Jak přispívá EU k ochraně před nebezpečnými hračkami

PRAHA - Arnika se v rámci projektu Chemická bezpečnost občanů Evropy snaží o rozpoutání diskuze na téma ochrany Evropanů před negativním působením chemických látek. Oslovila proto ke spolupráci MUDr. Zuzanu Roithovou, lékařku a poslankyni Evropského parlamentu. Rozhovor, který nyní přinášíme, se věnuje například otázce eliminace nebezpečných hraček z evropského trhu, problematiky certifikační známky CE a jejího zneužívání i obecně přístupu Evropského parlamentu k legislativě na ochranu životního prostředí. Pro projekt „Chemická bezpečnost občanů Evropy“ získala Arnika finanční podporu od Evropské komise prostřednictvím Zastoupení Evropské komise v ČR ve výši 23 700 EUR. Projekt bude trvat do listopadu příštího roku.

Můžete shrnout, jak za Vašeho působení v EP přispěla EU k ochraně lidí před chemickými látkami?

Významně, protože v tomto období skončil legislativní proces o největší chemické směrnici, která nahradila desítky předpisů a sjednotila registraci a evidenci chemických látek. Nařízení platí od 1. 6. 2007, ale účinnost jednotlivých ustanovení je rozložena do jedenáctiletého období. Zvýšení povědomí v této oblasti i přinese v polovině roku 2009 otevřená agentura pro chemické látky, která by měla dát na stůl důkazy o látkách nebezpečných pro lidský organismus a životní prostředí. To bude jistě velký přelom a možná se k tomu povedou veliké diskuze i během našeho předsednictví.

Jsou tu ale i jiné směrnice či nařízení, která posilují ochranu koncových spotřebitelů před vlivem chemických látek: ať už jde o legislativu týkající se potravin, uvádění výrobků na trh, balení potravin či bezpečnosti hraček, která jdou dokonce za rámec REACH.

Jak největší politická frakce, Evropská lidová strana, tak i Socialisté a Zelení mají za cíl udržitelný rozvoj v Evropě, tudíž o jakýchkoliv pravidlech pro průmysl není možné bavit se bez ohledu na důsledky konání lidské činnosti. Zajímavá byla třeba nařízení týkající se používání rtuti, to bylo velmi kontroverzní, protože sice zakazujeme vývoz rtuti z Evropy, ale nezakazujeme její dovoz do Evropské unie, což je paradoxní. V tom jsem se dost angažovala, popravdě mě to dost rozhořčilo, protože v jižní Americe či v Africe, kde jsou obrovské zásoby rtuti, se bude samozřejmě těžit dál, takže to také není konečné řešení.

Samozřejmě se musí jednotlivé kroky pečlivě vyvážit, aby se na ně připravil i evropský průmysl, protože s obtížemi konkuruje asijským zemím, které nedodržují praktický žádné ekologické ani sociální standardy a navíc používají neférové obchodní praktiky. Tím mířím hlavně do Číny, ale nejen tam. Není proto možné skokově zvyšovat standardy pro evropské výrobce, protože na to reagují přenášením výroby do Asie a Afriky, důsledkem čehož je další zhoršení nezaměstnanosti v Evropě. Protože jsem členkou Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitele, mám velmi blízko právě k vyvažování ochrany spotřebitele a občanů na jedné straně a ochrany evropského průmyslu a našeho vnitřního trhu na straně druhé.

Došlo k nějakému pokroku, pokud jde o bezpečnost hraček, ve srovnání s dobou před rokem či rokem a půl?

Já bych řekla, že došlo ke zhoršení, protože náš vnitřní trh je zavalen čínským zbožím - osmdesát procent hraček na evropském trhu tvoří právě čínské hračky, ta situace vypadá tristně. K nárůstu počtu výrobků obsahujících nebezpečné látky či výrobků nebezpečných z jiných důvodů došlo po roce 2000 hlavně se vstupem Číny do WTO. Když jsem před rokem natočila na YouTube varování před takovými nebezpečnými výrobky, někteří novináři říkali, že jde jen o politické tlachání, které nebude mít význam, ale tím, že došlo k medializaci problému, následně Česká obchodní inspekce a další kontrolní orgány začaly velmi důrazně kontrolovat právě hračky, takže už před Vánocemi 2007 došlo ke stažení obrovského množství nebezpečných hraček z trhu. V roce 2008 byla situace podstatně lepší. I když směrnice o hračkách začne platit do dvou let, fakt, že jsou schváleny nové standardy, je důležitý. Důležitá je osvěta, stačí malá kampaň a lidé takové výrobky nebudou kupovat už teď. A to je podstatné. Znamená to, že skutečně mohou z trhu zmizet.

Určitě už nyní výrobci hraček připravují nové kolekce podle nových norem. Vyžaduje to samozřejmě provádění kontrol a rozborů. Nová směrnice o hračkách, o které hlasoval Evropský parlament, zásadně omezí používání těžkých kovů. Mutagenní (CMR) látky budou zakázány, nebude-li vědecky prokázáno, že v minimálním stopovém množství, ve kterém se případně používají, nemají žádný škodlivý vliv. Stejně tak zakazujeme vonné látky, pokud nejsou povoleny pro dětskou kosmetiku či rozšiřujeme seznam zakázaných alergenů (přidáváme ještě dalších patnáct látek oproti návrhu Evropské komise a u dalších, u kterých není alergenní účinek ještě prověřený, by mělo být varování). Jde o výrazné zpřísnění ještě nad rámec REACH, a také to je první směrnice, která aplikuje nová pravidla loni schváleného balíčku o uvádění výrobků na trh (Goods Package). Na základě tohoto výsledku, myslím, že nebude velký problém rozšířit obdobná pravidla například i pro školní pomůcky.

Zmínila jste velký problém s kvalitou čínských výrobků na evropském trhu, činí EU něco v této oblasti?

Přístup k Číně se za poslední rok hodně změnil, a to nejen pokud jde o legislativu týkající se zpřísnění norem pro výrobce, ale také o větší odpovědnost a povinnost pro dovozce. Začalo to textilem a botami (na jejich dovoz do EU stále platí antidumpingová cla, která Komise uvalila po důkladném šetření přímo v čínských továrnách), pokračuje to dnes hračkami a následovat budou i další výrobky. Zpřísňující ustanovení do nařízení a směrnic překvapivě nepřidává Evropská komise, ale poslanci. Naplňuje se moje představa, že musí platit úplně stejné povinnosti i pro dovozce. Nejen výrobci a prodejci, ale i dovozci budou mít právní odpovědnost za to, že to, co dovážejí, odpovídá našim normám. Pokud to bude někdo kontrolovat a bude ukládat vysoké pokuty a bude docházet (to je další bod, který jsme prosadili v mém výboru) i k likvidaci nebezpečných výrobků, dají si samozřejmě dovozci velký pozor, od koho zboží nakupují a budou se dělat kontroly na výstupech už v továrnách i v Číně. Důležitá aktivita, za kterou velmi vděčím komisařce Kunevě (pozn.: Meglena Kuneva, bulharská eurokomisařka pro práva spotřebitelů), je jednání s čínskou vládou. I tam už existuje systém RAPEX, což znamená vzájemné informování o nebezpečných výrobcích a jejich stahování z trhu. Pod tlakem Evropy vzala čínská vláda loni licenci 700 výrobcům hraček z celkového počtu 3500, a to jsou dobré první vlaštovky, že se situace pod tlakem EU začíná měnit.

Byla jste to právě Vy, kdo zjistil, že značka „CE“ používaná jako průkaz bezpečnosti hraček pro děti (vztahuje se i na další výrobky, např. elektroniku apod.) v Evropské unii není ochráněna proti zneužití. Změnilo se to?

Shodou okolností je to více než rok, kdy jsem poprvé interpelovala Komisi a upozornila na zneužívání tohoto označení, které je jak uvnitř, tak vně Unie zaměňováno se značkou, kterou používají Číňané, respektive výrobci to tak vykládají a lidé to tak i chápou – China Export. Mne na to upozornili zástupci dřevozpracujícího průmyslu. Bývají tak označovány i výrobky, které nesplňují kritéria značky CE nebo dokonce výrobky, na které se značka nevztahuje. Toto zneužívání evropského označení shody je v podstatě nekalá konkurence, která škodí evropskému průmyslu. Navíc směrnice o nekalých obchodních praktikách zakazuje takové jednání, protože může uvádět spotřebitele v omyl. Členské státy mají zajistit řádné označování CE a v případě nesprávného použití zahájit řízení a stanovit sankce. Na mou interpelaci Evropská komise odpověděla, že o tom zneužívání nic nevědí, což je zarážející, a že předloží do Parlamentu návrh na kolektivní ochranou známku. Jenže zaprvé nic nezpracovali, zadruhé jsme zjistili, že to, co oni navrhují, je neaplikovatelné, protože se to hodí jen pro omezený okruh uživatelů té známky. Všichni, kteří značku CE používají a musí jí označovat výrobky, by museli být na seznamu Úřadu pro harmonizaci vnitřního trhu v Alicante ve Španělsku, což je neproveditelné. Evropský spotřebitel ale takto přichází o vodítko, jak rozeznat bezpečný výrobek v záplavě zboží velmi odlišné kvality ze všech koutů světa.

O půl roku později, v červenci, jsem po dohodě s právníky navrhla tzv. certifikační značku společenství. Podstatné na tomto systému, používaném v USA či ve Velké Británii, je, že dává značku CE naroveň průmyslovým právům, v podstatě by bylo zboží chráněno na úrovni duševního vlastnictví. Zneužití sice dnes může být samozřejmě postihováno Českou obchodní inspekcí, ale když jsem ji požádala o informace, zda uvalila nějakou pokutu jen za to, že byla značka špatně použita, nikoliv za nebezpečné zboží, tak jsem se dozvěděla, že to nesledují ani k takovému postihu nemají kapacity. Ačkoli by tedy podle zákona o výrobcích (pozn.: Zákon č. 22/1997 Sb. - o technických požadavcích na výrobky) mohli dát až 50 milionů korun pokuty, nedělají to, protože sledují jen výrobky, u nichž se prokáže, že jsou skutečně nebezpečné. To je však vlastně už důsledek, zatímco ta značka je preventivní opatření. Na tento návrh ale nebyla EK schopna adekvátně reagovat, přestože jsem o tom opakovaně hovořila na Výboru, kam jsme pozvali například pana komisaře Verheugena nebo paní komisařku Kunevu (ta o problematice sice ví, není to ale v její gesci). Další možností je získat nadpoloviční většinu všech poslanců a podat k tomuto tématu rezoluci, bohužel není jednoduché přesvědčit o tom poslance, z nichž každý se zabývá něčím zcela jiným. Přístup Evropské komise mne mrzí, ale budu v tom dál pokračovat, snad se jednou dočkáme. Mám kolem sebe několik právníků z Bruselu, kteří tomuto řešení začínají přicházet na chuť. Pokouším se tak teď získat proto ministerstvo průmyslu a využít vlivu českého předsednictví.

I přes zpřísňování norem se na našem trhu objevují výrobky, které nevyhovují pro obsah nebezpečných látek jako jsou některé ftaláty. Kde je podle Vás chyba a jaké řešení byste navrhovala?

Zaprvé je to úskalí kontroly, protože nelze kontrolovat všechno, a zadruhé je to problém používání výrobků obsahujících tyto látky jako takových. Částečně do toho možná vnese nové světlo směrnice REACH. Je to otázka používání umělých hmot a různých změkčovadel, kterých jsou všude spousty. Ve směrnici o hračkách jsme přímo zakázali šest druhů ftalátů, o kterých víme, že mohou mít prokazatelný negativní vliv na zdraví. Navíc zakazujeme uvádět spotřebitele v omyl např. prohlášením na výrobcích „Tato hračka není určena dětem“, protože to je opravdu výslovné obcházení pravidel.

Používání předmětů z měkčených umělých hmot je samozřejmě také otázkou osvěty. Na správní radě Spojené akreditační komise, jejíž jsem členkou, jsem navrhla vytvořit standard pro akreditaci nemocnic. Půjde o indikátor kvality, jakým způsobem u takových zdravotnických materiálů v nemocnicích přistupují k případné náhradě tam, kde existuje. To je evropská vize - vyhledávat a podporovat vývoj takových látek, které nahradí ty nebezpečné. Pokud však nemáme ještě náhradu, těžko je můžeme zakázat. Pokud ale náhrada existuje, je ještě potřeba věnovat prostředky na osvětu. Čím více budou lidé dávat přednost alternativám, tím rychleji budou nebezpečné látky postupně mizet z trhu. Vždyť právě děti jsou nejcitlivější na jejich účinky.

Jak se jako lékařka a poslankyně díváte na řešení problematiky ftalátu DEHP, který přes svůj negativní vliv je nadále součástí například zdravotnických pomůcek pro nejmenší děti?

Existují náhrady katetrů a jiných pomůcek používaných ve zdravotnictví a existují nemocnice, které si tyto náhrady opatřují a pomůcky obsahující ftaláty nepoužívají pro diagnostiku a léčbu dětí. Je smutné, že to není samozřejmostí. Proto jsem navrhla akreditační komisi, aby existoval také indikátor kvality týkající se ekologických hledisek a aby se uplatnil při získávání akreditace nemocnic v ČR. Ve správní radě, kde jsou zástupci managementu nemocnic, je samozřejmě v popředí i ekonomické hledisko. Prvním bodem bude vůbec přesvědčit top management a tedy asociace nemocnic, že to má smysl. Předpokládám ale, že se to podaří. Zdravotní pojišťovny podle mne by dále měly eliminovat tyto materiály ze seznamu pomůcek hrazených z veřejných prostředků. Apel na pojišťovny je jednou z dalších možností. Aktivní by měl být Státní ústav pro kontrolu léčiv, jenž by měl dělat i širší osvětu v této oblasti.Pro novorozence nebo pro malé děti jsou ftaláty několikanásobně nebezpečnější, než pro dospělý organismus. Proto by v první řadě právě na dětských odděleních mělo dojít k omezení těchto materiálů. Já bych si ale představovala, že by měly ze zdravotnictví zmizet úplně a hned.

Jsou skupiny předmětů pro děti – školní pomůcky – které nespadají do kategorie hraček, nicméně děti s nimi přichází do častého a dlouhodobého kontaktu. Jak se díváte na případné zpřísnění opatření u těchto předmětů?

Pro děti je to totéž jako hračka. Samozřejmě eliminace těchto hmot obsahujících změkčovadla, ftaláty, ale i těžké kovy a další látky, je možná zase tehdy, pokud existuje náhrada. Jsem přesvědčená, že je nutné, aby Česká republika pokračovala tímto směrem. Důležitá je v této oblasti osvěta. Proto jsem připravila praktické webové stránky www.budulinek.eu, orientované především na rodiče malých dětí, s informacemi a radami o ochraně dětí před nebezpečnými výrobky či službami pro všechny, jimž na zdraví jejich dětí záleží. Nazvali jsme náš projekt podle postavičky z pohádky, která nebyla dostatečně důvtipná a podlehla chytré lišce. Ale když se liška ochočí, může naopak velmi dobře sloužit. Pohádka tak může inspirovat, že se nevyplatí pasivita, ale aktivní zájem o informace. Pozorní návštěvníci stránek objeví také zajímavé soutěže o užitečné ceny. Prvním tématem je testování znalostí rodičů o zdravém obouvání. Cílem této osvěty je zábavnějším způsobem upozornit rodiče, jaká zdravotní rizika představují zdravotně závadné dětské boty. A také, jak lze riziko zmenšit do té doby, než se nám podaří prosadit povinnou certifikaci dětské obuvi pro děti do 15 let s ohledem na chemické látky i ortopedické vlastnosti, o což dlouhodobě usiluji. Česká legislativa zakazuje pouze použití toxických látek pro dětské boty, ale jen pro děti do 3 let. V březnu bude test orientován na ochranu dětí před nebezpečným obsahem na internetu. Budulínek také umožňuje propojení na aktivity a informace řady institucí, také například na stránky Arniky, které poskytují široký informační servis. Zároveň se tyto stránky věnují i hračkám a dalším oblastem a mají za cíl nabídnout celou škálu možností, kam se mohou rodiče obrátit a vzbudit jejich zájem.

Jakou roli podle Vás hraje členství České republiky v Evropské unii v oblasti legislativy na ochranu životního prostředí?

Pokud se podíváme do historie, tak Československo jako centrálně řízené hospodářství mělo na jedné straně poměrně dobře organizovanou hygienickou službu a vysoké hygienické nároky spíše na provozovny. Na druhé straně mělo minimální standardy týkající se životního prostředí a potravin. Mnozí si dobře pamatují například na mléko v plastových pytlících, které se nedalo pít, navíc se o tom nesmělo mluvit (jen jsme si šeptem sdělovali, že obsahuje vyšší množství nebezpečných látek). Zásadní obrat samozřejmě nastal po sametové revoluci po zrušení cenzury. Přístupová jednání znamenala velmi rychlou harmonizaci české legislativy s EU, kterou jsem zažila v Senátu a která postavila laťku velmi vysoko. Peníze z předstrukturních fondů Evropské unie, z programu Phare a samozřejmě dnes z řady strukturálních fondů se staly obrovskou injekcí pro podniky, aby zavedly ekologické technologie do výroby včetně odsíření komínů. To vše umožnilo obrovské zlepšení. Také se změnilo odpadové hospodářství - Česká republika třídí odpad velmi dobře.

Pokud byste byla ministryní životního prostředí, čemu byste se během českého předsednictví v Radě EU věnovala?

Využila bych toho, že rok 2009 je vyhlášen rokem inovací. Soustředila bych se na osvětu a širokou propagaci a finanční podporu motivující podniky a domácnosti, aby se orientovaly energetické úspory a na zavádění a využívání technologií, které jsou šetrné k životnímu prostředí. A samozřejmě bych finanční prostředky orientovala na podporu výzkumu těchto technologií. Jsem přesvědčena, že by bylo velice užitečné, aby Česká republika v rámci předsednictví intenzivně podporovala – a to nejen v České republice - takové projekty a aktivity. Samozřejmě, že je důležité stanovit ambiciózní cíle a zakotvit je v mezinárodních smlouvách. České předsednictví by mohlo například vyjednat rozšíření Stockholmské úmluvy na více než 12 stávajících látek. Ale aby bylo možné zakázat používání rizikových látek a opustit neekologické postupy, musíme věnovat prvořadou pozornost vyvíjení nových látek a náhradních řešení. To považuji za klíčové.

Má EU aktivněji působit na mezinárodní scéně vůči ostatním světovým hráčům?

Určitě, a zejména se to týká vztahů se zeměmi, které k nám dovážejí z Asie - konkrétně z Číny a z Vietnamu - zboží, jež naprosto neodpovídá evropským normám. Týká se to spíše jednání ve Světové obchodní organizaci, které by mělo posunout uvažování výrobců v Asii a jejich vlád směrem k uvažování Evropy, protože Evropa v tomto směru je vlajkovou lodí. Nové možnosti otevírá také jednání s novou americkou administrativou. Jsem přesvědčena, že Amerika bude více spolupracovat na vytvoření euroatlantických standardů, respektive rozšíření evropských standardů na celosvětovou úroveň. Nedokážeme kontrolovat všechno, co se do Evropy dostane a nesouvisí to jen s výrobky, ale i s exhalacemi, které zamořují atmosféru ostatních světadílů v podstatně větší míře. Předpokládám, že i závazky týkající se emisí CO2 by měly být naplněny do roku 2015 díky přijetí klimatického balíčku, který stanovuje další snížení povolených emisí automobilových motorů. To je velká výzva pro automobilový průmysl. Také automobilky mimo Evropu budou muset splnit tyto limity a zmodernizovat výrobu motorů, pokud budou chtít prodávat auta na evropském trhu. Pravděpodobně budou mít tendenci takto upravené automobily nabízet i v ostatních světadílech, kde se o snížení limitů z aut teprve začíná uvažovat. Předpokládám, že první, kdo se k tomu přidá, bude Amerika, ale jde také o Asii. České předsednictví by mohlo motivovat tyto ekonomiky, aby co nejdříve přijaly závazky o snižování emisí. Evropa musí důsledně trvat na rozšíření mezinárodních dohod a jejich vymahatelnosti na dalších kontinentech. Až se trend snižování emisí stane celosvětovým, pak bude možné zaznamenat jeho pozitivní vliv na omezování klimatických změn.

Co považujete za úspěch, ať už svůj nebo Vaší frakce, a co byl naopak největší problém?

Obecně lze považovat za úspěch, že Evropský parlament byl u všech zmíněných norem schopen najít kompromisní řešení. To se týká i načasování účinnosti nové legislativy v oblasti životního prostředí tak, aby náklady s tím spojené byly přijatelné pro evropský průmysl a příliš nezhoršovaly jeho konkurenceschopnost v globálním měřítku.

V tomto kontextu bych řekla, že to je úspěch celého Parlamentu, až na výjimky extrémních poslanců na levici i na pravici, kteří vždycky hlasují proti všemu. Kompromisy se dojednávají opravdu strašně těžce. A to proto, že jsou poslanci, kteří tématu věnují určitou pozornost a dokáží hledat to podstatné. Samozřejmě někdo chce více pro životní prostředí, někdo chce více pro průmysl, ale jsou schopni dohodnout se na kompromisu. Ale pak jsou poslanci, kteří tématu nerozumějí nebo se jím vůbec nezabývají, ovšem jakmile se objeví nějaký stesk ze strany průmyslu, jsou zásadně proti a nesnaží se hledat žádné řešení. A proti nim zase stojí poslanci, které vůbec nezajímají dopady na evropské hospodářství. I přesto vše jsme nakonec schopni k dohodám dojít na základě řady konfrontací, veřejných slyšení atd. Nejsložitější bylo projednávání REACH. Faktem je, že i lidé z chemického průmyslu mi přiznali, že REACH je významným kormidlem pro inovace a že může naopak zvýšit konkurenceschopnost evropského chemického průmyslu, který tak bude mít náskok proti vývoji v Americe nebo v Asii. Osobně považuji za úspěch vyprovokování diskuze o tom, že musíme do legislativy klást naprosto stejné podmínky pro dovozce jako pro výrobce. To má obrovský význam. Také jsem uspěla s návrhem, aby nebezpečné výrobky byly nejen stahovány z trhu, ale také aby je kontrolní orgány členských států mohly likvidovat obdobně jako padělané zboží. Pak jsou věci, za které ještě stále bojuji - lepší ochrana CE značky před jejím zneužíváním (respektive označení shody výrobku s bezpečnostními normami EU) či zavedení standardů zdravotně nezávadné obuvi a její certifikace.

Zajímá nás také Váš názor:
Jak vybíráte hračky a další předměty pro děti? Setkali jste se při nákupu se závadnou nebo podezřelou hračkou nebo například dětskou obuví? Pokud ano, jak jste se zachovali? Máte dostatek informací, jak rozpoznat nebezpečné výrobky? Jak takové informace získáváte? Znáte označení CE nebo další označení výrobků? Chrání podle Vás Evropská unie své občany před chemickými látkami dostatečně?

Zdroj: http://arnika.org