Poslední ráj na zemi

Tady vědí, že všechno jednou pomine.

Na člověka, který právě ušel 230 kilometrů napříč jedním z nejnáročnějších terénů na světě, vypadá Rigzin Namgyal odpočatě. Rodák z provincie Ladak, ležící na dalekém indickém severu, vede místní firmu starající se o průběh třiačtyřicetidenní pěší pouti jednoho z nejvyšších lamů tibetského buddhismu, Jeho Svatosti 12. Gyalwanga Drukpy, a šesti stovek jeho následovníků.
Namgyal hrdě upozorňuje na hromadu odpadků nedaleko bran zdejšího největšího a nejznámějšího buddhistického chrámu Hemis. "Tohle jsou poslední," ukazuje na hromadu. "Bylo toho třikrát víc, málem nám nestačilo ani dvacet koní."
Nevzhlednou hromadu tvoří poslední z celkem šedesáti tisíc pytlů plných odpadků, které Drukpovi souputníci posbírali podél horských cest. Mniši, mnišky a pár laických pomocníků z dvaceti zemí se při sbírání smetí hyzdícího tento vysokohorský ráj museli často brodit i ledově studenými horskými prameny a nacházeli i dvacet let starý odpad.

Návrat sněžného levharta
Zatímco Namgyal básní o své hromadě, Drukpa sleduje vystoupení tanečníků v čertovských kostýmech. Raní evropští cestovatelé jejich rituál nazvali "tancem ďáblů", ale ve skutečnosti mají hrůzu nahánějící bůžkové vádžrajánského buddhismu chránit a odstraňovat překážky na cestě k osvícení - stejně jako Drukpovy následovníci čistili horské stezky od smetí.
V Ladaku není buddhistická tradice jen vábničkou pro turisty. Víra je všudypřítomná jak ve starobylých klášterech, kterých je tu jako jaků na horských srázech, tak v nedalekých osadách - vesničané a mniši tady stále žijí ve vzájemné symbióze stejně jako po staletí předtím, v dobách, kdy byl Ladak nezávislým královstvím a izolovaným rájem.
Tak jako je dalajlama pro miliony lidí žijícím Buddhou, považují Ladakové za svého svatého muže Gyalwanga Drukpu. Muž v brýlích a s vzezřením profesora se narodil v roce 1963 tibetským rodičům v Indii a je reinkarnací velkého jogína z 12. století. Jeho vlivu - a práci dalších občanských skupin v ladackém hlavním městě Léhu - se připisuje nárůst důrazu na ochranu životního prostředí v posledních letech. V horských bystřinách, které byly ještě nedávno zasypané nepořádkem a igelitovými taškami, dnes volně proudí voda. Zatímco před pár lety ještě klesala populace tibetského vlka i ohroženého sněžného levharta, dnes se jejich stavy opět zvyšují.
Šéf ladackého odboru ochrany životního prostředí Jigmet Takpa to připisuje změně v postoji místních lidí. Podle něj mají lidé v Ladaku ochranu prostředí dnes už pod kůží. "Je v nich hluboce zakořeněná," říká. Divou zvěř už nepovažují za pohromu ohrožující jejich stáda, ale za národní přírodní poklad. Takpa tvrdí, že do týdne sežene toho správného horského průvodce, který vám sněžného levharta zaručeně ukáže - to jsou od něj odvážná slova, protože tohle zvíře už neviděly generace přírodovědců. Ve své slavné knize Sněžný levhart Peter Matthiessen píše o duchovní cestě napříč Himálajem, která končí ironicky: i když po této šelmě pojmenoval celou knihu, jediné, co z ní nakonec viděl, byl trus na horské stráni.
Celou váhu vádžrajánského buddhismu můžeme pocítit také v klášteře Thiksey. Devětadvacetiletý mnich Jampa Norphel tady začíná troubením na roh dung-chen, dlouhou trumpetu podobnou švýcarským alpský rohům, která je delší než výška samotného Norphela. Ten z dung-chenu vyloudí hlasitý tón, který se nese ze střechy kláštera nad shlukem staveb Norphelovy rodné vesnice a přes údolí Indus až k himálajským vrcholkům. Svolává jím ostatní mnichy ke druhému dni každoročního svátku Guhjasamádža mandala.
V přítmí budovy mniši pak spustí svoje zpěvy sborovým basem, jež setřásá prach z trámů posvátné stavby z 15. století. Rituály Guhjasamádža obvykle trvají osm dní a mniši při nich pečlivě, zrnko po zrnku, sestavují z písku mandalu. Když ji dokončí, obraz zničí na znamení pomíjivosti všech jevů: vše, co vznikne, jednoho dne zanikne. O pomíjivosti by v Ladaku mohly vyprávět i zdejší horské masivy Himálaje, které tiše sledovaly porážky okupačních armád - buď v důsledku sevření smrtící zimy, nebo náporu domorodých obránců. Dnes je však Ladak nejklidnější částí nejsevernějších indických států Džammú a Kašmír.
Region se turistům otevřel až v roce 1974 a průvodci pro něj mají přezdívky jako "poslední Šangri-la" podle bájné himálajské utopie nebo "malý Tibet" - a na každém z těchto klišé je něco pravdy. Od poloviny devátého století až do roku 1834, kdy se Ladak vzdal vládcům země Džammú, si království uchovávalo nezávislost jak na mughalských císařích, tak východním dalajlamovi.
Ladakové a Tibeťané mluví téměř totožným jazykem, společné mají i náboženství, oblékání a kuchyni. Přes zřejmé a nepochybné podobnosti však Ladakové rádi upozorňují na rozdíly. Tak třeba neformální a univerzální pozdrav "džulaj", který znamená dobrý den, na shledanou, prosím i děkuji, Ladakové používají mnohem častěji než jejich východní sousedé. Tibeťané, kteří po čínské invazi odcházeli často právě do Ladaku, jsou v očích místních méně uvolnění a mnohem více si potrpí na společenskou hierarchii.
I když Ladakové nejsou to samé co Tibeťané, u svých východních sousedů už dlouho čerpají náboženskou inspiraci. Jejich domov tak patří mezi hrstku míst na světě, kde mohou návštěvníci zakusit tibetský buddhismus v jeho původním prostředí.
A ještě něco mají oba národy společné: zvláštní slabost pro máslový čaj, na jehož chuť si cizinec musí nějakou dobu zvykat, pokud se mu to vůbec kdy podaří. Díky tomuto velmi mastnému nápoji získáte silnou vrstvu tuku, která vás sice ochrání před chladem, ale ucpe tepny. Snáze se pije, když v něm spíše než čaj budete spatřovat lahodnou polévku. "Je velmi těžký a moc dobrý, ale není moc zdravý," říká Norphel a prozrazuje povědomí o cholesterolu. "Já si ho většinou míchám s tsampou. Ale starší mniši ho mají moc rádi a pijí ho často."
Norphel se narodil ve vsi pod klášterem a mnichem je od svých deseti let - podle už odumírající tradice má vždy jeden syn z každé rodiny žít klášterním životem. Stejně jako dnešní novicové se i on jako mladík jistě nanosil kbelíků tsampy, mouky z ječmene sklízeného na okolních polích, z klášterního skladu po schodech do společenské místnosti na slavnost mandaly.
"Je to zvláštní druh ječmene," říká Norphel a vysvětluje význam tsampy v místním jídelníčku. "Dáváme si ho s čajem, jogurtem nebo s vařenou vodou." Lžící nabírá sušený prášek a zamíchá jej do osoleného máslového čaje, čímž vytvoří kašovitou hmotu, kterou pak nabízí jako obětní dar buddhům a bódhisattvům.

Jako ve strašidelné pohádce
Máslový čaj i typickou ladackou přívětivost jsme objevili i ve vesnici Ulley, která leží o šedesát kilometrů dál v kopcích proti proudu horské řeky a kde jsem byl hostem rodiny Norboo. Ulley má všehovšudy 38 obyvatel, pět domů, jednoho učitele, čtyři studenty, čtyři psy, stádo jaků a žádné vozy s koly. Zdejší vzduch působí jako protilék na horké a smogem sužované indické pláně, na druhou stranu však ve výšce 3500 metrů nad mořem slunce nepřipravenou kůži cizince snadno sežehne.
Moji hostitelé žijí na usedlosti obklopené drolícími se stúpami - náboženskými kupkami, jež mají představovat osvícenou mysl. Od doby, co jejich předkové před dvěma sty lety postavili tenhle dům a vyhloubili okolní zavlažovací kanály, se toho tady moc nezměnilo. Dnes v domě žije jen devatenáctiletý Rinchen Namgyal a jeho matka Tsemang Dolma.
Do vsi jsem dorazil předchozího dne z Léhu až po setmění, po čtyřhodinové jízdě autobusem po klikatících se prašných cestách, jež se zdály být ještě užší než vůz samotný. (Léh, dopravní uzel Ladaku, leží třináct hodin džípem od kašmírského hlavního města Šrínagaru. Návštěvníci také mohou vyrazit letadlem, ale pak potřebují nejméně den na odpočinek a aklimatizaci na tříkilometrovou výšku.) Autobus mě vysadil ve vesnici, která leží po proudu řeky pod Ulley. K domu rodiny Norboo to mělo být zhruba hodinu a půl pěšky do kopce. Aspoň takové jsem dostal instrukce. Nemohl jsem však tušit, že blesková povodeň z minulého srpna odnesla veškeré ukazatele na Ulley. Než jsem s kolegyní našel stezku vedoucí do vsi, slunce už pomalu zapadalo za hory. Záhy se snesla tma a další tři hodiny jsme šplhali do kopců, cestu nám ozařoval jen svit měsíce a slaboučká baterka. V takové tmě oči šálí a já měl v jednu chvíli pocit, že nedaleko od nás se ze srázu řítí tichý stín. Konečně v dálce zableskl úzký proužek světla - dům rodiny Norboo.
Když jsme dorazili, přivítala nás scéna jako ze strašidelné pohádky. Kolem pece na dřevo stály tři ženy, tváře ošlehané ladackým sluncem, a připravovaly večeři. Na stěnách visely měděné kotlíky, konvice, naběračky a kastroly, dřevěné trámy pod stropem byly zanesené dvousetletou vrstvou kouře a sazí. Jedna z žen za monotónního houpavého pohybu míchala mléko nástrojem připomínajícím vybavení fitness centra doby kamenné: v rukou držela dva konce pásku omotaného okolo dřevěné hole ponořené do hruškovité nádoby, přičemž hůl pomocí pásku roztáčela jedním a pak druhým směrem. Držáky pásku tvořily zvířecí kosti. I přes úsměvy a opakovaný pozdrav "džulaj" jsme se nemohli ubránit pocitu, jako bychom byli Jeníček a Mařenka, kteří právě dorazili do perníkové chaloupky. Po počátečních potížích se podávala večeře - naštěstí jsme se jí nestali my, ale rýže, čočka, dušené skopové a chléb.
Druhý den jsme pomáhali se zemědělskými pracemi, dojili jaka, což je mnohem těžší, než se může na první pohled zdát, ručně vyráběli pšeničné těstoviny zvané čjutagi, jež připomínají velké, neplněné tortellini, a dřeli kůru z větví mladých vrb na opravu střechy - to byla podivně uspokojující činnost, jež vaše ruce ponechá bolestivě spálené od slunce.
Té noci se z boudy hlídacího psa Tommyho, což je fena, ozýval hlasitý štěkot. "Vlci," utrousil Rinchen. Každoročně přijde rodina kvůli dravcům, jako je tibetský vlk nebo sněžný leopard, o několik jaků a ovcí, vysvětluje. Vzpomenu si na stín z předešlého nočního pochodu.
Ráno jsme spolu s Rinchenovou rodinou zašli do privátní gompy, modlitebny tvořené jednou místností na střeše domu. Rinchen zpíval mantry, zapálil misku jalovcových větviček a nabídl je jako oběť rozličným bůžkům, v jejichž středu stála bronzová soška představující jedenáctihlavého Avalókitéšvaru, ztělesňujícího soucit. Takový obrázek daleké horské idylky možná vyvolává dojem, že v tomto regionu jsou turisté novinkou, ale Ladak zná cestovatele z průběhu celé své historie - v Léhu se sbíhá ne méně než pět starobylých obchodních stezek. Okolními průsmyky až do poloviny dvacátého století procházely tisíce nákladních zvířat ročně a do Kašmíru přivážely pašmínu, sůl z Tibetu a luxusní zboží ze západní Číny.

Cesta do zakázané zóny
I když cesta z čínského Jarkandu do Paňdžábu přes průsmyk Karákoram trvala dva měsíce, obchodníci neměli jiný způsob, jak se dostat z jednoho města do druhého. Od 50. let je však uzavřený, protože se nachází v silně militarizované nárazníkové zóně mezi Kašmírem, jejž okupuje Pákistán, a Čínou.
Nás přesto zajímalo, co z této starobylé karavanové stezky přečkalo do dnešních dnů, a tak jsme uspořádali výpravu do severní části údolí Nubra, klikatící se cesty podél řek Nubra a Šajók a ležící na druhé straně sedla Kardung La, kde je ve výšce 5600 metrů údajně nejvyšší autem sjízdná silnice na světě. (Dnes existuje ještě jeden mírně vyšší horský silniční přechod, ale využívá se jen velmi zřídka.)
Přes značnou výšku, kde kvůli sebemenší námaze člověk lapá po dechu, panovala na vrcholku průsmyku veselá atmosféra. Turisté z jihu Indie se vrhali do sněhu a s národní vlajkou pózovali fotografům, jako by tím zdůrazňovali svůj nárok na toto sporné území.
Vojenská přítomnost je v Ladaku dodnes silná, zvláště pak na severu, kde se sbíhají hned tři teritoriální nároky. Na východě leží Aksai Čin, neobyvatelná pustina, kterou po válce s Indií v roce 1948 obsadil Pákistán a pak ji předal Číně, zatímco se Indie svého nároku na tuhle vyprahlou horskou plošinu nikdy nevzdala. Na severozápadě u ledovce Sijačen se indické a pákistánské jednotky stále střetávají na nejvýše položeném světovém bojišti. A na severu leží průsmyk Karákoram, dnes už bez někdejšího dopravního ruchu.
Ale takové vojenské manévry by člověka neměly odradit. Turistům tady hrozí asi takové nebezpečí jako nám v roli Jeníčka a Mařenky. Údolí Nubra je dnes turistickou stezkou, známou pro svou dechberoucí scenerii a keře rakytníku, z jehož plodů se vyrábí lahodná šťáva přebohatá na vitamin C.
Na výpravu se s námi vydala i francouzská učitelka posedlá středověkým cestovatelem Markem Polem. Jako zamilovaná školačka už čtyři roky kráčí ve stopách slavného Benátčana ze 14. století a je přesvědčená, že se cestou do Kašmíru musel zastavit i v Ladaku. Na její naléhání jsme se údolím vydali co nejvíce na sever, podél malebných vesniček a lánů pichlavého rakytníku. I když jsme nenarazili na žádný vojenský check-point, náš řidič se bál do zakázané zóny vstoupit a přiměl nás, abychom se vydali na cestu zpět.
V jižní části údolí jsme vyrazili k ledovci Sijačen, kde už je začátek vojenského území na mostě ve městě Hunder jasně označen. Tady jsme přenocovali a následujícího rána narazili na starého mnicha, jak u malého kláštera hned vedle check-pointu odříkává mantry, umývá a plní obětní misky. Mnich a armáda - to je absurdní kombinace, ale možná asi stejně jako dva dvouhrbí velbloudi stojící opodál na pozadí hor s bílými sněhovými čepičkami. Potomci soumarů ze západní Číny teď vydělávají svým majitelům už jen jako turistická atrakce - zábavychtiví Indové rádi zaplatí za krátký zážitek z jízdy na hrbatých zvířatech v Himálaji. Velbloudi dávno nevládnou zdejším průsmykům a asi už nikdy nebudou, ale stejně jako mandala z písku připomínají, že všechno, co vznikne, jednou zanikne.

AUTOR: Scott MacMillan