Kdo byl Ferdinand Stolička?

"Pod tímto mramorem odpočívá, co bylo smrtelného na Ferdinandu Stoličkovi Phil.Dr., který narozen na Moravě 7. července 1838 zemřel v Murghí 19. června 1874. Přidělen britskému poselstvu do Jarkandu jako přírodozpytec, zemřel při návratu do Indie. Mladý věkem vynikal svými geologickými a přírodovědeckými výzkumy a zemřel při výkonu svého povolání. Tohoto muže, tak záhy smrtí uchváceného, želí věda i indická vláda. Na znamení smutku a obdivu byl zřízen tento pomník nad jeho tělesnou schránkou." Anglický nápis tohoto znění na mramorovém pomníku v indickém Léhu, opatrovaném tamní misií Moravských bratří, do dnešních dnů hlásá zásluhy moravského rodáka Ferdinanda Stoličky (používá se i forma Stoliczka) při poznávání geologické stavby horstev Indického subkontinentu.

Syn arcibiskupského nadlesního z Kroměřížska (narodil se v hájovně Zámeček u Bilan, kousek od Záhlinických rybníků) vystudoval gymnázium v Kroměříži (1850-57) a přírodní vědy na vídeňské univerzitě u slavného geologa Eduarda Suesse, doktorát obhájil v roce 1861 na univerzitě v Tübingen (nedaleko Stuttgartu, v tehdejším Württembersku). Po dokončení studia pracoval v Říšském geologickém ústavu a prováděl geologické a paleontologické výzkumy v různých koutech Rakouského mocnářství (východní Alpy, Dalmácie). V roce 1863 přijal místo v Indické geologické službě (Geological Survey of India), aby prováděl výzkum zejména v oblasti pohoří Himálaj a Karakoramu.

Na první expedici vyrazil spolu s geologem Robertem Malletem 8. června 1864 ze Simly (dnes v indickém státě Himáčalpradéš) do západního Himálaje. Překročil hlavní hřeben v průsmyku Parangla (5592 m) a sestoupil do údolí horního Indu. Po něm pokračoval k severozápadu až k soutoku s řekou Zaskar, a dále po jejím toku přes Padam opět na himálajský hřeben. Počátkem října 1864 se Stolička vrátil do Simly. Během čtyřměsíční výpravy geologicky zmapoval rozsáhlé části pohoří a zejména upřesnil, že jádro himálajského pohoří tvoří ruly, na které navazují mladoprvohorní a druhohorní sedimenty. Zvláště jej potěšily vápencové vrstvy (křídového, tj. mladodruhohorního stáří) s bohatými zkamenělinami. Zajímavé poznatky přinesl i z dalších oborů, zejména z ornitologie.

Druhou expedici podnikl Ferdinand Stolička hned v následujícím roce. Dne 14. září 1865 vyrazil se skupinou nosičů do oblasti poněkud západněji od předešlých výzkumů. Postupoval přes celou řadu horských průsmyků, z nichž Laneirla je ve výši přes 6000 metrů nad mořem, opět k údolí horního Indu, do města Léh (v oblasti Ladakhu, „malého Tibetu“). Odtud chtěl moravský rodák pokračovat do Karakoramu, ale utekla mu část nosičů, zbylí navíc odmítli postupovat přes stále častější ledovce. Sám Stolička měl navíc jisté problémy se srdcem a raději se vrátil, s bohatými geologickými i zoologickými sběry. Na zimu pak odjel do Kalkaty, aby se tam zotavil a zpracoval své výzkumy.

Po pěti letech přešel v roce 1868 do služeb Asiatic Society of Bengal, kde byl sekretářem přírodovědné sekce: v jejich službách uskutečnil v r. 1868 cestu do Barmy (Rangún, Moulmein) a Singapuru, dále zkoumal korálové útesy na Andamanách a Nikobarech (1869, 1873) a podnikl výzkumnou cestu na západ Indie, zejména na Kačchský poloostrov (1871-72) v Rádžhastánu, kde jej zajímaly především ložiska uhlí. Zároveň v té době zpracovával své výzkumy pravěké fauny, shrnuté v jeho největším díle, dvousvazkové práci o více než 1400 stranách s názvem Cretaceous of Southern India (Křídová fauna jižní Indie, 1868-71).

V roce 1873 zorganizovala britská koloniální správa poselstvo (dnes bychom asi řekli „politicko-obchodní misi“, označovanou oficiálně jako „Second Yarkand Mission“) ke kašgarskému chánovi Jákubovi. Součástí doprovodu početného poselstva se stovkami nosičů, které vedl T. D. Forsyth, byla skupina vědců vedená plukovníkem D. E. Gordonem, ke které patřil i Ferdinand Stolička (v jeho zájmu mělo být především geologické mapování) či anglický badatel Henry Trotter. Expedice vykročila v září 1873 z indické Simly, překročila hřeben Himálaje a sestoupila do Léhu. Geolog Stolička přitom potvrdil, že právě tato část údolí Indu tvoří předěl mezi Himálajem a Karakoramem. Moravský rodák postupoval dále k severovýchodu s částí výpravy, která pokračoval k úpatí pohoří Kchun-lun, k městu Chotan, na okraj Tarimské pánve. Zde chtěl vědec z Hané navštívit naleziště posvátného nerostu jadeitu u města Hotan, ale podařilo se mu dostat jen na menší, opuštěná ložiska. V prosinci 1873 dorazila skupina do Jarkandu (dnešní město Ša-čche v západní Číně) a Kašgaru (nynější Kashi, jedno z hlavních center čínských muslimů); Forsyth už v té době po přímé cestě dávno v Kašgaru byl.

Před Kašgarem Stolička těžce onemocněl (snad zánět míchy), ale po odpočinku v chánově sídelním městě se uzdravil natolik, že se mohl účastnit několika zimních exkurzí do okolí. Nejdelší z nich, dvacetidenní, vedla na „střechu světa", na horský uzel Pamíru, Ťan-šanu a Kuen-lunu; vzájemný vztah těchto tří horstev tehdy určil právě Stolička. Na jiné cestě z Kašgaru navázal moravský rodák na výzkumy ruského geologa Fedčenka u jezera Čatyr-kul (ten se sem dostal z opačné strany) a potvrdil, že je bezodtoké. Na všech cestách prováděl i podrobná geologická mapování.

Na jaře 1874 se expedice vydala z Kašgaru zpět k jihu do Indie; původně plánovali cestu přes Váchán do Kábulu a odtud do Indie, ta ale byla neprůchodnou, tak museli znovu užít cestu přes vysoké pohoří Karakoram. Na koních prošli Karakoramským průsmykem (5580 m) a sestoupili do údolí řeky Šajok. Cestou se Stoličkův zdravotní stav prudce zhoršil a 19. června v Murghí zemřel ve věku pouhých třiceti šesti let, ve výšce 4640 m n. m. Pitevní nález hovoří o celkovém vyčerpání, existuje i celá řada dalších tezí o jeho úmrtí, naposledy se Jiří Hrubý (v časopise Vesmír, č. 7/2004) přiklonil k tezi o následcích vysokohorské nemoci, způsobující otok mozku a plic. Jeho tělo odnesli přátelé do Léhu, kde mu indická vláda nechala zbudovat honosný hrob. Sbírky, které přivezl z cest, pak zpracovali Franz von Hauer a W. J. Blanford (tiskem vyšly v Kalkatě a Londýně v l. 1878-91). Informaci o jeho úmrtí přinesl i časopis Vesmír – domů se chtěl Stolička vrátit po zpracování nálezů, v roce 1875, jak o tom píše ještě v posledním dopise týden před smrtí...

Stolička se dočkal, krom vědecké slávy, i proniknutí do vědecké nomenklatury – jeden druh himálajského hlodavce nese jméno hraboš Stoliczkův (Alticola Stoliczkanus, Blanford 1875). Další „pomník“ v živočišné říši, pěnčík Stoliczkana stoliczkana (Hume, 1875) byl později rozpoznán jako totožný s druhem, který dva roky předtím popsal v Kyrgyzstánu ruský badatel Severcov; jeden z poddruhů je dnes označován jako Leptopoecile sophiae stoliczkae. Stolička sám popsal jiný druh, bramborníčka pouštního (Saxicola macrorhyncha, Stoliczka 1872), žijícího v indickém Rádžasthánu. Existuje i poddruh agamy Laudakia stoliczkana stoliczkana a několik druhů bezobratlých, pojmenovaných jménem badatele z Kroměřížska.

ZDROJ: J.Martínek, www.hedvabnastezka.cz