Zelená identita v kartelu moci a peněz

Zelení jsou zpátky, mají Lišku! - dalo by se napsat po konsolidačním sjezdu nejmenší české parlamentní strany. Jenže: jací zelení se vracejí po účasti v Topolánkových vládách?

Stalo se zvykem, že zelení na sjezdech probírají jediné: kdo jsou zelení. To není nic směšného, permanentní krize identity je motorem postmoderních společností. Vše se pořád nějak rozpadá, a naším úkolem je rozsypané dílky (včetně nás samotných) nějak skládat. Pořád dokola. V případě politické strany to vypadá nevýhodně. Voliči chtějí stabilitu v názorech a postojích, žádnou kaši, která střídá barvy. Jenže svět kolem je proměnlivý, a tak se mění i politické strany. Musí, aby přežily, malé, velké, staré nebo nové.

Postmoderní strany

Zelení se trendu přizpůsobili tím, že za východisko zvolili manažerské pojetí politiky (mimochodem: TOP 09 udělala totéž, protože na Fischerově vládě vidí, jak úspěšný postup to je, jen si řekla, že bude manažerem konzervativním, zatímco zelení chtějí být manažery liberálními).

Byl to jediný způsob, jak odmítnout nefunkční pravo-levý model a přitom si ponechat manévrovací možnosti na obě strany. Střed se zabírá nejlépe tak, že nejsme na tradiční ose nikde, a můžeme se kdykoliv posunout. Kamkoli. Zelení - tedy ti, co straně už několik let vládnou - to považují za čistý krok, který vylučuje z politiky to nejodpornější: čirý boj o moc. Ale lze to tak jednoduše?

"Jsme první stranou, která se dostala do parlamentu a zároveň odmítla podílet se na kartelu moci a peněz," chlubil se na sjezdu nový předseda Ondřej Liška. Jeho kandidátský projev byl pokusem vymezit zelené právě jako stranu, které jde o program; jakkoliv si uvědomuje, že jej nikdy neprosadí celý a musí tedy dělat kompromisy. Jinak řečeno: musí spolupracovat s členy kartelu a vycházet jim vstříc.

Tvrzení, že zelení se nepodílejí na "kartelu moci a peněz", je proto velmi odvážné. I Martinu Bursíkovi, který před volbami nadšeně přijímal finanční podporu od jistého podnikatele a zároveň tvrdil, že to hlavní je pro něj morální kredit, přece muselo být jasné, že za to bude muset platit protislužbou minimálně mocenskou. Ta se ovšem vždycky nakonec promění na peníze, neboť moc, vliv, kumulovaný sociální kapitál - to jsou peníze.

Sype se to, drolí

Zelení ve vládě nebyli jen asistenty, kteří přihlíželi. Mohli kdykoli dát s čistým svědomím ruce pryč. Aféry ODS nebo KDU-ČSL byly stejně tak aférami zelených. Pokud pro ně nebyly důvodem k odchodu z vlády, nelze jinak. Kompromis s ostatními, kteří pracují na budování "kartelu moci a peněz" - a to jsou, zdá se z projevu Ondřeje Lišky, všechny zbylé parlamentní strany - vždy znamená stát se jeho součástí.

Ondřej Liška to ví stejně dobře jako voliči, kteří se právě pro tento alibismus a konformitu s tradičním stylem politiky od strany odvrátili. Proto přece, coby jistý projev pokání, nový předseda připravil soupis podmínek, za nichž jedině zelení půjdou do vlády nebo ji budou podporovat. Je to ovšem natolik obecný seznam, že ho kromě taxativně vyloučených komunistů může papírově splnit prakticky každá strana. Samozřejmě jaksi po svém.

Zelení se tedy našli. Pozitivně trvají na ekologickém programu, negativně se vymezují vůči kartelu moci a peněz. Prakticky jsou ale ochotni vládnout, s kýmkoliv to bude jen trochu možné. Ale kde je potom onen tajemný kartel, nesedí-li pevně v zaběhnutém korumpujícím systému velkých stran, s nimiž zelení chtějí sdílet moc?

Na tuto otázku, jejíž zodpovězení je podmínkou důvěryhodnosti nové identity zelených, konsolidační sjezd odpověď nenašel. Sype se to, drolí, i s Liškou. Typický příklad politické postmoderny, v níž je identita stále někde jinde, tak jako unikající kartel moci a peněz, který je - jak neomylně cítíme - všude a vlastně nikde.


Petr Fischer
Autor vede kulturní redakci ČT