zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Cesta vědy do Kodaně

18.12.2009
Klimatické změny
Cesta vědy do Kodaně

Summit je možná poslední možností vypořádat se se změnou klimatu předtím, než se ona vypořádá s námi.



Desátého června 1859, šest měsíců předtím, než Charles Darwin publikoval O původu druhů, předvedl fyzik John Tyndall v Královském institutu v Londýně pozoruhodnou sérii experimentů. Schůzce tehdy předsedal princ Albert. Ani on, ani Tyndall, ani nikdo jiný v řadách jejich váženého publika nemohl tušit, jak silně budou výsledky těchto pokusů poutat pozornost světa 150 let poté.

Tisíce lidí z celého světa včetně mnoha hlav států se sešly v Kodani, aby se pokusily dospět k dohodě o drastickém snížení atmosférických emisí neviditelného a nezapáchajícího plynu: oxidu uhličitého.

Navzdory snahám některých předních zemí srazit před summitem očekávání, čeho lze dosáhnout a čeho bude dosaženo, o schůzce se stále hovoří jako o nejdůležitější konferenci po druhé světové válce. A jádrem jednání jsou výsledky Tyndallových pokusů.

Zapálit uhelné doly?

Příběh ale začíná už před Tyndallem, a to u francouzského génia Josepha Fouriera. Fourier, sirotek vychovaný mnichy, se v osmnácti letech stal profesorem, a než se vrátil k vědecké kariéře, působil jako Napoleonův guvernér v Egyptě.

V roce 1824 Fourier zjistil, proč je klima naší planety tak teplé - o desítky stupňů teplejší, než by naznačoval prostý výpočet její energetické bilance. Slunce přináší teplo a Země zase teplo vyzařuje zpět do vesmíru. Čísla ale nebyla v rovnováze. Fourier si uvědomil, že plyny v naší atmosféře teplo pohlcují. Svůj objev nazval l'effet de serre, tedy skleníkový efekt.

Právě Tyndall ve své laboratoři Fourierovy úvahy prověřil. Dokázal, že některé plyny absorbují sálavé teplo (dnes bychom řekli dlouhovlnné záření). Jedním z těchto plynů byl CO2. V roce 1859 Tyndall popsal skleníkový efekt nádherně výstižnými slovy: >>Atmosféra nebrání vstupu slunečního tepla, ale kontroluje jeho výstup; výsledkem je tendence k hromadění tepla na povrchu planety.<<

V roce 1897 Svante Arrhenius, který šest let poté získal Nobelovu cenu za chemii, vypočetl, jak velké globální oteplení by způsobilo zdvojnásobení množství CO2 v atmosféře. Jeho odpověď říkala, že o čtyři až šest stupňů Celsia (tedy o málo víc než o dva až čtyři stupně, což je výsledek, k němuž důsledně docházejí současné studie).

Vyhlídky na globální oteplování Arrheniuse ani v nejmenším neznepokojovaly. Snad proto, že pocházel ze Švédska, navrhl, abychom zapálili uhelné doly, a tím jej urychlili, protože měl za to, že teplejší klima je výtečný nápad. V Arrheniusově době to vše ale byla jen teorie a nikdo nedisponoval výsledky měření, které by dokládaly, že se hladiny CO2 v atmosféře skutečně zvyšují.

To se změnilo až ke konci 50. let minulého století, kdy Charles Keeling začal CO2 s bezprecedentní přesností měřit v Antarktidě a na sopce Mauna Loa na Havaji, daleko od všech zdrojů. Už v roce 1960 byl schopen doložit, že CO2 je na vzestupu.

První varující zprávy

Trvalo jen několik let, než v roce 1965 před globálním oteplováním varovala odborná zpráva - první z mnoha - adresovaná americkému prezidentu Lyndonu B. Johnsonovi. >>Do roku 2000 se přírůstek oxidu uhličitého přiblíží 25 procentům. To by mohlo stačit na vyvolání měřitelných a možná markantních změn klimatu.<<

V roce 1972 se ve vědeckém časopise Nature objevila konkrétnější prognóza, totiž že do roku 2000 se teploty zvýší o půl stupně Celsia. Konečně v roce 1979 Národní akademie věd USA vydala důrazné varování před nastávajícím globálním oteplováním.

Nebylo třeba čekat až do roku 2000, abychom zjistili, že tyto prognózy jsou správné. Už v 80. letech začalo být globální oteplování zjevné u teplotních měření z meteorologických stanic po celém světě.

V roce 1988 byl zřízen Mezivládní panel ke změně klimatu (IPCC), aby problematiku podrobně analyzoval, a v roce 1992 světoví lídři na Summitu Země v Riu de Janeiro podepsali historickou smlouvu: Rámcovou úmluvu o klimatických změnách. Ta usiluje o >>stabilizaci koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úrovni, která by předešla nebezpečnému narušení klimatického systému vlivem lidské činnosti<<.

Za sedmnáct let od té doby bohužel mnoha pokroků dosaženo nebylo. Emise CO2 z fosilních paliv ve skutečnosti byly v roce 2008 o téměř 40 procent vyšší než v roce 1990. Dokonce i tempo, jímž emisí přibývá, je dnes třikrát vyšší než v 90. letech. Globální teploty překonaly předprůmyslové úrovně o 0,5 stupně Celsia už na počátku 90. let a od Summitu Země v Riu přibyly další 0,3 stupně. A teploty nadále rostou.

Většina zemí se v současnosti shoduje, že globální oteplování je třeba zastavit nanejvýš na dvou stupních Celsia. To je však dnes už mimořádně náročný úkol, neboť během let po summitu v Riu se růst emisí skleníkových plynů i jejich množství v atmosféře urychlil.

Právě proto je kodaňský summit tak důležitý. Možná je poslední, na kterém se můžeme se změnou klimatu vypořádat dřív, než se ona vypořádá s námi.

Tyndallova měření před 150 lety ukázala, že oxid uhličitý zadržuje teplo a způsobuje oteplování. Před 50 lety Keelingova měření doložila, že hladiny CO2 se zvyšují. Zemské klima se přitom dle předpovědí ohřívá. Kolik ještě potřebujeme důkazů, než začneme jednat?

(c) Project Syndicate 2009 www.project-syndicate.org

Stefan Rahmstorf
- Je profesorem fyziky oceánů na Potsdamské univerzitě.
- Vede jednu ze sekcí Potsdamského institutu pro výzkum působení klimatu.

Zdroj: EKONOM

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Chystané akce
INISOFT s.r.o.
27
7. 2017
27.7.2017 - Seminář, školení
Olomouc, ibis Olomouc Centre
ASIO, spol.s r.o.
28
7. 2017
28.7.2017 - Ostatní akce
od 09:30 do cca 11:00, na YouTube
7
8. 2017
7-11.8.2017 - Tábor, výlet, pobytová akce
Zahrada lesní MŠ Šárynka, Praha 6
14
8. 2017
14-18.8.2017 - Tábor, výlet, pobytová akce
Zahrada lesní MŠ Šárynka, Praha 6
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí