zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Petr Fischer: Bursíkova jednokolejka bez hnutí a sex appealu

13.03.2009
Obecné
Politika
Petr Fischer: Bursíkova jednokolejka bez hnutí a sex appealu

Místopředsedovi vlády a předsedovi Strany zelených Martinu Bursíkovi je třeba hlasitě poděkovat. Nikoli za to, jak dobromyslně tvrdí někteří političtí komentátoři, že vrací do českých poměrů "bolševické způsoby", když ze strany vylučuje názorově nepohodlné členy (jako by to byl bolševický vynález, jako by Bursík byl první a jediný, kdo takto v polistopadovém světě jedná); nýbrž za to, že svým jednáním umí mistrně předvést rozpory a slabosti demokratické stranické politiky.

Jedině proto má cenu zabývat se tím, jak Bursík vede své politické seskupení a jak likviduje všechny, kteří s ním nesouhlasí v tom, co má být Strana zelených.

Nejsme jako "oni"

Strana zelených vstupovala do parlamentní politiky s ukradeným heslem "nejsme jako oni". Přesněji řečeno: děláme politiku jinak. Neměla to být politika podléhající čistě stranickým či ideologickým zájmům, nýbrž politika, které "jde o věc".

Martin Bursík jako nový předseda stany, bez jehož schopností, obličeje a historie by se zelení nikdy nedostali do sněmovny ani do vlády, vyrazil do boje o politické body s jednoduchou, přímočarou strategií, jakkoliv ji nikdy zřetelně neformuloval: Má-li mít politický střet nějaký smysl, pak je nutné udržet strany ve tvořivém napětí mezi hnutím a aparátem.

Každá politická strana je jakýsi střední člen, uklidňující moderátor této dialektické protivy, sbírající výhody obou okrajů politické úsečky.

Politika dělaná tímto způsobem netrpí nedostatkem schopnosti něco prosadit, a přitom pořád vytváří dojem (možná taková doopravdy je), že ji dělá nadšení lidí, kteří chtějí něco změnit k lepšímu a jimž nejde jen o vylepšení vlastních existenčních podmínek.

Bursíkova strategie se už brzy po vstupu zelených do vlády ukázala jako obtížně udržitelná. Tlak aparátu - tedy systému rozhodování, který potřebuje přísná pravidla dělby moci a tedy i hlasování - byl natolik veliký, že se brzy vytratila i síla hnutí, jež byla na zelených tak inspirativní, až je volilo skoro osm procent lidí.

Paradoxní je, že o tuto sílu hnutí přišli i politici, kteří za její zachování bojovali, tedy poslankyně Zubová a Jakoubková, jež se ve jménu hodnot hnutí pouštěly do aparátnického obchodování (hlasy za posty, výměna programových bodů za hlas pro vládu atd.).

Entropie politiky

Hnutí, nabízející neustále nové a co nejpestřejší myšlenky "jak změnit svět", protože je totálně otevřené názorové diskusi, se začalo příliš omezovat potřebami politického provozu. A technologie moci, které ministr Bursík říká "politický realismus", zabila i to, že politika má také "idealistický", nikoli čistě provozní smysl.

Účelové vylučování lidí ze strany, podepřené odkazem na porušení stanov a nezávislou práci stranické "revizní komise" (Martin Bursík přece jen občas mluví jako oni), má všechny rysy bratrovražedného boje aparátu s hnutím.

To je obecná politologická charakteristika, která platí pro strany všeho druhu od bolševiků přes zelené, ODS, sociální demokracii po skutečně tuhé konzervativce, neboť každá strana dle zákonu entropie směřuje zákonitě od hnutí k aparátu, pokud se tomuto pohybu sama nezačne bránit. A všude také platí, že jakmile se politická strana mění v aparát (schvalování, provozu, moci), přestává být inspirativní, tuhne a stává se brzdou sama sobě i politické kultuře.

Už jsme jako "oni"

Současné společnosti, včetně sféry politiky, vyrostly na budování aparátů (politiky, médií, zdraví, hygieny, výroby potravin, obrany, filmu, obecně umění apod.), bez nichž dnes skoro není možné přežít. K moderním společnostem ale patří i to, že se aparátům permanentně vzpírá, protože v nich odhaluje nebezpečného diktátorského pána.

V tomto napětí souhlasu a vzdoru setrvává i současná politika - má-li mít ještě nějaký nový, nepoznaný, nadějný smysl. Úkolem politického lídra pak je toto napětí nejen za každou cenu udržovat a podporovat (třeba přitahováním a legitimizací názorových frakcí), ale také energeticky využívat.

Vylučovací cesta Martina Bursíka, kterou se ve chvílích politických sporů bohužel vydává také většina jeho kolegů a konkurentů z vlády i opozice, to je omezená, nudná a ubíjející politická jednokolejka. Aparát bez hnutí: politika bez aury a sex appealu. Přece jen - už jsou všichni jako oni (?)...

petr.fischer@economia.cz

Zdroj: HN

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí