Přísný hraniční režim zachoval kus panenské přírody

Život na pomezí - tím mám na mysli zeměpisnou polohu - má své přednosti i úskalí. Hodně závisí na době, mezinárodně-politických poměrech a sousedech, s nimiž sdílíte hranici. Vydáme se do oblasti, která není příliš známá, protože byla dlouhá léta veřejnosti nepřístupná. Litevsko-polsko-běloruské trojmezí i díky tomu zůstalo nedotčeným kouskem krásné přírody s hlubokými lesy a mnoha jezery. 

Trojmezí si oblíbili zejména ptáci, kteří nikým nerušení křičí tak, že skoro není slyšet vlastního slova, a žáby, které tady pořádají své nekonečné minimalistické koncerty.

Žabákům, rakům, rackům a volavkám dělali donedávna společnost jen vojáci a několik málo obyvatel přísně střežené pohraniční zóny. V těchto místech kdysi končil Sovětský svaz, dnes je tu hranice Evropské unie, Schengenského prostoru a také Severoatlantické aliance.

Tyto instituce ovšem na rozdíl od sovětské říše nechávají místní lidi v klidu. Úplně stačí, že hranici z druhé strany hlídá běloruský vládce Alexander Lukašenko. V poslední litevské osadě Kareivonys před běloruskou i polskou hranicí bydlí celý život pan Romunas. Dřív byl hasičem a dnes pobírá nevelkou podporu.

"U nás je teď velká nezaměstnanost, v lese ale rostou houby, v jezeře je dost ryb, chovám pár prasat, takže nenaříkám. Ve městě je život mnohem dražší. My tady platíme jen za elektřinu a všechno ostatní nám dají jezera, lesy nebo pole a louky. V naší vesnici ale zůstali prakticky jen důchodci, mladí jsou tu tak čtyři. Starousedlíci žijí po jednom nebo po dvou ve svých staveních, všechno ostatní jsou dnes chaty," uvedl pan Romunas.

Trojmezí je skutečně atraktivní oblastí a zdejší zapadlé osady se o víkendu mění v rušná staveniště. Mohovití lidé z měst si opravují dřevěnice a přizpůsobují je svým městským potřebám. Mít dobře vybavenou chatu na břehu jezera patří ke společenské normě litevské střední třídy. Krajina lesů a jezer pokračuje i do sousedního Běloruska, odkud sem přijel právník Pavel. Kdysi to byla jedna země a Pavel má dnes příbuzné po obou stranách hranice.

"Na běloruské straně to vypadá stejně - ledovcová jezera se táhnou od nás přes Litvu a Polsko až k moři. Většinou jsou velmi mělká a bývají propojená přirozeným způsobem - vodním tokem nebo kanály. Na jachtě se proto dá proplout celou jezerní soustavou. Známá jsou jezera kolem Vitebsku nebo Grodna. Podobné je to i v Polsku," popsal.

Není divu, že si tuto oblast oblíbili jachtaři, cyklisté i pěší turisté. Dnes už nemusí mít strach z pohraničníků, jejich flint a vlčáků, pronásledujících případné narušitele státní hranice Sovětského svazu.

"Hranice je odsud 7 kilometrů, ale tam už dnes nic zvláštního neuvidíte. Odstranili všechny zátarasy, ploty i ostnatý drát. Cesta do Polska je úplně bez překážek. Dřív jsme často jezdili do Běloruska. Nakupovali jsme u nich oblečení a látky. Teď zase jezdíme do Polska. Do městečka Sejny. Do Běloruska totiž můžeme jen s vízem, a to se dá pořídit až na velvyslanectví ve Vilniusu. Komu by se tam chtělo? Dělají s tím okolky," řekl pan Romunas.

Toho historické změny pohraničního režimu moc nevzrušují. Každý večer sleduje zprávy v litevské, polské i běloruské televizi a ví, že politici se nikdy lidí v pohraničí neptají na jejich názory, potíže a potřeby. Za největší přínos považuje to, že na příjezdu ke své vesnici už nemusí ukazovat povolení.

A jako každý Litevec je rád, že se Sovětský svaz ráčil odebrat do minulostí: "Gorbačov udělal jednu dobrou věc. Rozložil Sovětský svaz a odešel z politiky. Je to moudrý člověk."