Sci-fi vize prezidentských voleb, kdy bude zvolen za hlavu českého státu čistokrevný tuleň.
Jaká nás čeká budoucnost - V Zemi Františka Josefa
Novákovi seděli ve svém paneláku před televizní obrazovkou a ani nedutali. Právě skončilo desáté kolo volby prezidenta, skrutátoři sčítali v zákulisí hlasy a bylo zřejmé, že teď už se určitě rozhodne.
Psal se rok 2108 a celá země čekala na novou hlavu státu. Rozhodovalo se mezi Rudolfem Vopičkou a Karlem Čechem, nicméně pikantní bylo, že Vopička byl vlastně tuleň. "Zvolí zákonodárci poprvé v dějinách naší země prezidentem čistokrevného tuleně?" zakvíkala vzrušeně televizní hlasatelka. A hned si odpověděla: "Tak na to si ještě chvilku počkáme. Zatím nám z režie pustí film o dějinách našeho státu - České republiky Františka Josefa."
U Nováků vyvolala tato zpráva lehké pobouření. Už zase ty otravné dějiny, jako by nestačilo, že je do nich pořád hustili ve škole.
Jestli stačilo, nebo nestačilo, nechme nyní stranou a podívejme se, co teď, v roce 2108, běží na televizních obrazovkách ve všech českých domácnostech. Nebo raději ne - film je to sice patetický a moc hezký, nicméně od skutečnosti se přece jen občas odlišuje. Převyprávějme ho proto raději syrověji bez příkras.
Přesun na Arktidu
Film začíná záběry potopy - potopy světa v důsledku globálního oteplování. Jediná věc, ve které se druhý český prezident Václav Klaus zmýlil. Jinak měl vždy ve všem absolutní pravdu, ale zrovna v globálním oteplování se docela seknul. Jako na potvoru, neboť mělo dost nemilé důsledky. Voda stoupala, země ubývalo, integrovaní Evropané se čím dál tím více mačkali, a tak Evropská komise rozhodla o přesunu obyvatelstva.
Přesun musí ctít národní tradice a specifika, rozhodl jakýsi bruselský byrokrat, a Češi - na základě dekretů prezidia Evropské komise - vyfasovali Zemi Františka Josefa. Nejsevernější souostroví Evropy, ležící původně v takzvaném Severním ledovém oceánu, objevené a pojmenované v roce 1873 rakousko-uherskými polárníky Carlem Weyprechtem a Juliem Payerem, nicméně dlouho patřící Rusku. Rusko však zmizelo skoro celé pod vodou, Rusové postavili nový Kreml na Kamčatce a o kdysi ledové ostrovy ztratili zájem.
Pravda, Zemi Františka Josefa měli původně dostat k obývání Rakušané, nějaká byrokratická hlava je však nechala vyexpedovat do Austrálie. Integrovali se tam rychle s klokany, které naučili tančit valčík, ale pak je spláchla voda z tajících ledovců v Antarktidě.
Měli jsme vlastně štěstí v neštěstí, mohli jsme dopadnout hůř. Země Františka Josefa, brzy přejmenovaná na Českou republiku Františka Josefa, nebyla úplně špatné místo.
I když: globální oteplování zase tolik vřelé nebylo, žádné Tahiti z někdejšího arktického archipelagu nevzniklo. Většinu roku je něco málo nad nulou, bláto a plískanice, léto je krátké a chladné, ale k pěstování brambor a odolných trav k pastvě to dlouho stačilo.
Česká ekonomika však spočívá hlavně v rybolovu a v následném zpracování darů moře. Kromě toho jsou na ostrovech umístěny montovny těch světových koncernů, které se dokázaly s podmínkami světa po potopě flexibilně vypořádat. Tedy hlavně čínských.
Podmořská města, v nichž žije většina obyvatel zeměkoule, dokumentární film nezmiňuje - proč vyvolávat zbytečnou závist. "Státi nohama pevně na zemi" - tak zní nové státní heslo, které po přesunu Čechů na ostrovy vystřídalo na prezidentské standartě poněkud nepraktické a omšelé "Pravda vítězí".
Tulení válení
Politický systém se zprvu příliš nelišil od toho, který platil v době před velkým stěhováním. Jenže pak do toho vstoupili tuleni. Ti se dlouho jen tak vyvalovali na chladných plážích souostroví a tvářili se, že jim do Čechů nic není. Ostatně daleko větší nebezpečí pro ně představovali japonští velrybáři, kteří - když se jim v lovu kytovců nedařilo - nepohrdli ani odchytem tuleňů.
Češi záhy zjistili, že mají s tuleni jednu společnou vlastnost - zálibu ve vyvalování se na pláži. Pravda, přírodní podmínky Země Františka Josefa ani po Velké Oblevě neposkytovaly potěšení srovnatelné s chorvatskými letovisky, ale zvyk je železná košile a proč v něm nepokračovat, když najednou máme moře a pláže doma v Čechách.
Češi tak začali většinu volného času trávit na plážích - spolu s tuleni. Oba živočišné druhy postupně přebíraly různé vlastnosti jeden od druhého.
Zdá se však, že Češi byli aktivnější. Existuje řada vědeckých studií tvrdících, že šlo o přirozený proces plně v souladu sDarwinovou teorií. Aby druh, člověk typu Čech, přežil ve změněných podmínkách, musí se na ně adaptovat.
Jistě, škála možností byla přece jen širší a nabízela více možností, nicméně Češi patrně instinktivně tíhli k té, jež jim byla nejbližší. Tedy válet se, zbytečně se nenamáhat, držet se rozumně spíše při zemi. A plavat po proudu.
Tak se stalo, že mezi oběma druhy zavládly vztahy nikoliv konkurenční a konfliktní, ale kooperativní, ba symbiotické. "My, Češi, se přece dokážeme domluvit s každým," říkalo se v prvních letech v novém domově.
Jenže jak se domluvit s tuleni, když ti mluvit neumějí. Ale i s tím si národ Komenského, národ učitelek (a občas i učitelů), dokázal poradit, zvláště když se zjistilo, že tuleni jsou tvorové velmi učenliví. Pokec s tuleněm se tak záhy zařadil mezi nejoblíbenější kratochvíle českých přistěhovalců.
Kdyby Češi z roku 2008 mohli spatřit své potomky, sotva by se v nich poznali a považovali by je - nejspíš za tuleně. Nicméně estetické kategorie jsou věcí proměnlivou a relativní. Přesto však státní orgány někdy kolem roku 2050 rozhodly o vymazání všech zobrazení podoby Čechů před stěhováním na ostrovy, respektive o vytvoření závazného souboru portrétů významných osobností českých dějin s tuleními rysy.
Každých pět let se toto album inovovalo, tuleních rysů v podobiznách přibývalo. Za přechovávání a šíření starých portrétů a fotografií soudy vynášely ty nejpřísnější tresty. Zvláštní policejní útvar pověřený úkolem vyhledávat závadné fotografie a zatýkat jejich držitele měl hlavně v padesátých letech plné ruce práce. Ale existoval i v roce 2108, měl desetkrát více zaměstnanců než v roce 2055 a vládě každý rok předkládal děsivé zprávy o nových tajných dílnách, v nichž se prý vytvářejí podobizny různých podivných kreatur, prý Čechů.
Genetické inženýrství a zákony o registrovaném partnerství člověka a tuleně rychle napomohly k završení celého procesu, kdy přestalo mít pomalu smysl rozlišovat Čecha-člověka a Čecha-tuleně.
Aktivní, nikoliv aktivistický
Rudolf Vopička, kandidát na prezidenta, měl však tu vlastnost, že si zakládal na svém tuleňství. Tvrdil, že je čistokrevný tuleň. Založil hnutí Návrat ke kořenům, které zvítězilo v posledních parlamentních volbách a mělo nejvíce šancí prosadit svého kandidáta na Pražský Hrad.
Ano, na Pražský Hrad, neboť první osadníci si samozřejmě na jednom z ostrovů zbudovali Novou Prahu i s panoramatem Hradčan, byť místní přírodní podmínky neposkytovaly natolik honosný stavební materiál jako onehdy ve starých Čechách.
Zdálky, v mlze a šeru, vypadaly Nové Hradčany jako ty původní. Při bližším ohledání si však nešlo nepovšimnout velkého využití vlnitého plechu a prázdných barelů od ropy dovážené na ostrovy z Ruska (tedy z Kamčatky).
Popularita hnutí Návrat ke kořenům už dlouho rostla - prostě kvůli tomu, že to bylo tak nějak "in" anebo "cool", jak říkali mladí. V roce 2108 už stejně žádní čistokrevní Češi-lidé a Češi-tuleni neexistovali, hlavně nikoliv v mentálním smyslu. Lékařské potvrzení o tulení čistokrevnosti však patřilo na černém trhu k nejžádanějším artiklům - obyvatelé ostrovů byli za ně ochotni u lékařů zaplatit obrovské částky. Strany, které v kampani vyhlásily boj proti těmto korupčním poplatkům, ve volbách zcela pohořely.
Ale teď už pozor, film končí, vracíme se do Tuleního sálu Nových Hradčan na vyhlášení výsledků prezidentské volby. Jak se dalo očekávat, prezidentem byl zvolen čistokrevný tuleň Rudolf Vopička.
Děkuje volitelům za hlasy a za důvěru a slibuje, že bude prezidentem nadstranickým a sice aktivním, nikoliv však aktivistickým. To poslední mu lze bezezbytku věřit.
AUTOR: Josef Mlejnek jr.
politolog, katedra politologie FSV UK
Psal se rok 2108 a celá země čekala na novou hlavu státu. Rozhodovalo se mezi Rudolfem Vopičkou a Karlem Čechem, nicméně pikantní bylo, že Vopička byl vlastně tuleň. "Zvolí zákonodárci poprvé v dějinách naší země prezidentem čistokrevného tuleně?" zakvíkala vzrušeně televizní hlasatelka. A hned si odpověděla: "Tak na to si ještě chvilku počkáme. Zatím nám z režie pustí film o dějinách našeho státu - České republiky Františka Josefa."
U Nováků vyvolala tato zpráva lehké pobouření. Už zase ty otravné dějiny, jako by nestačilo, že je do nich pořád hustili ve škole.
Jestli stačilo, nebo nestačilo, nechme nyní stranou a podívejme se, co teď, v roce 2108, běží na televizních obrazovkách ve všech českých domácnostech. Nebo raději ne - film je to sice patetický a moc hezký, nicméně od skutečnosti se přece jen občas odlišuje. Převyprávějme ho proto raději syrověji bez příkras.
Přesun na Arktidu
Film začíná záběry potopy - potopy světa v důsledku globálního oteplování. Jediná věc, ve které se druhý český prezident Václav Klaus zmýlil. Jinak měl vždy ve všem absolutní pravdu, ale zrovna v globálním oteplování se docela seknul. Jako na potvoru, neboť mělo dost nemilé důsledky. Voda stoupala, země ubývalo, integrovaní Evropané se čím dál tím více mačkali, a tak Evropská komise rozhodla o přesunu obyvatelstva.
Přesun musí ctít národní tradice a specifika, rozhodl jakýsi bruselský byrokrat, a Češi - na základě dekretů prezidia Evropské komise - vyfasovali Zemi Františka Josefa. Nejsevernější souostroví Evropy, ležící původně v takzvaném Severním ledovém oceánu, objevené a pojmenované v roce 1873 rakousko-uherskými polárníky Carlem Weyprechtem a Juliem Payerem, nicméně dlouho patřící Rusku. Rusko však zmizelo skoro celé pod vodou, Rusové postavili nový Kreml na Kamčatce a o kdysi ledové ostrovy ztratili zájem.
Pravda, Zemi Františka Josefa měli původně dostat k obývání Rakušané, nějaká byrokratická hlava je však nechala vyexpedovat do Austrálie. Integrovali se tam rychle s klokany, které naučili tančit valčík, ale pak je spláchla voda z tajících ledovců v Antarktidě.
Měli jsme vlastně štěstí v neštěstí, mohli jsme dopadnout hůř. Země Františka Josefa, brzy přejmenovaná na Českou republiku Františka Josefa, nebyla úplně špatné místo.
I když: globální oteplování zase tolik vřelé nebylo, žádné Tahiti z někdejšího arktického archipelagu nevzniklo. Většinu roku je něco málo nad nulou, bláto a plískanice, léto je krátké a chladné, ale k pěstování brambor a odolných trav k pastvě to dlouho stačilo.
Česká ekonomika však spočívá hlavně v rybolovu a v následném zpracování darů moře. Kromě toho jsou na ostrovech umístěny montovny těch světových koncernů, které se dokázaly s podmínkami světa po potopě flexibilně vypořádat. Tedy hlavně čínských.
Podmořská města, v nichž žije většina obyvatel zeměkoule, dokumentární film nezmiňuje - proč vyvolávat zbytečnou závist. "Státi nohama pevně na zemi" - tak zní nové státní heslo, které po přesunu Čechů na ostrovy vystřídalo na prezidentské standartě poněkud nepraktické a omšelé "Pravda vítězí".
Tulení válení
Politický systém se zprvu příliš nelišil od toho, který platil v době před velkým stěhováním. Jenže pak do toho vstoupili tuleni. Ti se dlouho jen tak vyvalovali na chladných plážích souostroví a tvářili se, že jim do Čechů nic není. Ostatně daleko větší nebezpečí pro ně představovali japonští velrybáři, kteří - když se jim v lovu kytovců nedařilo - nepohrdli ani odchytem tuleňů.
Češi záhy zjistili, že mají s tuleni jednu společnou vlastnost - zálibu ve vyvalování se na pláži. Pravda, přírodní podmínky Země Františka Josefa ani po Velké Oblevě neposkytovaly potěšení srovnatelné s chorvatskými letovisky, ale zvyk je železná košile a proč v něm nepokračovat, když najednou máme moře a pláže doma v Čechách.
Češi tak začali většinu volného času trávit na plážích - spolu s tuleni. Oba živočišné druhy postupně přebíraly různé vlastnosti jeden od druhého.
Zdá se však, že Češi byli aktivnější. Existuje řada vědeckých studií tvrdících, že šlo o přirozený proces plně v souladu sDarwinovou teorií. Aby druh, člověk typu Čech, přežil ve změněných podmínkách, musí se na ně adaptovat.
Jistě, škála možností byla přece jen širší a nabízela více možností, nicméně Češi patrně instinktivně tíhli k té, jež jim byla nejbližší. Tedy válet se, zbytečně se nenamáhat, držet se rozumně spíše při zemi. A plavat po proudu.
Tak se stalo, že mezi oběma druhy zavládly vztahy nikoliv konkurenční a konfliktní, ale kooperativní, ba symbiotické. "My, Češi, se přece dokážeme domluvit s každým," říkalo se v prvních letech v novém domově.
Jenže jak se domluvit s tuleni, když ti mluvit neumějí. Ale i s tím si národ Komenského, národ učitelek (a občas i učitelů), dokázal poradit, zvláště když se zjistilo, že tuleni jsou tvorové velmi učenliví. Pokec s tuleněm se tak záhy zařadil mezi nejoblíbenější kratochvíle českých přistěhovalců.
Kdyby Češi z roku 2008 mohli spatřit své potomky, sotva by se v nich poznali a považovali by je - nejspíš za tuleně. Nicméně estetické kategorie jsou věcí proměnlivou a relativní. Přesto však státní orgány někdy kolem roku 2050 rozhodly o vymazání všech zobrazení podoby Čechů před stěhováním na ostrovy, respektive o vytvoření závazného souboru portrétů významných osobností českých dějin s tuleními rysy.
Každých pět let se toto album inovovalo, tuleních rysů v podobiznách přibývalo. Za přechovávání a šíření starých portrétů a fotografií soudy vynášely ty nejpřísnější tresty. Zvláštní policejní útvar pověřený úkolem vyhledávat závadné fotografie a zatýkat jejich držitele měl hlavně v padesátých letech plné ruce práce. Ale existoval i v roce 2108, měl desetkrát více zaměstnanců než v roce 2055 a vládě každý rok předkládal děsivé zprávy o nových tajných dílnách, v nichž se prý vytvářejí podobizny různých podivných kreatur, prý Čechů.
Genetické inženýrství a zákony o registrovaném partnerství člověka a tuleně rychle napomohly k završení celého procesu, kdy přestalo mít pomalu smysl rozlišovat Čecha-člověka a Čecha-tuleně.
Aktivní, nikoliv aktivistický
Rudolf Vopička, kandidát na prezidenta, měl však tu vlastnost, že si zakládal na svém tuleňství. Tvrdil, že je čistokrevný tuleň. Založil hnutí Návrat ke kořenům, které zvítězilo v posledních parlamentních volbách a mělo nejvíce šancí prosadit svého kandidáta na Pražský Hrad.
Ano, na Pražský Hrad, neboť první osadníci si samozřejmě na jednom z ostrovů zbudovali Novou Prahu i s panoramatem Hradčan, byť místní přírodní podmínky neposkytovaly natolik honosný stavební materiál jako onehdy ve starých Čechách.
Zdálky, v mlze a šeru, vypadaly Nové Hradčany jako ty původní. Při bližším ohledání si však nešlo nepovšimnout velkého využití vlnitého plechu a prázdných barelů od ropy dovážené na ostrovy z Ruska (tedy z Kamčatky).
Popularita hnutí Návrat ke kořenům už dlouho rostla - prostě kvůli tomu, že to bylo tak nějak "in" anebo "cool", jak říkali mladí. V roce 2108 už stejně žádní čistokrevní Češi-lidé a Češi-tuleni neexistovali, hlavně nikoliv v mentálním smyslu. Lékařské potvrzení o tulení čistokrevnosti však patřilo na černém trhu k nejžádanějším artiklům - obyvatelé ostrovů byli za ně ochotni u lékařů zaplatit obrovské částky. Strany, které v kampani vyhlásily boj proti těmto korupčním poplatkům, ve volbách zcela pohořely.
Ale teď už pozor, film končí, vracíme se do Tuleního sálu Nových Hradčan na vyhlášení výsledků prezidentské volby. Jak se dalo očekávat, prezidentem byl zvolen čistokrevný tuleň Rudolf Vopička.
Děkuje volitelům za hlasy a za důvěru a slibuje, že bude prezidentem nadstranickým a sice aktivním, nikoliv však aktivistickým. To poslední mu lze bezezbytku věřit.
AUTOR: Josef Mlejnek jr.
politolog, katedra politologie FSV UK
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
