v Ústavu jaderného výzkumu. Kde je v Kongu najdete? Považuji za škodlivé rozvíjet jadernou energetiku tam, kde není infrastruktura.
Už několik let se mluví o tom, že jádro zažívá ve světě renesanci. Je tomu skutečně tak?
To, co se teď začíná budovat, jsou elektrárny třetí generace, které byly vyprojektované koncem osmdesátých a v devadesátých letech. Je to evropský jaderný reaktor EPR, který se staví ve Finsku a v Číně; Westinghouse má objednávky asi od deseti amerických společností, Rusové staví v Číně a v Indii. Jak končí životnost starších elektráren, je zapotřebí jejich výkon nahradit. Uhlí není, ropa může být příliš drahá, takže v lokalitě, kde jaderný blok končí, se bude stavět nový.
Čím se nová generace liší?
Třetí generace má mnohem více pasivních bezpečnostních systémů. To znamená systémů, které nepotřebují elektřinu a jsou schopny s využitím pouhé gravitace zajistit, že se reaktor zastaví. Druhá věc je dochlazení aktivní zóny, protože tam zůstává obrovské teplo, které vzniká i po zastavení reakce. Třetí oblastí jsou bariéry proti šíření radioaktivity, například dvouplášťová ochranná obálka. Dalším prvkem je několikanásobné zálohování. Na Dukovanech jsou bezpečnostní systémy třikrát zálohované, v třetí generaci čtyřikrát.
Kromě toho se už začíná pracovat na výzkumech čtvrté generace. Předpokládá se, že demonstrační modely budou někdy v horizontu 2020 až 2025. S nasazením do výstavby se počítá v době, kdy by končil provoz elektráren druhé generace a byl by v rozpuku provoz elektráren třetí generace, tedy někdy v horizontu 2040.
Je nejvyšší čas začít stavět
Kolik je v současné době ve světě jaderných elektráren a kolik se jich postaví?
V současné době je to asi 450 energetických bloků. Odhaduji, že v Evropě a severní Americe se bude stavět padesát bloků v horizontu patnácti let.
Jak to vypadá v Česku?
Reaktor nelze postavit kdekoli. Kdysi byla vybrána čtyři místa: Dukovany, Temelín, Blahutovice a Tetov. Postavily se Dukovany a dva bloky v Temelíně. Infrastruktura v Temelíně je vybudovaná na dvojnásobek. V Tetově a Blahutovicích není nic, tam by bylo nutné postavit vedení, vybudovat rezervoár chladicí vody a přivést odborníky. Půjde tedy logicky o Temelín.
A co s Dukovany?
Když se životnost prodlouží na čtyřicet pět let, zbývá dvacet. Kupříkladu Finové začali o dalším bloku mluvit v roce 1990 a kolem roku 2011 by blok mohli spustit. Jestliže Dukovany mají před sebou nanejvýš pětadvacet let, už bychom měli mluvit o tom, co bude pak.
Problém je také s vyhořelým palivem...
Existuje technologie na přepracování, to znamená na vytažení štěpných zbytků a výrobu nových článků. Jen je to dražší než vyrábět palivo z čerstvého uranu. Až v případě, že cena suroviny vzroste, všichni pravděpodobně začnou přepracovávat palivo.
V rámci čtvrté generace půjde o uzavřený palivový cyklus. Co se vytáhne z tlakovodních reaktorů, to se přepracuje na palivo pro rychlé reaktory, tam vznikne jiný štěpný materiál, který se dá zase použít v tlakovodních reaktorech - a tak se to dá točit stovky let. Nakonec ovšem nějaký odpad vždy zůstane.
Mezinárodní agentura pro atomovou energii chce více spolupracovat s vaším ústavem.
S agenturou spolupracujeme mnoho let. Zatím má jednu laboratoř v Rakousku, která využívá služeb dalších pracovišť. Do budoucna chce mít ještě jednu stálou laboratoř a jednáme o tom, že by byla v Česku.
Agenturní pracovníci zatím odebírají vzorky přímo v jaderných zařízeních. Nový prvek spočívá v tom, že by se braly také vzorky z prostředí, z okolí jaderných zařízení, a ty by se zkoumaly u nás. Inspektor totiž nemusí všechno vidět, ale příroda si to pamatuje.
Působíte v asociaci provozovatelů jaderných elektráren.
Světová asociace provozovatelů jaderných elektráren (WANO) byla založena v roce 1989 jako reakce na Černobyl.
Všichni si uvědomili, že jaderná energetika by další havárii nepřežila. Provozovatelé si řekli, že musejí něco udělat, aby k obdobnému neštěstí již nikdy nedošlo. Vytvořili síť, aby si mohli sdělovat zkušenosti, konzultovat, vzájemně se kontrolovat. To funguje. Spolehlivost a bezpečnost se výrazně zvýšily.
Po velké hospodářské krizi si svět vypracoval mechanismy, aby se neopakovala. Jak umírali lidé, kteří ji pamatovali, docházelo k erozi. Nedojde k tomu i v jaderné energetice?
V ekonomice platí, že co hlava, to názor. Nedá se to kontrolovat a uřídit. V jaderné energetice taková volnost není. Dnešní zařízení jsou bezpečná, obsluha školená. A software už nedovolí obsluze dělat nějaké psí kusy.
V Černobylu také měli příručky a udělali přesně to, co dělat neměli.
Byla za tím finanční motivace, ale to nechci rozebírat. K stejné katastrofě dnes nemůže dojít, někdy však zaznívá otázka, co když se ten chlap v dozorně zblázní? Všichni pracovníci musejí projít psychologickými testy. Bohužel jimi dnes úspěšně prochází méně adeptů než dřív.
Zůstávají nějaká rizika?
Myslím, že bezpečnost je pod kontrolou. Nepotřebujeme ovšem jen ty tři lidi na blokové dozorně, ale obrovské zázemí, spoustu vysoce kvalifikovaných lidí s praxí. A těch je málo. Ve světě se shánějí tisíce inženýrů a program může dojet na to, že nebudou.
České riziko spočívá také v tom, že když budeme otálet, nebude od koho elektrárnu koupit. Ve světě zbyli čtyři výrobci: americký Westinghouse, evropská Arewa, skupina ruských firem a japonská Mitsubishi. Jestli budeme váhat, může se nám stát, že se postavíme na konec hodně dlouhé fronty.
AUTOR: Petr Korbel
Jak končí životnost starších elektráren, je zapotřebí jejich výkon nahradit.
Aleš John
Narodil se v roce 1950 v Brně.
Vystudoval Elektrotechnickou fakultu Vysokého učení technického, další kvalifikaci získal na Jaderné fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, má také titul MBA.
V letech 1982 až 2003 působil v jaderné elektrárně Dukovany. Nejdříve se věnoval dozimetrii, pak byl vedoucím odboru radiační bezpečnosti, v roce 1993 se stal náměstkem pro bezpečnost a v roce 1998 technickým ředitelem.
Generálním ředitelem Ústavu jaderného výzkumu je od dubna 2008.
Je ženatý, manželka učí na střední škole, mají dva syny. K jeho koníčkům patří golf, staré mapy a historické rozhlasové přijímače.
Napsal knihu V polovině cesty, v níž popsal výstavbu a provoz elektrárny Dukovany.
Ústav jaderného výzkumu Řež
Byl založen v roce 1955.
Zabývá se výzkumem a vývojem v oblasti jaderných technologií.
Provozuje výzkumný reaktor.
Nabízí projektové a inženýrské služby při investiční výstavbě.
Věnuje se řízení životního cyklu elektráren a jejich údržby.
Poskytuje odborné konzultace týkající se nakládání s jadernými odpady.
Generální ředitel Ústavu jaderného výzkumu Řež Aleš John má obavy, že když si neobjednáme nové reaktory rychle, postavíme se na konec hodně dlouhé fronty. Nová generace jaderných elektráren bude podle něj téměř bezodpadová.
Rakouská televize nedávno odvysílala dokument o fiktivní havárii elektrárny v Dukovanech, za jejíž bezpečnost jste roky zodpovídal. Co na to říkáte?
Podle mě jde o rozdmýchávání nějaké kampaně. Souviselo to s výročím referenda, v němž Rakušané těsně rozhodli o opuštění jaderného programu. Ze svého rozhodnutí mají trauma, protože přišli o velké peníze.
Jaká je podle vás v Dukovanech skutečná bezpečnost?
Bezpečnost znamená mít dobré zařízení, které obsluhují dobří lidé podle dobré dokumentace. Můžete mít mercedes a být dobrý šofér, ale když máte špatnou mapu, zabloudíte. Když budete špatný řidič, nedojedete. A máte-li mizerné auto, nemusí vám být nic platné, že jste skvělý řidič a máte správnou mapu.
Elektrárna v Dukovanech je po technické stránce velmi bezpečná. Projekt vznikal v době, kdy se nehledělo na kilo železa, tunu betonu a metr prostoru. K tomu připočtěte kvalitní lidi a provozní zkušenost. Jsem tedy naprosto klidný.
Dá se to nějak skutečně objektivně změřit?
Světová asociace provozovatelů jaderných elektráren stanovila deset indikátorů bezpečnosti a spolehlivosti. V porovnání se světovým průměrem jsou na tom Dukovany výrazně lépe. V radiačních záležitostech patří mezi nejlepší na světě.
A co Temelín?
V Temelíně se vychytávají náběhové poruchy. I tak patří mezi lepší průměr a jeho spolehlivost se bude zvyšovat.
Nevychytávají se ty poruchy příliš dlouho?
Ani v Dukovanech to nešlo hned. V Temelíně se projevuje, že jde o kombinaci ruského projektu, českého výrobku a amerického systému měření. To se samozřejmě musí vyladit. Došlo k problémům s turbínou, ale to se vyřešilo.
Vznikly potíže s naladěním systému regulace firmy Westinghouse, což už je také v pořádku. Objevily se také problémy s americkým palivem. Nové výběrové řízení vyhrál ruský TVEL, který má s palivem pro takovýto reaktor dostatečné zkušenosti.
Zapomenutá havárie
Rakousko má spadeno hlavně na české a slovenské elektrárny. Není to kvůli dvěma haváriím v 70. letech?
Tehdy šlo o elektrárnu A1 v Jaslovských Bohunicích, která se začala stavět začátkem 60. let. Byl to velice zvláštní reaktor. Do provozu naběhl v roce 1972. Docházelo k potížím, v jednom případě unikl chladící plyn a udusil dva lidi.
Zásadní problém vznikl lidskou chybou. Při výměně paliva neodstranili z článku všechen silikagel čili absorbér vlhkosti. Kolem nemohl volně proudit chladící plyn, došlo k přehřátí.
Mohlo dojít k tragédii černobylského typu?
Černobylský problém spočíval v tom, že reaktory RBMK vykazovaly při nízké výkonové hladině takzvaný kladný koeficient reaktivity. To znamená, že se reakce někdy rozbíhala, když se měla snižovat. To bylo ošetřeno provozním předpisem a zákazem některých manipulací, který obsluha obešla. Došlo k velkému zvýšení výkonu a roztavení aktivní zóny. Reaktor byl moderován (zpomalován - pozn. red.) grafitem, ten se vznítil a došlo k výbuchu.
V Bohunicích byl reaktor moderován těžkou vodou. Chlazení obstarával kysličník uhličitý, který se používá v hasicích přístrojích. Došlo k natavení paliva, ale nemohlo dojít k požáru a výbuchu.
Bohunická elektrárna A1 využívala přírodní, neobohacený uran. Nebyla by to cesta pro země, v nichž svět obohacený uran nechce?
To jsou dvě různé věci. Obohacení pro energetiku je na úrovni několika procent. Pro zbrojní průmysl dosahuje téměř sta procent, to je obrovský rozdíl. K výrobě paliva vede složitá cesta. Pokud jde o různé podezřelé země, jako je Írán, mají nasmlouvané palivo z Ruska.
Chudé země jádro nespasí
Íránská elektrárna se tedy dá považovat za mírové zařízení?
Samotná elektrárna ano. Druhá otázka je, co udělají s proudem. Když chcete obohacovat uran, potřebujete spoustu elektřiny. Já se však nezabývám tím, co dělá Írán. A netajím se skepsí vůči představám, že se třeba ve střední Africe postaví jaderné elektrárny. Tam není dozor, zázemí, nic. K tomu, abychom zodpovědně provozovali Dukovany a Temelín, potřebujeme kromě lidí v elektrárnách ještě dalších sto padesát odborníků na Úřadu pro jadernou bezpečnost a tisíc lidí v Ústavu jaderného výzkumu. Kde je v Kongu najdete? Považuji za škodlivé rozvíjet jadernou energetiku tam, kde není infrastruktura.
Už několik let se mluví o tom, že jádro zažívá ve světě renesanci. Je tomu skutečně tak?
To, co se teď začíná budovat, jsou elektrárny třetí generace, které byly vyprojektované koncem osmdesátých a v devadesátých letech. Je to evropský jaderný reaktor EPR, který se staví ve Finsku a v Číně; Westinghouse má objednávky asi od deseti amerických společností, Rusové staví v Číně a v Indii. Jak končí životnost starších elektráren, je zapotřebí jejich výkon nahradit. Uhlí není, ropa může být příliš drahá, takže v lokalitě, kde jaderný blok končí, se bude stavět nový.
Čím se nová generace liší?
Třetí generace má mnohem více pasivních bezpečnostních systémů. To znamená systémů, které nepotřebují elektřinu a jsou schopny s využitím pouhé gravitace zajistit, že se reaktor zastaví. Druhá věc je dochlazení aktivní zóny, protože tam zůstává obrovské teplo, které vzniká i po zastavení reakce. Třetí oblastí jsou bariéry proti šíření radioaktivity, například dvouplášťová ochranná obálka. Dalším prvkem je několikanásobné zálohování. Na Dukovanech jsou bezpečnostní systémy třikrát zálohované, v třetí generaci čtyřikrát.
Kromě toho se už začíná pracovat na výzkumech čtvrté generace. Předpokládá se, že demonstrační modely budou někdy v horizontu 2020 až 2025. S nasazením do výstavby se počítá v době, kdy by končil provoz elektráren druhé generace a byl by v rozpuku provoz elektráren třetí generace, tedy někdy v horizontu 2040.
Je nejvyšší čas začít stavět
Kolik je v současné době ve světě jaderných elektráren a kolik se jich postaví?
V současné době je to asi 450 energetických bloků. Odhaduji, že v Evropě a severní Americe se bude stavět padesát bloků v horizontu patnácti let.
Jak to vypadá v Česku?
Reaktor nelze postavit kdekoli. Kdysi byla vybrána čtyři místa: Dukovany, Temelín, Blahutovice a Tetov. Postavily se Dukovany a dva bloky v Temelíně. Infrastruktura v Temelíně je vybudovaná na dvojnásobek. V Tetově a Blahutovicích není nic, tam by bylo nutné postavit vedení, vybudovat rezervoár chladicí vody a přivést odborníky. Půjde tedy logicky o Temelín.
A co s Dukovany?
Když se životnost prodlouží na čtyřicet pět let, zbývá dvacet. Kupříkladu Finové začali o dalším bloku mluvit v roce 1990 a kolem roku 2011 by blok mohli spustit. Jestliže Dukovany mají před sebou nanejvýš pětadvacet let, už bychom měli mluvit o tom, co bude pak.
Problém je také s vyhořelým palivem...
Existuje technologie na přepracování, to znamená na vytažení štěpných zbytků a výrobu nových článků. Jen je to dražší než vyrábět palivo z čerstvého uranu. Až v případě, že cena suroviny vzroste, všichni pravděpodobně začnou přepracovávat palivo.
V rámci čtvrté generace půjde o uzavřený palivový cyklus. Co se vytáhne z tlakovodních reaktorů, to se přepracuje na palivo pro rychlé reaktory, tam vznikne jiný štěpný materiál, který se dá zase použít v tlakovodních reaktorech - a tak se to dá točit stovky let. Nakonec ovšem nějaký odpad vždy zůstane.
Mezinárodní agentura pro atomovou energii chce více spolupracovat s vaším ústavem.
S agenturou spolupracujeme mnoho let. Zatím má jednu laboratoř v Rakousku, která využívá služeb dalších pracovišť. Do budoucna chce mít ještě jednu stálou laboratoř a jednáme o tom, že by byla v Česku.
Agenturní pracovníci zatím odebírají vzorky přímo v jaderných zařízeních. Nový prvek spočívá v tom, že by se braly také vzorky z prostředí, z okolí jaderných zařízení, a ty by se zkoumaly u nás. Inspektor totiž nemusí všechno vidět, ale příroda si to pamatuje.
Působíte v asociaci provozovatelů jaderných elektráren.
Světová asociace provozovatelů jaderných elektráren (WANO) byla založena v roce 1989 jako reakce na Černobyl.
Všichni si uvědomili, že jaderná energetika by další havárii nepřežila. Provozovatelé si řekli, že musejí něco udělat, aby k obdobnému neštěstí již nikdy nedošlo. Vytvořili síť, aby si mohli sdělovat zkušenosti, konzultovat, vzájemně se kontrolovat. To funguje. Spolehlivost a bezpečnost se výrazně zvýšily.
Po velké hospodářské krizi si svět vypracoval mechanismy, aby se neopakovala. Jak umírali lidé, kteří ji pamatovali, docházelo k erozi. Nedojde k tomu i v jaderné energetice?
V ekonomice platí, že co hlava, to názor. Nedá se to kontrolovat a uřídit. V jaderné energetice taková volnost není. Dnešní zařízení jsou bezpečná, obsluha školená. A software už nedovolí obsluze dělat nějaké psí kusy.
V Černobylu také měli příručky a udělali přesně to, co dělat neměli.
Byla za tím finanční motivace, ale to nechci rozebírat. K stejné katastrofě dnes nemůže dojít, někdy však zaznívá otázka, co když se ten chlap v dozorně zblázní? Všichni pracovníci musejí projít psychologickými testy. Bohužel jimi dnes úspěšně prochází méně adeptů než dřív.
Zůstávají nějaká rizika?
Myslím, že bezpečnost je pod kontrolou. Nepotřebujeme ovšem jen ty tři lidi na blokové dozorně, ale obrovské zázemí, spoustu vysoce kvalifikovaných lidí s praxí. A těch je málo. Ve světě se shánějí tisíce inženýrů a program může dojet na to, že nebudou.
České riziko spočívá také v tom, že když budeme otálet, nebude od koho elektrárnu koupit. Ve světě zbyli čtyři výrobci: americký Westinghouse, evropská Arewa, skupina ruských firem a japonská Mitsubishi. Jestli budeme váhat, může se nám stát, že se postavíme na konec hodně dlouhé fronty.
AUTOR: Petr Korbel
Jak končí životnost starších elektráren, je zapotřebí jejich výkon nahradit.
Aleš John
Narodil se v roce 1950 v Brně.
Vystudoval Elektrotechnickou fakultu Vysokého učení technického, další kvalifikaci získal na Jaderné fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, má také titul MBA.
V letech 1982 až 2003 působil v jaderné elektrárně Dukovany. Nejdříve se věnoval dozimetrii, pak byl vedoucím odboru radiační bezpečnosti, v roce 1993 se stal náměstkem pro bezpečnost a v roce 1998 technickým ředitelem.
Generálním ředitelem Ústavu jaderného výzkumu je od dubna 2008.
Je ženatý, manželka učí na střední škole, mají dva syny. K jeho koníčkům patří golf, staré mapy a historické rozhlasové přijímače.
Napsal knihu V polovině cesty, v níž popsal výstavbu a provoz elektrárny Dukovany.
Ústav jaderného výzkumu Řež
Byl založen v roce 1955.
Zabývá se výzkumem a vývojem v oblasti jaderných technologií.
Provozuje výzkumný reaktor.
Nabízí projektové a inženýrské služby při investiční výstavbě.
Věnuje se řízení životního cyklu elektráren a jejich údržby.
Poskytuje odborné konzultace týkající se nakládání s jadernými odpady.
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
