Příběh z lesní lavičky

V lese nedaleko Mariánských Lázní, jen několik set metrů od hraniční čáry s Německem, se rozkládá rybník Kajetán, jehož tmavé vody tu vítr čeří už více než sto let. Odstranění ostnatých drátů a zrušení nepřístupného hraničního pásma pak po roce 1989 umožnilo do těchto krásných míst přístup i široké veřejnosti. O několik let později zde proto nechala správa Lesů české republiky zbudovat nad rybniční hrází, při kolem vedoucí cestě vkusnou, z klád a kulatiny sestavenou stavbičku. Je to zastřešený stůl se dvěma lavicemi, určený k odpočinku všech houbařů a turistů, kteří sem zabloudí. Proto jsem se i já onoho teplého srpnového dne těšil, jak si po několikahodinovém plahočení po lese na tomto přívětivém místě odpočinu. Seběhl jsem poslední svah, přešel zbývajících sto metrů po hrázi a se zklamáním zjistil, že tam nebudu sám. Na lavici seděl starší člověk v krátkém zeleném kabátci a se špičatým mysliveckým kloboukem v jedné ruce a papírovým pohárkem v druhé. Pozdravil jsem „dobrý den“, postavil koš na zem a kapesníkem otřel zpocené čelo. Odpovědí na můj pozdrav bylo německé „Grüß Gott“ a vzápětí: „nehmen Sie Platz, müsen Sie richtig müde sein!“ Vzal ze svého batůžku čistý pohárek, naplnil ho  chladným čajem z termosky. a podal mi ho. „Napijte se, máte jistě žízeň! Je horko a dusno a to procházka s takovou váhou člověka unaví,“ dodal neznámý ve svém jazyce, s pohledem na můj přeplněný košík.

„Jo, teplo je, ale nevadí mi to, alespoň rostou houby.“ odpovídám německy a ptám se: „ Jste tu na výletě?“ „Ano, léčím se v Mariánských Lázních. Za tři dny mi pobyt končí, tak jsem si sem vyšel, abych se nadýchal lesní vůně. Město mne dusí.“„A jak jste se sem dostal? Takovou dálku jste přece neušel pěšky?“ ptám se, protože chlapíkovi je jistě už hodně přes sedmdesát.„Kdepak, příteli, já už ujdu sotva tři sta metrů a mám toho dost, ale syn je tu na rybách, tak jsem přijel s ním. Koukejte, sedí támhle u vody!“Pohlédl jsem přes sluncem ozářenou blyštivou vodní plochu a tam, na místě kde rybařím někdy i já, rozeznal sedící postavu a na cestě nedaleko od ní, velký automobil. Státní rybářství v poslední době začalo prodávat na některé své rybníky povolenky, takže došlo i na tento krásný, romantický Kajetán.„Vidím, pane, že jste oblečen do zeleného“, navazuji další řeč,“nejste náhodou myslivec?“„Jsem, příteli, jsem, ale už jen bývalý. Pušku jsem neměl v ruce už dvacet let. Je mi už třiaosmdesát!“Tolik bych mu byl nikdy nehádal a také jsem to řekl.„Nu, možná že na to nevypadám, ale zažil jsem v životě tolik, že se divím, že ještě vůbec žiji“, usmál se smutně, „a kdybych to někomu vyprávěl, sotva by mi věřil!“„V tom případě by byly vaše vzpomínky jistě velmi zajímavé. Proč je nenapíšete, pane?!“ reaguji se zájmem. „Já jsem asi sotva prožil tolik co vy a přesto to pro své potomky píšu a věřím, že za padesát let si rádi přečtou, jak se kdysi žilo.“„Nejsem žádný spisovatel, příteli, a nemám pro to patřičné nadání.“ Vstal a přesedl si naproti mně. „Spíše bych je mohl vyprávět, než vytvořit nějaké literární dílo, ale kdo by mne vydržel poslouchat?“„Já, pane! Škoda, že tak brzy odjíždíte, rád poznávám příběhy jiných, hlavně ty myslivecké.“ „Hm, myslíte, že byste měl tu trpělivost? zeptal se. „Jestliže ano, povím vám něco tady u té krásné vody.“ Chopil jsem se té nečekané nabídky a posadil se trochu blíž: „Jistěže, a velmi rád uvítám do své sbírky jakoukoliv novou historku“.„Dobrá, ale napřed si spolu připijme na to dnešní setkání!“ Vytáhl z batůžku lahvičku Becherovky a podal mi ruku. „Jmenuji se Lothar, poslužte si, pane!“ nabídl mi prvnímu. Řekl jsem mu svoje jméno, zavdal si a s díky mu ji vrátil. „U nás piju Jägermeistra, ale tady jsem si zvykl na tuhle vaši lahůdku, a tak si jí povezu pár lahví domů.“ Lokl si, mlaskl a začal vyprávět.Pocházím ze Schwarzwaldu. Narodil jsem se tam, vyrostl a po všech životních peripetiích se tam zase na stará kolena vrátil. Náš rod tam měl od osmnáctého století statek s dosti velkou rozlohou lesů a polí, který přežil všechny války a nepřízně osudu i přírody, a tak se nám dařilo dobře.Můj děda i otec byli náruživí myslivci a já jsem od svých chlapeckých let tuto jejich vášeň vnímal celým tělem i duší, a když mi bylo dvanáct, dostal jsem svou první pušku. Nebyl to žádný kanón, ale obyčejná flobertka malého kalibru. Byl jsem z toho nadšen a nebylo takřka týdne, abych se s ní nepotuloval po našem revíru a neulovil nějakou škodlivou straku, vránu a sem tam i kunu nebo tchoře.

Přitom jsem poznal řadu zkušených myslivců, hlavě z řad personálu státních lesů. Mezi nimi vynikal zejména nadlesní Heinrich Blücher. Byl to sice jmenovec toho starého maršála, ale mírumilovný, hodný a veselý člověk, kterému dodnes vděčím za všechno, co z myslivosti znám. Říkal jsem mu strýčku a on mne bral s sebou na dlouhé pirše a na čekané, zaváželi jsme spolu v zimě krmelce a střelil jsem si za jeho doprovodu i svou první kachnu. Byl to báječný člověk a nejen pravodatný myslivec a zkušený lesník, ale i poctivý a pečlivý ochránce zvěře ve svěřeném revíru. Když mi bylo asi sedmnáct a zuřila už válka, stalo se, že v jeho revíru začal řádit pytlák. Oba jeho hajní i on sám, nalézali v lese často vývrhy a strýček Heini, jak jsem mu říkal, si zpočátku myslel, že pachatelem je někdo z chudých dřevařů z okolních vesnic. Pak se ale náhodou našla postřelená laň, která pytlákovi unikla a později uhynula.V jejím těle byla nalezena střela, která nemohla být vypálena ze žádné pytlácké pušky. Pocházela z loveckého náboje americké výroby a kalibru, který se již dávno nedovážel. Z toho vyplývalo, že v úvahu nespadá žádný vesničan a že střelcem je někdo s lepší zbraní. Ale kdo? Nadlesnímu to nedalo, a tak vyhlásil nejvyšší pohotovost a celý lesní personál dostal za úkol zabránit všemi prostředky dalším ztrátám a zjistit, kdo ten pytlák je. Do akce se samozřejmě zapojil i on a jednou, když v noci seděl na místě, kde se vývrhy nejčastěji nalézaly, padla nedaleko silná rána. Podařilo se mu proplížit se ve směru výstřelu k malé pasece, kde právě dvě temné postavy vyvrhovaly nějaký složený kus.„Stůjte a odhoďte zbraně, nebo střelím!“ houkl na ně strýc, ale než stačila ozvěna jeho hlasu zaniknout v protější stráni, vyskočil jeden z chlapů ze země a vypálil na něho tři rány z pistole, zatímco druhý zmizel mezi bukovými kmeny. Strýc neváhal a vystřelil z obou hlavní srnčí náboje, jejichž broky zasáhly obě střelcovy nohy. Jaké bylo ale jeho překvapení, když toho člověka poznal. Byl to místní nacistický stranický vedoucí a současně majitel hotelu v sousedním městě, Konrad Trübe. Tedy žádný chudák, který by přiživoval svoji rodinu, ale sprostý zloděj, krmící zvěřinou své partajnické hosty při jejich žranicích a pijáckých orgiích, o nichž se šeptalo v širokém okolí. Jak to skončilo? Smutně! Pachatel a jeho společník, hotelový podomek, byli formálně odsouzeni. Pan hoteliér podmínečně, protože údajně nestřílel ani na zvěř, ani na lesní stráž (ačkoli to byl on, jemuž vytahali přes dvacet broků z tlustých nohou) a jeho pomocník ke třem letům káznice.Netrvalo ale dlouho, a strýček Heini obdržel povolávací rozkaz, ačkoliv měl z první světové války pravou nohu neohybnou v kotníku, díky čemuž dosud na některém vítězném poli cti a slávy nepadl. Té pochybné cti se mu ale dostalo o rok později kdesi na Ukrajině a já přišel o někoho, kdo mi byl stejně blízký jako moji rodiče a sourozenci.Tak se strana pomstila věrnému ochránci zvěře ve státním lese. A to všechno k vůli tomu všivákovi Trübemu. Tak to tenkrát, milý příteli, v naší Velkoněmecké říši chodilo a myslím, že to donedávna nebylo jiné ani v této zemi, nebo ne?Vyprávěč zmlkl a já jsem mu na tu otázku zůstal odpověď dlužen. Nebyl jsem si totiž jist, zda se „v této zemi“ a v tomto smyslu mnoho změnilo. Už tenkrát byly důvody se toho obávat a nyní, když to píši, už jen děkuji Bohu, že v té době nebyla válka, protože stejně by bylo jistě skončilo daleko více poctivých lidí.

Pokračování...
Předcházející díly najdete zdeAutor: Ťopka LuděkOriginální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz Zdroj: http://www.pozitivni-noviny.cz