Češi v tající Arktidě

Arktida je nejpostiženější oblastí planety. Odborníci varují, že za sto let může bílá čepička ze severního pólu zcela zmizet. A snaží se odhadnout, jaké důsledky to bude mít nejen pro polární oblast, ale i pro celou planetu.

Otevře se severní mořská cesta a s ní i přístup k nerostnému bohatství? Zmizí ze světa lední medvědi? Roztají ledovce? Uvolní se z roztáté země další skleníkové plyny? Obrátí se Golfský proud?

Pátrat po skutečných změnách, které na Arktidě probíhají, se vydávají desítky týmů z celého světa. Jedním z nich je též tým botaniků, parazitologů, zoologů a klimatologů z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Masarykovy univerzity v Brně a Botanického ústavu Akademie věd ČR v Třeboni.

Zkoumají změny teplot, vlhkosti, nástup života do odledněných míst. Sledují proměny ve společenstvích sinic, řas, mechů, lišejníků a vyšších rostlin i půdních organismů či v životních cyklech parazitů a jejich hostitelů.

Nepatrné organismy jsou pro ekologický systém neméně důležité než velcí tvorové jako lední medvědi či sobi. A mohou být signálem rozsáhlých změn celého území.

V zátoce Petunia

Základnu pro vědeckou práci nalezli Češi na norském souostroví Špicberky v zátoce Petunia na rozhraní oceánského a vnitrozemského klimatu, kde dochází k nejrychlejšímu odtávání ledovce a nejrychlejším změnám ve vegetaci.

"Oblast norské Arktidy je tak rozsáhlá, že na její výzkum Norové sami rozhodně nestačí," vysvětluje botanik Josef Elster z Jihočeské univerzity a Botanického ústavu Akademie věd v Třeboni, jak se Jihočeši dostali do Arktidy.

Čeští odborníci nejsou v polárních oblastech žádnými nováčky. Jezdí zkoumat polární oblasti již dvacet let, a to jak do Arktidy, tak na Antarktidu (na ní od roku 2006 funguje stanice J. G. Mendela na ostrově Jamese Rosse). Předloni nabídl Norský polární institut Čechům, aby se účastnili výzkumů v rámci Mezinárodního polárního roku, ale také ať si zbudují i vlastní vědeckou základnu.

Na dřevěném přístavním molu starého ruského hornického městečka Pyramiden v zátoce Petunia postavili Češi dva kovové kontejnery - jeden pro posádku a jeden pro člun a materiál.

Letos už bylo jejich bydlení "komfortnější". Kousek od pobřeží objevili opuštěnou loveckou chatu a po dohodě s Rusy ji upravili a zřídili v ní i laboratoř pro mikroskopování a preparaci živočichů vylovených z moře či zkoumání nasbíraných vzorků sinic a řas.

Na místo vyrazilo postupně sedmnáct vědců a studentů z obou univerzit.

Ryby, mechy, sinice

Parazitologové vedení Olegem Ditrichem pravidelně oblékali neopreny, potápěli se a lovili ryby a jiné mořské živočichy. Překvapivě zjišťovali, že množství i druhové bohatství parazitů - tasemnic, motolic či háďátek v tělech mořských tvorů si nijak nezadá s mírným pásmem.

Dosud se přitom předpokládalo, že ledové vody parazitům a infekcím tolik nesvědčí. V příštím roce by chtěli vědci získat povolení k odchytu ptáků, aby mohli zmapovat úplný životní cyklus parazitů a jejich hostitele.

Botanikové Josef Elster, Jana Kvíderová a Tomáš Hájek letos zahájili zajímavý experiment. Ve spolupráci s brněnským klimatologem Kamilem Láskou oba vědci postavili do podmáčené kopečkové tundry skleníčky s otevřenou střechou, kde se teplota pohybuje o dva až čtyři stupně výše než ve volné krajině - a budou sledovat "budoucnost". Tedy reakci rostlinného společenstva na mírné oteplení o dva stupně a změnu vlhkosti.

Rostlinní ekologové Alena Bartošová a Karel Prach se zase zaměřili na dva druhy kvetoucích rostlin zdejší tundry: dryádu osmiplátečnou a miniaturní rostlinu braya. Ta je zvláštní tím, že nestačí vykvést během krátké sezony a tento proces rozkládá do více sezon. Rostlinka je zajímavým příkladem adaptace na extrémní podmínky.

Botanička Alexandra Bernardová zase pátrala v minulosti. Vykopala několik sond do vrstvy humusu, kde se za tisíc let uložily vrstvy biomasy, a bude zkoumat, jaké je složení pylových zrn a jak se rostlinstvo proměňovalo v čase.

Úkolů, které vědci plnili, bylo více. Všechny však ve znamení hledání odpovědí na důležité otázky: Jak reagují ekosystémy na změny klimatu? Jak se budou rostlinná společenství chovat v teplejším podnebí? Budou vázat více oxidu uhličitého? Nebo se naopak budou porosty ve vysychající a ohřáté tundře rychle rozkládat, a tak do atmosféry uvolňovat ještě více skleníkových plynů? Kolik metanu do vzduchu vypustí tající permafrost - věčně zmrzlá půda?

Odpovědi mohou být pro budoucnost planety klíčové.

Život na křídlech

Další otázkou, která zajímá české vědce a na niž hledají odpověď v Arktidě, je, jak se šíří život.

Ledovec Nordenskiöld nedaleko zátoky Petunia ustupuje o třicet metrů ročně. Jak rychle naopak nastupuje život na zemi dosud skrytou pod ledem? Kdo přichází první? A jsou to stejné druhy, jako se uplatňují v Antarktidě?

Otakar Strunecký v Arktidě odebral četné vzorky sinic a řas a nyní bude v třeboňské laboratoři Botanického ústavu AV ČR zkoumat jejich DNA.

"Máme tady největší sbírku řas a sinic v Evropě," vysvětluje botanik Josef Elster. "Budeme porovnávat, zda se stejné druhy vyskytují i v Evropě, v Antarktidě, nebo zda se váží jen na arktickou oblast. Některé se zřejmě přenášejí. Podezříváme rybáky. Pokoušeli jsme je chytat a otírat jim nožičky kvůli vzorkům, ale nepovedlo se nám to," dodává. Příští rok se snad podaří dokázat, že rybáci při svém tahu roznášejí život od severu až k jihu...

Výzkum je financován z grantu ministerstva školství, který platí zatím do roku 2010. Botanik Josef Elster doufá, že českou školu výzkumu Arktidy budou budovat i dál. "Rozvíjet české know-how a učit mu další studenty považuji za velmi důležité," uzavírá. Neméně významné je to, že čestí vědci přispívají svým dílem informací, do společné světové mozaiky poznání arktického života.

AUTOR: Eva Bobůrková

Ledové Špicberky

Souostroví Špicberky se stejnojmenným největším ostrovem Špicberky leží v Severním Tichém oceánu mezi 74° až 81° severní šířky.

Celková rozloha ostrovů je 62 050 kilometrů čtverečních. Trvale obývané jsou jen tři ostrovy: Špicberky, Bjornoya a Hopen.

Souostroví je od roku 1920 pod správou Norska, území však mohou k hospodářské a vědecké činnosti využívat i státy, jež podepsaly smlouvu o Špicberkách z roku 1925.

Smlouva také stanoví poměrně přísná pravidla ochrany přírody a krajiny.

Do druhé světové války různé státy prováděly geologický průzkum. Po válce zůstali jen Rusové. Obývali několik hornických městeček, mimo jiné i Pyramiden.

Před několika lety důl, okolo nějž městečko vyrostlo, zničil požár. Od té doby pustne, jeho přístav však využívají čeští vědci.

30 metrů

O tolik ročně ustupuje ledovec Nordenskiöld.