zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Čeští vědci znovu objevují ryzí prales

25.04.2010
Příroda
Čeští vědci znovu objevují ryzí prales

Karpatské hřebeny zkrápí vytrvalý déšť. Zdeněk Hrubý, osmatřicetiletý český lesník, se prodírá větvemi na svazích hory Pop Ivan Maramurešský.

Prales je tichý a důstojný. Tady, na rumunsko-ukrajinském pomezí, je jeden z nejméně dotčených přírodních koutů Evropy. Do pohraničí se smí jen na povolení. Proto prales odolává komerčním tlakům. Těžit se tu nevyplatí. Nikde v Evropě nenajdete tak zachovalé a rozsáhlé bukové pralesy.

Zdeněk Hrubý, který se zabývá vegetací ekosystémů, jezdí na toto místo už třináct let. S kolegy a studenty z Lesnické a dřevařské fakulty v Brně navázali na předválečný výzkum profesora Aloise Zlatníka, jenž na tehdejší Podkarpatské Rusi založil 14 výzkumných ploch. Po desítkách let se jich dohledalo šest.

"Profesor Zlatník v mnoha ohledech předběhl dobu," říká Zdeněk Hrubý. "Už tehdy prosadil mezioborový výzkum," vysvětluje.

Z listů stékají praménky. Po tmavých kamenech to klouže. Profesor Zlatník prý dokázal v takovém nečasu čekat hodiny, než zase mohl uchopit zápisník a pokračovat v práci.

Průkopník ekologie

Zaujatý expert Zlatník už od počátku věděl, že chce provádět dlouhodobý výzkum. "Vybral nejzachovalejší prales, který na Podkarpatské Rusi nalezl. Počítal s tím, že se na místo bude vracet a sledovat, jak se mění les bez zásahů lidí," vysvětluje Hrubý.

"Dnes bychom jeho studie nazvali ekologickým výzkumem," soudí jeho kolega Tomáš Mikita, který na Ukrajině zpracoval doktorandskou práci - tak jako mnoho dalších lidí z lesnické fakulty.

Zdeněk Hrubý ukazuje hromadu kamení, v ní zaražený kůl. To jsou pozůstatky Zlatníkova měření. Místy je ještě možné vzácně objevit přes 70 let staré zbytky barevného značení na stromech. Na boty se lepí spadané listí. Všudypřítomná vlhkost mění tady všechno před očima.

Zlatník navrhl celou síť chráněných území, jež by zachycovaly přírodní poměry v oblasti. Jeho záměry ale přervala válka.

Daleko od měst

Učitelé i studenti z lesnické fakulty se na místo každoročně vracejí. Čeká je úmorná práce. Měří, kolik kterých stromů se nalézá na dané ploše, jak jsou vysoké, kolik mají v průměru. Obnovují značení.

Na některých místech se dostávají i k detailnějším výzkumům. Na počítači jim přibývají stromy, vytváří se vizualizace lesa.

Se stanem a kotlíkem se stávají zálesáky. Jinak to nejde. Některé výzkumné plochy jsou příliš daleko od civilizace, navíc se k nim dostává po rozbahněných stezkách. "Všechno je nesmírně daleko," říká Tomáš Mikita.

Na práci zbývá krátké období v létě. Na jaře i na podzim jsou hřebeny pod sněhem. Po celý rok ale měří klimatické podmínky. Sledují úhrny srážek, kvalitu vody.

Nejlépe se zachovaly plochy na odlehlém Popu Ivanovi.

Vědci se stěhují k průzkumu dalších dvou míst - na Stužici, na slovensko-ukrajinsko-polském pomezí, kde však plochy poškodila těžba, a na Javorník s předválečnou chatou Klubu československých turistů.

Prales šplhá vzhůru

Co jejich práce dosud přinesla? Jak se pralesy mění? Při srovnání se Zlatníkovými výzkumy je patrný posun lesa do vyšších poloh.

"Tam, kde měl profesor Zlatník čistou smrčinu, jsme našli významný podíl buků a jedlí," říká Zdeněk Hrubý. Výše se posunul i smrk. Tam, kde před 70 lety byla horská pastvina, tzv. polonina, dnes rostou stromy, nejmenší smrky šplhají až pod vrchol Popa Ivana (1935 metrů n. m.). Prales se posouvá.

Výzkumníci ale připomínají, že po vrcholech dříve putovali pastevci a snižovali tak horní hranici lesa. Nyní se tam 60 let nepáslo. Přinejmenším v oblasti Popa Ivana, v pohraničním pásmu.

Vědci proto zatím váhají nad tím, jaké jsou příčiny změn. Není jisté, zda je za posun odpovědná změna klimatu, či zda je lze vysvětlit spíše absencí pastvy.

Jiným zajímavým tématem je pro vědce lýkožrout. Ještě před pár lety nenašli nikde větší poškozenou plochu. To už tak docela neplatí. "Přesto nikde neuvidíte plochy s větším katastrofickým rozpadem lesa, jak je tomu třeba na Šumavě," vysvětluje Mikita.

Lýkožrout je v podkarpatských pralesích součástí ekosystému. Nikdy nevznikne větší napadená plocha, i když silný vítr porazí více stromů. Spadnou jeden dva stromy, vytvoří se světliny. Pak ale zarostou. Pro hory je podle vědců důležité, aby zůstaly zalesněné.

"Velké holoseče už tolik nevznikají, u Ukrajinců se naučili, že v horách se bez rozmyslu hospodařit nedá," zdůrazňuje Hrubý.

AUTOR: Jiří Sládek
AUTOR-WEB: www.ihned.cz

Podrobnější text a více snímků najdete na www.zahranici.ihned.cz.

Zdroj: HN

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí