Václav Cílek v nové knize znovu zavádí do přírody i na posvátná místa

O tom, že Václav Cílek není žádný obyčejný geolog, jsme se mohli přesvědčit už několikrát, mimo jiné z jeho knih vydávaných ve vydavatelství Dokořán. Novinka nazvaná Orfeus. Kniha podzemních řek nás v tomto názoru znovu utvrdí.
Mít úctu k přírodě

Přírodní vědy často dávají podnět k zamyšlení se nad univerzálně platnými zákony, které ovládají chod světa. Uvažování v geologickém čase, který jako měřítko používá desetitisíce, miliony nebo stěží představitelné miliardy let, nutně ukazuje existenci člověka jako pouhé marginálie.

Takové zjištění u citlivějších jedinců vyvolává respekt vůči silám na člověku nezávislým, úctu k přírodě a tušení existence nějaké blíže nedefinované nadpřirozené moci, která to vše rozhýbala. Právě tyto pocity se neustále prolínají Knihou podzemních řek.
Cesty k vlastnímu zasvěcení

Podobně jako třeba rumunský filozof Mircea Eliade, Cílek píše stále jednu knihu, a dělá to vědomě. Vrací se k tématu paměti a posvátnosti míst, cyklickému pojetí času a návratu domů. V Orfeovi jsou tyto hlavní linie doplněny o mnohá další tematická pásma.

První část knihy se skládá z esejistických zápisků z cest, věnovaných mimo jiné propojení mýtů s prostory jeskyní, vzniku orientalismu a jeho kritice, souvislostem mezi keltskou a indiánskou tradicí či pátráním po kořenech tradiční úcty ve vztahu člověka ke kočkám a želvám.

Za zvláštní pozornost zde stojí kulturní portrét Jeruzaléma vycházející daleko mimo historické informace či politické odbočky, a zakládající se na popisu města jako místa univerzálně posvátného. Jeho svatost se projevuje mimo jiné v příbězích jeho kamenů vylíčených pečlivě a vtipně (ztracený kámen pomáhající hledat ztracené věci).

Tyto zdánlivě nesourodé tematické oblasti propojuje několik klíčových linií, z nichž jednou jsou motivy podzemního světa. O jeskyních, zásvětí či mýtickém Hádu se v Orfeovi píše s citlivostí k místům a veškeré posvátnosti. Reflexe nikdy nejsou podávány mentorsky, autor se zdá být sám stále udivený při hledání nové cesty k vlastnímu zasvěcení.

Průvodce podsvětím

Z věcně a půvabně popsaných příběhů míst a kulturních tradicí nenuceně a jakoby mimochodem vyplývají jednoduchá a univerzální moudra. Toto je druhá z nití provázejících Knihu podzemních řek - je jí jedna z platonských složek ctnosti, o které autor sám píše v úvodu: Sofrosyne, tedy uměřenost a střídmost.

Něčím, co nemá obdobu ani v předchozích Cílkových textech, a nejspíš ani v aktuální odborné literatuře, je druhá část knihy pojmenovaná Orfický průvodce podsvětím. Nacházíme zde výběr textů pocházejících z antických zlatých tabulek nalézaných v řeckých a římských hrobkách a pocházejících z 5. až 2. století před Kristem.

Jejich někdy hodně epigramatická a vždy poetická sdělení měla poskytnout zemřelým nápovědu pro cestu podsvětím.

Je dalším projevem autorovy skromnosti, že se zde uvedené poznámky nesnaží o odborný výklad textů, nýbrž formou stručných, ale inspirativních komentářů či originálních asociací ponechávají čtenáři velký prostor pro vlastní výklad.

Odpůrci možná Orfea zkritizují za projevy eklektismu, příznivci však nepochybně najdou mnohé inspirace a nechají se přesvědčit, že pozorovat a zaznamenávat proměny světla v jeskyni má smysl.

Václav Cílek

Orfeus. Kniha podzemních řek
Dokořán, Praha 2009.
240 stran, 298 Kč.