Úklid cenných bezcenností

Author: Coufalová Martina Source: Lidové noviny Urputněji než s plastovými lahvemi bojuje Jan Zeman snad jen s libereckými úřady. Zatímco Liberec o spolupráci zájem nemá, ozvalo se mu třicet měst z celé republiky. Všechna by chtěla třídit odpad podle jeho "kuchařky". Co jinde není schopen rozjet městský úřad, dokázal v Liberci nastartovat jediný člověk: Jan Zeman, vedoucí ekologického oddělení Domu dětí a mládeže Větrník. Díky Zemanovi a dětem se dnes na stovce škol libereckého okresu třídí odpad. A nejen to, panu Zemanovi se rovněž podařilo proplout úskalím, na němž ztroskotaly desítky podobných pokusů ­ našel firmy ochotné odpad odebírat a vyrábět z něho užitečné věci, a to dlouhodobě. Martina Coufalová Když po pětadvaceti letech přišel Jan Zeman v důsledku likvidace uranového průmyslu o práci geofyzika, nastoupil v roce 1993 do Domu dětí a mládeže v Liberci. Na školeních sice slýchal o tom, že odpadky se nemají zahazovat, nýbrž dále zužitkovat, ale jak to prakticky zařídit, to už mu nikdo poradit nedokázal. A tak se rozhodl, že se o to v rámci účelově založené základní organizace Českého svazu ochránců přírody Armillaria pokusí společně s dětmi. Začal s baterkami. Hygienik i na radnici mu radili, aby od toho dal ruce pryč, protože nechat děti manipulovat se starými bateriemi je ožehavá záležitost. "To mě naštvalo, protože když si doma vyměňují baterky ve walkmanech a autíčkách, tak to nikomu nevadí, ale když je potom mají zanést do školy, tak je to najednou nakládání s nebezpečným odpadem!" rozhořčuje se ještě dnes. Nenechal se odradit a do škol rozmístil vyřazené sudy od lepidla, které se rychle plnily. Dnes má dlouhodobou smlouvu se zpracovatelskou firmou až ve Žďáru nad Sázavou. Přibyl hliník ­ děti začaly třídit obaly od čokolád, víčka od jogurtů, nealkoholických nápojů a zavařovaček, plechovky od piva a coly. "Myslím, že když jsou na školách automaty na hliníkové plechovky, je téměř trestuhodné nepostavit vedle nich sběrnou nádobu. Někde jsem četl, že v republice vyrábíme ročně patnáct tisíc tun nízkokvalitního hliníku, což rozhodně není málo ­ vzhledem k tomu, že hliník jako surovina se k nám dováží z Jižní Ameriky, kde se jeho těžba podílí na likvidaci deštných pralesů." Postupně přibývalo jak druhů sbíraného materiálu, tak zapojených škol ­ jejich počet se z původních čtrnácti rozšířil na neuvěřitelnou stovku. Optimistický "šílenec" Jan Zeman se stará o propagaci, radí zájemcům o třídění, zajišťuje sběrné nádoby, komunikuje se školami, sváží autem ze škol všechno, co nasbírají, a svezené zase rozváží na zpracování do jednotlivých firem. Pro jednoho člověka pěkná fuška. Když si chce manželka, jeho sedm dětí nebo některé ze tří vnoučat připomenout, jak hlava rodiny vypadá, kouknou se raději na jeho fotku do alba. "Co z toho všeho máte?" ptám se pana Zemana. "Potěšení. A totálně zničené nervy," pokrčí rameny. Jeho pozici ve městě výmluvně dokresluje zařazení jeho jména do kalendáře s názvem Blouznivci a šílenci našeho kraje. Ale přece jen není takový šílenec, aby propadl myšlence, že on sám spasí veškerý odpad z libereckého okresu. Jestliže rozjel, co rozjel, jen tím chtěl popostrčit ty, kteří by měli mít tuto činnost v náplni práce. Jeho pracovní náplň to rozhodně není ­ on má o recyklaci dětem jen vypravovat, praktické stránce věci nechť věnuje své volno. Alespoň tak rozhodli před pár měsíci jeho nadřízení. A liberecký magistrát, který měl už dávno břemeno převzít? Tomu může být nějaká recyklace ukradená, hýčká si raději obrovskou spalovnu, kterou se s velkou slávou nedávno podařilo uvést do provozu (a která svou existencí třídění a recyklaci přímo vylučuje). "Možná se stane zázrak a město se konečně opravdu začne starat," neztrácí naději Jan Zeman.