Dana Drábová: Spím opravdu klidně

Přezdívá se jí "atomová lady" a její prací je dohlížet na naši jadernou bezpečnost. Přestože se pohybuje v oboru, který bývá tradičně doménou mužů, k představě rigidního technokrata, bez výhrad horujícího pro atomovou energii, má Dana Drábová daleko. "Jsem venkovanka a jsem jí ráda," říká o sobě.

Jako předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost musíte být zřejmě v neustálé pohotovosti. Podařilo se vám vůbec někdy z práce na delší dobu "vypadnout"?
Kdepak! Občas, tak jednou za rok a půl, za dva roky, se upíšu na čtrnáctidenní až třínedělní expertní misi v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii, a už to je problém. Loni jsem po deseti letech měla poprvé delší než čtrnáctidenní dovolenou.

Ví se, že máte dozor nad jadernými elektrárnami. Ale co třeba, kdyby náš prezident měl jaderný kufřík, spadal by také pod váš dohled?
Asi ne, protože to nebývá zvykem ani v zemích, kde prezidenti jaderný kufřík mají. My jsme dohled nad mírovým využíváním jádra, a podobné kufříky jsou záležitostí vojenskou. V jistém smyslu je dobře, že vojenské využívání jádra je přísně oddělené od mírového, protože s vojenskými záležitostmi vždycky souvisí politika.

Neměl by ale vojenské pány přece jen někdo kontrolovat?
Tím, že taková civilní kontrola neexistuje, jistě tak trochu podporujeme Jekylla a Hydea jaderné energetiky. Nesmíme zapomínat, že lidstvo se poprvé seznámilo s řízeným uvolněním jaderné energie v Hirošimě a Nagasaki, a tahle strašná zkušenost na něm zůstává jako stigma.

Nedávno jsme prodělali plynovou krizi. Jádro se najednou skloňovalo ve všech pádech...
Plynové krize se opakují už nějakých pět let. Za tu dobu se energie stala tématem, které je in. Když otočíte vypínačem, rozsvítí se žárovka. A u benzinové pumpy sice řeknete něco ošklivého na téma ceny, ale přesto načerpáte plnou nádrž a jedete. Proto se v našem euroatlantickém prostoru o energetice dlouhá léta nemluvilo. A najednou si nejen my, ale hlavně naše politická reprezentace, začínáme uvědomovat, že to není tak úplně samozřejmé a že pro to musíme něco dělat.

Lidé si teď třeba řeknou: Pořád hledáme nové zdroje. Neměli bychom spíš méně spotřebovávat?
V tomhle ohledu jsem trochu skeptik. K omezování spotřeby nás totiž může dotlačit jen opravdový nedostatek a vysoká cena. Lidstvo není stavěné na to, aby se zastavilo a řeklo si: Teď dost, stačí nám, čeho jsme dosáhli, a teď si toho budeme užívat. Spotřeba naopak roste čím dál víc. O to hůř se pak nastavují systémy pro recyklaci.

Přitom jsme národ, který prý třídí odpad nejlépe ze všech.
Dalo nám spoustu práce ten systém nastavit, a dneska jsou s ním neuvěřitelné problémy. Proč? Protože přišla krize, a to je pro recyklaci špatné. Takže nevíme, kam s plastovými lahvemi. Nevíme, kam s papírem.

O lidech, kteří pracují pro jádro, se soudí, že nemají moc vyvinutý smysl pro životní prostředí. Jak jste na tom?
Jsem opravdu venkovanka a jsem jí ráda. S tím také podle mě souvisí, že člověk má k životnímu prostředí normální vztah. Snažím se s přírodou žít tak, abychom se vzájemně dohodli. Protože na vesnici daleko víc závisíte na tom, jak příroda okolo vás funguje. A na druhé straně si s její pomocí dokážete také lépe poradit. Například osmačtyřicetihodinový totální výpadek proudu bychom asi nějak ustáli, zatímco pro město, i pro daleko menší, než je Praha, by to byl hodně vážný problém.

Je to mimo jiné důvod, proč žijete na vesnici?
No, to ne, ale život na venkově považuju za výhodu. Moje maminka z Pyšel pochází, odskočila si sice do porodnice do Prahy, ale jinak tam s ní žiju celý život a mám to tam ráda. Líbí se mi tam. Nehledejte za tím žádnou hlubokou filozofii.

Máte zvířata?
Samozřejmě, psy i kočky.

Pobavilo vás, jak David Černý ve své Entropě nastavěl do Rakouska samé jaderné elektrárny?
Já nevím, musím se vrátit k tomu, že jsem z vesnice. Moc tomu nerozumím. Takže proto jsem se asi ani nebavila.

Vy jako státní úřednice nesmíte být jednoznačně pro ani proti jádru. Vnitřně v tom ale máte jasno?
Jsou země, které jadernou energetiku do svého mixu nepotřebují. Ó, jak bychom byli rádi, kdybychom si mohli pětasedmdesát procent elektřiny vyrábět z vody. Ale praotec Čech nám to nedopřál, zastavil se tady. A tak k uspokojování našich energetických potřeb máme uhlí, bohužel už skoro jen to hnědé, ne moc dobré kvality. Máme vodu, která už je na svých hranicích a v elektřině pravděpodobně nikdy nepřesáhne pět procent. Před padesáti lety jsme vstoupili do jaderného klubu, dnes tu energetiku umíme jako jedna ze třiceti zemí provozovat na patřičné úrovni bezpečnosti a spolehlivosti. Každá třetí žárovka v tomto státě svítí díky těm šesti jaderným blokům, které jsou spolehlivé, nikoho neohrožují, jsou i rozumně šetrné k životnímu prostředí. Tak pro mě by byla hloupost se toho vzdát z nějakých netechnických, neracionálních důvodů.

Takže bez výhrad?
Naopak. Jaderná energetika tak, jak ji dnes známe, není udržitelná. Jestli má dlouhodobě přežít, bude se muset posunout k reaktorům čtvrté generace, popřípadě k jaderné fúzi tak, aby své zdroje využívala mnohem víc než z dosavadních pěti procent. A bude se muset vyrovnat s tím, co dělat s vyhořelým palivem a s radioaktivním odpadem. Protože nějaký odpad bude vždycky. Jaderná energetika je pro mě možnost, jak získat čas pro výzkum a vývoj. Přišla totiž doba na technologický skok. Tím myslím úplně nové technologie, jako třeba využití nanotechnologií, a to i v energetice.

Hodně se mluví o sluneční energii ze Sahary. Proč by si ji ale africké státy nenechaly pro sebe? Nemáme v tom trochu kolonizátorský přístup?
No přesně! Když víme, jak málo energie doteče k obyvatelům subsaharské Afriky, je na místě otázka, proč by ten tok měl být na sever, a ne na jih. A Sahara navíc není pro daný účel nejvhodnější. Je tam moc teplo a moc se tam práší. Nejlepší oblastí pro fotovoltaiku jsou například tibetské náhorní planiny. Nikdy nesmíme ztrácet kritický rozum. Vždycky, když si někde přečtete, že nějaká technologie je skvělá a je to budoucnost lidstva, musíte vzít v úvahu, že vám ji představuje její proponent.

To se ale týká i zastánců jaderné energetiky.
Samozřejmě. Kritický pohled je nutný i tady. Měla jsem vzácnou příležitost potkávat jak velmi ostré odpůrce, tak hodně zaujaté příznivce jádra. Nevím, kteří jsou argumentačně horší. Sklon k černobílému vidění mají obě skupiny stejný.

Chápete ale lidi, kteří se jádra bojí?
Chápu. Všichni máme své strachy. Některé jsou racionální, jiné iracionální. Nám zbývá jenom trpělivě vysvětlovat: Ano, je to riziková oblast. Potřebujeme si říct, jestli je to riziko v porovnání s jinými riziky opravdu velké, nebo jestli je tak jenom vnímáme.

Co vás vlastně po maturitě k tak zvláštní specializaci přitáhlo? Nebyla pro holku trochu nezvyklá?
Dnes by člověk řekl, že to bylo pragmatické rozhodnutí. Měla jsem spíš dobré výsledky v matematice a fyzice, takže bylo jasné, že půjdu na nějaký technický obor. Trochu jsem váhala mezi jadernou fakultou a informatikou, která se tehdy už začínala rozvíjet. Vysoká škola ekonomická měla výborné počítačové obory. Nakonec ale zvítězila technika. Tam jsem si ovšem musela vybrat obor bez technického kreslení. Představivost mi totiž nechyběla, ale dostat ty věci z hlavy na papír, to pro mě byl neřešitelný problém. Většinou jsem nakonec někomu udělala úkol z ruštiny a on mi za to vypracoval rys. Nejsem žádná madame Curie. Prostě už mi toho moc na výběr nezbylo.

Stála už tenkrát nějaká jaderná elektrárna?
Ano, v osmdesátém roce už byly v provozu Jaslovské Bohunice na Slovensku a stavěly se Dukovany.

Byla jste na vašem oboru jediná žena?
Zdaleka ne. Jaderná fakulta má několik kateder, a některé, jako třeba katedru jaderných reaktorů, bohatě obsazují pánové. Já jsem ale studovala obor, který se jmenuje dozimetrie a aplikace ionizujícího záření. V kruhu nás bylo patnáct, z toho sedm holek.

Sotva jste nastartovala kariéru, přišel Černobyl...
Za osm měsíců. To pro mě asi bylo určující. Nevím, jestli bych jinak u toho oboru zůstala.

Někdo by si naopak řekl: Proboha, co to mám za děsné povolání, a prchal by pryč. Jak to myslíte, že jste zůstala díky Černobylu?
Tenkrát jsem pracovala ve Státním zdravotním ústavu, v Institutu hygieny a epidemiologie. Můj obor, ochrana před ionizujícím zářením, nebyl nijak zvlášť na výsluní. Radonový program, který je dnes jedním z nosných témat nejen u nás, ale i ve světě, byl tenkrát v plenkách. Já hloupá jsem po škole nedohlédla, jak velký má potenciál. Takže musím přiznat, že mě to moc nebavilo. V pětadvaceti jsem byla hodně akční, a Černobyl, to byla akce.

To tedy byla akce jako hrom!
Nechci to bagatelizovat, ale těch tisíc kilometrů, které nás od havarované elektrárny dělily, znamenalo, že sice pořád bylo co měřit, ale i ten, kdo byl jako já pouhých pár měsíců po škole, musel poznat, že nejsme přímo ohroženi.

Tenkrát se o tom dost mlčelo. Štvalo vás to?
Určitě. I když si myslím, že informací se k lidem dostalo málo a že přišly pozdě, věcně špatné nebyly. Nezamlčelo se nic podstatného, co by mohlo obyvatele přivést k nějakému opatření, které by jim opravdu pomohlo.

Když je hodně hub, lidé dodnes říkají, že to je Černobylem. Je na tom něco pravdy?
Není, vždycky jde o kombinaci vlhka a tepla. Ale samozřejmě že se houby po Černobylu měřily. Naměřené hodnoty cesia ovšem nemohou člověka ohrozit. Houby jsou velkým filtrem na znečištění životního prostředí. Takže v nich nějaké úrovně radionuklidů i těžkých kovů jsou - od doby, kdy tady je průmyslová civilizace. Poměrně dobře měřitelné úrovně cesia se v nich nacházely už před Černobylem, od spadu po zkouškách jaderných zbraní.

To se ty zkoušky dělaly tak blízko nás?
Dělaly se daleko, ale výbuchy šly až do vyšších vrstev atmosféry, a proto byla spadem zasažena prakticky celá severní polokoule. Zdaleka nejvíc nás ale ozařují přírodní zdroje, které nám tady zanechal velký třesk a další vývoj vesmíru a Země. Přírodní radioaktivita nás obklopuje od doby, co tady lidstvo je, a přetrvá, i když už tady dávno nebudeme. Samozřejmě že sem dopadá i takzvané kosmické záření. Teď se zabýváme potřebou regulovat ozáření posádek dálkových letů. Ve výškách nad deset kilometrů jsou totiž příspěvky kosmického záření několikařádově vyšší, než když třeba bydlíte deset kilometrů od jaderné elektrárny. Ozařují nás také lékařské diagnostické metody, rentgen, nukleární medicína. A jejich příspěvek je rovněž několikařádově vyšší než ten z výpustí normálně fungující jaderné elektrárny.

Jste přesvědčena, že kdyby se dnes hypoteticky něco dělo, nezamlčelo by se lidem nic, co by měli vědět?
Dnes je svět úplně jinde, Černobyl musíme vnímat v kontextu doby. Ale i tak: lidé, kteří mě tenkrát obklopovali, byli moji učitelé, takže soudím trochu podjatě, ale jsem přesvědčená, že kdyby bylo potřeba nějakých dalších opatření či informací pro obyvatele, tak by to byli řekli. Je ovšem otázka, jak by s tím byl režim naložil.

Ráda chodíte po horách. Už máte vybráno, kde vás letos v létě potkáme?
Nejspíš na Šumavě nebo v Novohradských horách.

Osmitisícovky vás nelákají?
Tak vysoko nemířím. Můj životní sen je někde okolo Anapurny, v pěti šesti tisících metrů. Jenže to musím napřed tady v úřadě udělat evakuační plán, a pak teprve bude možné na šest neděl vypadnout.

Máte spočítáno, kolik lidí momentálně řídíte?
Asi tak tři sta padesát.

Zamyslela jste se někdy, jestli vám ten každodenní úprk vůbec stojí za to?
To ani ne, ale jak jsem v té své funkci už skoro deset let, mívám chvilky, kdy si říkám: Nedělám to už moc dlouho? Netrpím už profesní slepotou? Ale jinak nepochybuju. Jsem vychovaná v tom, že člověk má být užitečný, tak se zkrátka snažím.

Teď vás chytím za slovo. Před časem jste řekla, že člověk by měl být ve funkci pět plus pět let, a pak už by se měl rozhlížet po něčem jiném. To už by vám ale lhůta letos vypršela.
Skoro ano. Však taky neříkám, že se nerozhlížím. V takovéhle funkci musíte mít vždycky napůl sbalené kufry. Tím, že netušíte, jestli tu zítra ještě budete, se nesmíte nechat vláčet. Ale zároveň si musíte vytvářet plány B. Je to dobré i z hlediska ochrany duševního zdraví.

Evakuační program?
I tak se to dá říct. Některé věci bych ráda dodělala, ale do penze tady určitě nebudu.

Musíte být čtyřiadvacet hodin na telefonu? Desátý rok nonstop...
Jednou za měsíc musím, celý týden. Slouží tady krizový štáb, ale střídáme se s náměstky. V podstatě jsem však opravdu deset let na telefonu, protože jsem zkrátka zvyklá ho brát.

Vy ho nevypínáte ani na noc?
Ne. Ale vůbec ne proto, že bych měla obavu, že to někde bouchne. Mám výhodu, že o tom něco vím. To riziko je tak hypotetické, že spím opravdu klidně. A je ještě otázka, jestli bych ten telefon vůbec slyšela, protože spím sice málo, ale opravdu tvrdě.
-

Dana Drábová (*1961)
- pochází ze středočeských Pyšel, kde také žije
- na pražské ČVUT absolvovala Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou, roku 2002 zde získala doktorát
- po havárii elektrárny v Černobylu se ve Státním zdravotním ústavu zabývala mj. připraveností státu na případ jaderného kolapsu
- od roku 1996 řídila Státní ústav radiační ochrany
- v roce 1999 se stala předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost; ve funkci působí dodnes
- zúčastnila se řady misí Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) v rozvojových zemích
- zastupuje ČR v Poradním sboru generálního ředitele MAAE a je předsedkyní Asociace západoevropských jaderných dozorů

AUTOR: Naďa Klevisová