Quo vadis slovenská přírodo?

Slovensko. Převážně hornatá země lákající nekonečnými travnatými i zalesněnými hřebeny středohoří či rudohoří či skalními štíty Tater. Země, která si je vědoma svého přírodního bohatství, o čemž svědčí poměrně hustá síť národních parků, chráněných krajinných oblastí či dalších maloplošných areálů. Dokáží ale tato území, resp. instituce nad nimi bdící, zajistit skutečnou ochranu toho co mají chránit? …

… A nebo jsou národní parky Slovenska zemí zaslíbenou developerům a úzce zájmovým skupinám a příliš neslouží svým primárním účelům při ochraně jejich původních obyvatel? Plní síť národních parků na Slovensku skutečně svůj původní účel a nebo se jedná o dobrý byznys pro malé skupinky vyvolených a různých kamarádíčku? Rád bych věřil, že A je správně. Bohužel řada negativních příkladů, které uvádím níže, mě o tom zčásti nutí pochybovat …

Abych hned na začátku zamezil určitým reakcím a národnostním vášním (hlavně ze strany slovenských přátel) musím uvést, že podobné problémy trápí i národní parky v České republice, v nichž je situace rovněž mnohdy neutěšená. Nutno však ale dodat, že situace v ochraně přírody a v pravomocích je v obou nástupnických zemích bývalého Československa poněkud odlišná, neboť na Slovensku (na rozdíl od ČR) byly správy národních parků degradovány jen na jakési poradní orgány bez větších rozhodovacích pravomocí. V České republice je vše podstatné ošetřeno v zákoně č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, na Slovensku pak v zákoně č. 543/2002 o ochrane prírody a krajiny. A právě u tohoto zákona a několika jeho paragrafů bych se chtěl zastavit.

Tak například v § 15 ods. 1 písm. d je vysloveně uvedeno, že na území požívajícím V. stupeň ochrany (chráněný areál, přírodní rezervace, přírodní památka a chráněný krajinný prvek) je zakázáno "aplikovať chemické látky a hnojivá" jakož i "ťažiť drevnú hmotu holorubným hospodárskym spôsobom" (§15 ods. 1 písm. b). No a k čemu jinému než k plošné těžbě došlo například na území NPR Tichá dolina v Tatrách, o které jsme v minulosti informovali i na našich stránkách!? Štátné lesy Slovenska si prosadily své. K dalším chemickým postřikům došlo nedávno i na území Národního parku Nízké Tatry, o čemž jsme rovněž informovali v samostatném článku. Na náš dotaz bohužel žádný z kompetentních pracovníků nezareagoval, takže nevíme, byly-li postřiky aplikovány "pouze" na území se III. stupněm ochrany a nebo i na územích s V. stupněm ochrany. Avšak i v územích se III. stupněm ochrany (národní parky, chráněné areály a chráněné krajinné prvky) je zakázána řada činností, které se ale na územích parků vesele vykonávají. Tak třeba šlo posunout hranice národního parku v oblasti Donoval, kde si developeři vzali za cíl vybudovat velké lyžařské středisko a vystavět do krajiny se nehodící megalomanské stavby. Další projekty se investoři snaží prosadit ve Vysokých Tatrách, ale i v Nízkých Tatrách či na Malé Fatře. Je pěkné, že developeři dostanou pokutu za černou stavbu, jenže oni s ní již ve svých rozpočtech počítají … Asi jediným košer řešením by bylo nařízení o odstranění černé stavby. To se ale nikdy nestalo …

Co mě nejvíce namíchlo v posledním roce? Asi to bylo vykácení velkého pásu kosodřeviny na jižním úbočí Predného Soliska (2 093 m), souvislého porostu na území přírodní rezervace Furkotská dolina ve Vysokých Tatrách … Snímky, které jsem pořídil během říjnové návštěvy Soliska jsem původně ani použít nechtěl, ale asi nejlépe dokreslují devastaci přírody v Tatrách a na Slovensku vůbec. A to v takové míře, že Evropská komise silně zvažovala (možná že dosud zvažuje) o vyřazení TANAPu ze sítě evropských národních parků … A to nemluvím o vykáceném lese a připravované sjezdovce na severních svazích Poludňového grúně na území Národního parku Malá Fatra, což tisk přešel téměř bez povšimnutí.

Přesto přeji slovenské přírodě, aby se ze stresů dnešní doby a z devastace hamižných developerů brzy vzpamatovala a byla jí do budoucna ušetřena. Aby ochránci a strážci přírody nebyli zatlačování do role přihlížejících statistů bez pravomocí či s pravomocemi sloužícími pouze k buzeraci turistů (připouštím, že často oprávněné), aby ochrana přírody nalezla konsensus i se státními lesy. Přeji ochranářům, aby na turisty přestali pohlížet jako na škůdce přírody, aby napomohli rozvoji turistické infrastruktury (budování vhodných tábořišť a turistických útulen) podobně jako je tomu například v Norsku či Kanadě, kde šetrný turismus rozhodně nevede k devastaci přírody, jak se u nás stále absurdně uvádí. Třeba i za cenu vydávání povolenek na některé z treků ve významných chráněných územích… Přeji ochranářům, aby na ně turisté přestali pohlížet jako na zelené, za malichernosti turisty buzerující zelené mužíčky, kteří při "řešení" prkotin se tváří, že si nevšimli za zády jim projíždějící čtyřkolky či nákladního auta, které přírodu ničí miliónkrát více než turista spící někde "na divoko" …

Určitě by šlo například využít řady neobhospodařovaných salaší například na Velké Fatře. Opravit, zamknout (jak již k tomu koneckonců došlo v oblasti Chaty pod Borišovom) a za poplatek zapůjčit klíče od takovýchto útulen. Myslím si, že kdyby se na některé treky s přespáním ve volné přírodě na tábořištích či udržovaných turistických útulnách s pitnou vodou a zásobou dřeva vydávaly povolenky podobně jako v Kanadě a jiných zemích, že by řada turistů a trekařů (těch skutečných, ne se za ně pouze vydávajících) byla ochotna zaplatit rozumnou (nikoliv přemrštěnou) částku … Vyhánění trekařů a horských tuláků z hor, kteří tu a tam přespí na mechu není řešením. Kdo se toulat po horách chce, ten se i toulat bude. Zákaz nezákaz, ať se to někomu líbí nebo ne. K tomu je ovšem potřebná dobrá vůle, osvěta, čas, hodně času a neporušená neindustriální krajina …

Otakar Brandos

http://www.treking.cz