Porubský bludný balvan a jeho zvláštní role v místním zemědělském společenství

Aleš Uhlíř

V předposlední době ledové, nazývané risská (před 180 000 až 230 000 lety), dostal se naposledy kontinentální ledovec až na naše území, zasáhl severní pohraniční hory a rovinami pronikl do Slezska a části severní Moravy. Čelo ledovce vniklo hluboko do Moravské brány. Vody Odry byly obráceny a celé zaledněné území severní Moravy a Slezska se odvodňovalo na jih. Pohyb ledovce zarovnával krajinu, vytvářel údolí, přinášel množství materiálu a tvořil ledovcové morény. V naplavených nánosech písku a štěrku se nacházejí velké balvany z hornin severského původu, dopravené ledovcem ze Skandinávie a z oblastí kolem Baltského moře.

Některé velké bludné balvany mohly v minulosti mít, pokud jejich situování v krajině bylo něčím neobvyklé, zvláštní význam pro život zemědělských společenství. Takovým bludným balvanem byl pravděpodobně i kámen známý dnes jako Porubský bludný balvan. Se svými 11 tunami je naším druhým největším nalezeným bludným balvanem. Primát s 16,5 tunami má bludný balvan vykopaný v padesátých letech minulého století při stavbě ostravské Nové Huti, Porubský bludný balvan jej však předčí délkou své osy (3,7 metru). V roce 1928 byl dopraven na porubskou náves, aby se z něj stal pomník k desetiletému jubileu republiky. "Svornost v obci, mír ve státě", hlásal nápis na bludném balvanu. Prastarý kámen se tak měl stát památníkem vzniku republiky a symbolem pevnosti základů a trvání nového státu. Za dalších deset let, v roce 1938, se vesnice Poruba spolu se sousedním městem Svinovem a dalšími obcemi bývalého klimkovického okresu stala na příštích 7 let součástí Německé říše. Nápis byl odstraněn, kámen na návsi zůstal. V roce 1968 byl bludný balvan přemístěn ze svého místa před porubským národním výborem o kousek dál, na ulici Vřesinskou. V roce 1990 byl prohlášen přírodní památkou.

Horninou bludného balvanu je hrubozrnná porfyrická žula. Na povrchu kamene se drobné černé krystaly tmavých minerálů střídají s velkými (až 2 cm) načervenalými krystaly draselných živců. U frekventované komunikace je tento dekorativní povrch vystaven silnému znečisťování, kámen se neošetřuje (ostatně ani jeho bezprostřední okolí v této městské periferii příliš vzhledné není) a dnes se svým vzhledem nijak zvlášť neliší od kamenů, pocházejících z místních lomů. Přirozeně načervenalé zabarvení kamene je pod letitým nánosem špíny sotva patrné.

Obyvatelům Poruby, což tehdy byla starobylá zemědělská obec (poprvé Poruba zmiňována roku 1377) s 1 880 obyvateli (podle sčítání z roku 1930) byl ale tento kámen znám i před svým "objevením" v roce 1928. Ležel v malém, bezejmenném potůčku stékajícím ve směru od silnice na Opavu svahem podél porubských polí do údolí, kde se potůček vlévá z levé strany do Porubky. Dnes bychom tam pole marně hledali, všude je hustá zástavba a místo, kdysi nazývané "v dolech", kde kámen v potůčku ležel, je za rozsáhlým areálem Fakultní nemocnice Ostrava, v blízkosti autobusové zastávky Studentská. Z vlakového nádraží Ostrava - Svinov se tam lze dopravit autobusem číslo 37 asi za 15 minut. Přímo ze zastávky Studentská je možné sestoupit na dno rokle, jíž protéká meandrující potůček. V něm do roku 1928 Porubský bludný balvan ležel. Upozornění pro ty, kteří by chtěli toto v Ostravě hromadnou městskou dopravou snadno dosažitelné místo navštívit - v rokli je rozsáhlé celoroční tábořiště bezdomovců, jehož zachycení na fotografiích se autor při pořizování snímků záměrně vyhnul.

Velikost kamene v poměrně malém potůčku mu zaručovala neměnné místo v krajině i při velkých povodních a mohl tak dobře sloužit jako orientační bod k vyznačení hranic. Nápadný kámen z červené skandinávské žuly se svou barvou výrazně lišil od šedých kamenů místního původu. Ještě v sedmdesátých letech dvacátého století se v rodinách starousedlíků uchovávaly zprávy o starém rituálu, připomínajícím spíše obřady z předkřesťanských dob. Hrozila-li prý za dlouhého sucha neúroda, voda se začala vytrácet a kámen vystoupil z vyschlého řečiště. Pak prý rolníci u kamene pronášeli zaklínadla a dávali mu drobné dárky na usmíření.

Bludný balvan v potůčku byl místem rozjímání malíře Valentina Držkovice, který k němu chodil v době, kdy bydlel v nedaleké (dodnes existující) hospodě U zlatého lva na Opavské ulici.

Někteří starousedlíci ještě dlouho na vyzdvižení kamene vzpomínali s nelibostí. Domnívali se, že podivuhodný vzhled a uložení v říčním korytu obdařily kámen jakousi zvláštní mocí. Poskytoval prý ochranu krajině i lidem jako klíč brány, zabraňující působení negativních sil. Násilné odsvěcení posvátného místa se proto, jak byli přesvědčeni, neobešlo bez tragických následků.

Eratický balvan nezvyklého červeného zabarvení v blízkosti po staletí obdělávaných polí a nedaleko hranic obce byl předmětem uctívání těch, kteří byli svými životy odkázáni na úrodu či neúrodu. Pokud kámen omývala voda, bylo to znamení, že prameny nevyschly a úroda není ohrožena. V opačném případě nastoupila magie. Lze jen litovat, že se nedochovalo nic z těchto obřadů, vykonávaných v minulosti nepříliš vzdálené, svou povahou však patřících do časů velmi dávných.

Zdroje: Wikipedia, Jan Rohel, Slezský malíř, Rozpravy o životě a díle Valentina Držkovice, Adolf Tománek, Opava 1948

fotografie: autor

Bludný balvan v ulici Vřesinská

Díry po nápisu z roku 1928

Místo dřívějšího umístění

V pravo rokle u zastávky Studentská

V dolech meandrující potůček 1

V dolech meandrující potůček 2

V dolech meandrující potůček 3